Jeden ze symptomů sovětizace Československa, jejímž vyústěním byl „Vítězný únor“ 1948, od něhož dnes uplynulo 75 let, představuje likvidace československých letců sloužících za druhé světové války u Královského letectva (RAF) ve Velké Británii. A ta začala vlastně už v roce 1945. Právě na příkladu našich letců lze velmi názorně demonstrovat fungování tzv. limitované demokracie v časech třetí republiky (1945–1948).
Perzekuce této sociální skupiny ukazuje realitu komunistického třídního boje, který v žádném případě nebyl jen heslem, ale krutou realitou, často končící i fyzickou likvidací nepohodlných osob.
Již návrat letců z Velké Británie do vlasti jako by předjímal jejich smutné osudy po komunistickém puči v únoru 1948. Zatímco do exilu odcházeli letci mezi prvními a bojovali od prvního dne vypuknutí války až do bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa, do své vlasti se vrátili až úplně poslední, v srpnu 1945. Proč se tak stalo? Kupříkladu příslušníci 311. československé bombardovací perutě ještě do počátku června pátrali po kapitulujících německých ponorkách, které doprovázeli do spojeneckých přístavů, nějaký čas rovněž zabralo oficiální vypovězení britsko-československé vojenské smlouvy, nákup britské vojenské techniky, ale nic z toho nemohlo zavinit mnohaměsíční zpoždění jejich návratu.
Rok války: Místo zničení identity ukrajinského národa sledujeme pád ruského impéria a prozření Západu
číst článek »Oddalování návratu letců z Anglie
Hlavní příčinou byl postoj sovětských vojenských orgánů a československých komunistů v Praze, kteří se snažili oddalovat návrat našich leteckých jednotek co možná nejdéle. Obdobně tomu bylo i v Polsku, kde Sověti povolili návrat polských letců z Anglie nikoliv po jednotkách, ale pouze po jednotlivcích. Legitimní otázka zní, proč návrat letců představoval takový předěl.
Nesmíme zapomínat, že již od dubna 1945 probíhal v řadách armády tvrdý boj o velitelské posty a armáda samotná byla negativně ovlivněna tzv. Košickým vládním programem. Důležité velicí posty byly obsazeny prosovětskými sympatizanty (na nátlak Moskvy byl odvolán ministr obrany generál Sergěj Ingr, na jeho místo nastoupil generál Ludvík Svoboda, generál Bohumil Boček se stal náčelníkem hlavního štábu, velitelem letectva se stal generál Alois Vicherek, plukovník Josef Hanuš byl jmenován náčelníkem štábu letectva), zatímco definitivně skončila apolitičnost předválečného důstojnického sboru.
Nyní mohli gážisté, vojáci z povolání, nejenom volit, ale i býti členy povolených politických stran. Stejně tak vznikly funkce tzv. osvětových důstojníků, z nichž drtivá většina byla členy KSČ či jejími tajnými sympatizanty. Sověti se obávali, že příchod stovek veteránů ze Západu negativně ovlivní zápas komunistů o ovládnutí armády v době poválečných „revolučních“ změn.
Fakta a lži o komunismu. Kupte si knihu, díky níž nezapomeneme, u příležitosti výročí Února se slevou
číst článek »Je nabíledni, že u československých perutí, které ještě tři měsíce po skončení války v Evropě stále trčely na britských ostrovech, to vřelo a morálka upadala, jak dosvědčují hlášení jejich velitelů na Inspektorát československého letectva v Londýně, v jehož čele stál generál Karel Janoušek. Generál Janoušek posílal do Prahy jednu depeši za druhou a žádal o okamžité povolení návratu svých mužů do vlasti. Musíme si uvědomit, že letci neměli po dlouhých šest let kontakt se svými nejbližšími v okupovaných českých zemích a veškeré zprávy o dění v tzv. protektorátu získávali pouze zprostředkovaně, a to především prostřednictvím britských médií. Nikdo nevěděl, zda jsou jejich rodiny naživu, což platilo zejména o vojácích židovského vyznání. Celý svět byl šokován tím, co se dělo v německých vyhlazovacích táborech.
Západní hrdinové v hledáčku KSČ
Teprve počátkem srpna 1945 dorazil do Londýna telegram z Prahy, který suchým tónem oznamoval, že se naše letecké jednotky mohou vrátit. Jejich slavnostnímu defilé Prahou 21. srpna 1945 bouřlivě tleskaly mnohatisícové davy. Nikoho z letců tehdy zajisté nenapadlo, že za dva a půl roku se z nich stanou vyvrhelové společnosti a na dlouhá desetiletí zapomenutí muži.
Celkově prošlo naším letectvem ve Velké Británii přes 2200 mužů, přičemž nejvyššího válečného počtu dosáhlo v únoru 1943, kdy v jeho řadách sloužilo přes 1480 mužů, včetně pozemního personálu. Ve službě Královského letectva padlo 487 československých letců. Po demobilizaci zůstalo v československé armádě sloužit 444 letců, veteránů z Anglie. V drtivé většině případů zaujali střední a vyšší velitelské posty.
V nově budované armádě od počátku působili osvětoví důstojníci, kteří podávali zprávy o politických názorech gážistů, především těch, kteří otevřeně vystupovali proti politice KSČ (generál Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty). Jednu z hlavních rolí v poúnorové perzekuci letců ze Západu sehrálo vojenské Obranné zpravodajství, posléze přejmenované na 5. oddělení hlavního štábu, v jehož čele stál neblaze proslulý Bedřich Reicin, který to za tři roky dotáhl z poručíka na generála.
Velké nic. Prezidentství Miloše Zemana končí fiaskem, ale mělo občansko-pedagogický význam
číst článek »Jeho podřízení dostali za úkol vytvořit fotografickou kartotéku všech bývalých příslušníků Královského letectva, kteří po válce zůstali v aktivní službě, a na každého důstojníka vést osobní složku, v níž zaznamenávali jeho politické postoje vůči KSČ a Sovětskému svazu. Zřejmě již na počátku roku 1946 byla kartotéka veteránů z Anglie dokončena, přičemž jejich osobní složky byly každý týden doplňovány o výše uvedené informace, včetně jejich kontaktů se zahraničními osobami apod.
Čistky v armádě se blíží
Netrvalo dlouho a mnozí důstojníci se dostali do ostrých sporů s osvětovými důstojníky u svých jednotek. Někde se situace vyhrotila tak, že velitel zakázal u svého leteckého pluku jakoukoliv politickou agitaci. Kupříkladu major Josef Bryks, jehož tragický osud ilustruje nelidskost poúnorového režimu, byl na své posádce v Olomouci takřka v každodenních hádkách s tamním osvětářem Ladislavem Novákem, který si ve svých hlášeních na Brykse trpce stěžoval a v jednom uvedl následující: „Dne 22. listopadu 1946 byla zahájena série přednášek osvětových pro gážisty olomoucké posádky. Major letectva Bryks učinil na přednášejícího tento dotaz, který svým způsobem byl velmi nemístný. Tento dotaz učinil velmi posměšným tónem: „Pane štábní kapitáne, mohl byste mi říci, do které skupiny komunistů je třeba zařadit komunistu, který se chlubil tím, že za noc utratil v hotelu Palác 60 000 Kč?“ Poznámka byla nevěcná a nemístná a spíše byla zaměřena proti obsahu přednášky. Vyvolala u posluchačů smích a u zbytku rozhořčení.“
Již před komunistickým pučem byl připraven seznam nejvyšších armádních činitelů, hlavních exponentů se západní zkušeností, kteří měli být z armády neprodleně odstraněni. Vzápětí po 25. únoru 1948 bylo vyhozeno 63 letců, do konce dubna bylo propuštěno již 106 letců, tedy plných 24 procent z celkového počtu těch, kteří po válce zůstali v armádě, a v lednu 1949 byly čistky de facto ukončeny.
Hlavní roli při tzv. „očistě“ armády od politicky „nespolehlivých živlů“ sehráli Rudolf Slánský, předseda branného výboru ÚNS, a členové Armádního poradního sboru (Slánský, Reicin, Procházka, Svoboda, Boček, Drgač, Klapálek a Hasal – ten z titulu náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky). Při čistkách mezi letci ze Západu sehrál klíčovou roli generál Bedřich Reicin, který se 15. listopadu 1948 stal náměstkem ministra obrany pro věci osobní.
Vnuk Charlese de Gaulla a nová vlna Putinových užitečných idiotů: O tom, jak Kreml zatahuje své sítě
číst článek »Dne 28. ledna 1949 Reicin odeslal jmenný seznam 137 letců z Anglie, kteří měli být neprodleně propuštěni. Poslední čistka proběhla v říjnu 1950, kdy v armádě sloužilo zbývajících 96 letců ze Západu, kteří byli prozatím ponecháni z důvodu své nenahraditelnosti.
Nakonec zůstalo v armádě pouhých 13 letců, kteří za války sloužili v Královském letectvu. V drtivé většině se jednalo o předválečné členy KSČ či sympatizanty komunismu, kteří do strany vstoupili po skončení války. Pouhá tři procenta z oné skupiny tak přečkala masivní poúnorové čistky.
Perzekuce „zápaďáků“
Po vyhazovu čekalo na špičkové profesionály tzv. přeřazení do výroby, často ke špatně placené manuální práci, například pracovali jako zametači chodníků či kopáči. Mnozí byli i s rodinami vystěhováni ze svých bytů a z hlavního města. Byl to dnes již stěží představitelný sociální sestup, doprovázený nenávistnou komunistickou agitací, která tzv. „zápaďáky“ vykreslovala jako zrádce národa v imperialistickém žoldu. Jejich situace byla ještě horší nežli v březnu 1939, po německé okupaci. Nyní se jednalo o muže, kteří byli na vrcholu svých sil a kariéry. A většina navíc měla rodinu, kterou nyní musela zabezpečit. Není se čemu divit, že 105 veteránů Královského letectva již podruhé ve svém životě zvolilo exil a s rodinami uprchlo zpět do Velké Británie. To byli ti šťastnější.
Podle mého výzkumu bylo na 40 letců odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody, včetně doživotních. Tresty si odpykávali v pekle uranových dolů či v leopoldovské věznici. Dalších osmnáct letců skončilo v táboře nucených prací na Mírově, a to bez jakéhokoliv soudu. Minimálně čtyři letci nepřežili střet s komunistickým režimem.
Dva byli zastřeleni při zatýkání Státní bezpečností, přičemž není zřejmé, zda v případě Eduarda Šimona, palubního střelce 311. československé bombardovací perutě, šlo skutečně o sebevraždu (15. října 1949), zatímco Viktor Waidlich, z téže jednotky, měl být usmrcen při či po přestřelce s příslušníky StB 28. května 1949. Pravdu se dnes již stěží dozvíme. Další oběť, Vladislav Roubal, shodou okolností veterán z 311. perutě odsouzený ve vykonstruovaném procesu k délce odnětí svobody 11 let, byl zavražděn při jednom z největších útěků z lágru v Horním Slavkově, při němž v neděli 15. října 1951 uprchlo jedenáct vězňů. Sedm z nich bylo zastřeleno na útěku, dva byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni a pouze dva těžce zranění se vyhnuli popravě. Hrůznost celé události podtrhuje tragédie rodiny Roubalových. Otec Vladislava Roubala, jednapadesátiletý František Roubal, byl 28. dubna 1944 popraven nacisty na Pankráci. Jeho syn se dožil pouhých třiceti let.
Nos Roalda Dahla. O arogantním sukničkáři a temném spisovateli, který v sobě nepotlačil lidství
číst článek »Josef Bryks, válečný hrdina, nositel Řádu Britského impéria, který se pětkrát pokusil o útěk z německých zajateckých táborů, přežil střet s nacismem, ale nikoliv s komunismem. Ve vykonstruovaných procesech byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 30 let. Těžce nemocný Bryks otročil v lágru Rovnost, kde se po skončení pracovní směny stal obětí sadistických bachařů, kteří jej nutili k nesmyslné a náročné fyzické práci. Zemřel v noci z 11. na 12. srpna 1957 na selhání srdce, ve věku pouhých 41 let, z nichž plných třináct přetrpěl za ostnatým drátem.
Nenávist režimu šla doslova za hrob, jelikož komunisté odmítli vydat jeho tělo rodině k řádnému katolickému pohřbu. Namísto toho byl spálen a jeho urna potají zakopána na motolském hřbitově, kde byla díky mravenčí práci historiků, jako jsou Aleš Kýr či Alena Šimánková, a dalších jejich kolegů v roce 2009 objevena. Jeho milovaná žena Trudie, stejně jako jejich dvouletá holčička Sonia, naposledy viděly manžela a otce v květnu 1948. Po dlouhých dvaapadesáti letech ho mohly konečně pochovat.
Minulost je vždy před námi
Komunistický režim se po převzetí moci snažil vymazat jména hrdinů z kolektivní paměti. Stali se z nich, řečeno slovníkem Státní bezpečnosti, tzv. bývalí lidé, tedy občané druhé kategorie, přičemž obdobně jako nacisté uplatňovali i komunisté kolektivní vinu vůči rodinným příslušníkům, včetně dětí, jimž odpírali možnost studia. Ve filmu Tmavomodrý svět je známá scéna, kdy se odsouzený zloděj ptá hlavního hrdiny, co udělal, že se ocitl v lágru na Mírově? Plukovník letectva degradovaný na vojína mu odpoví: „Lítal jsem za války v Anglii.“ Spoluvězeň okamžitě pochopí závažnost situace a řekne: „Tak to máš teda fakt blbý…“
Svoboda se, jak známo, lehce ztrácí, ale těžce nabývá. Považuji proto za důležité, aby historická obec předkládala zejména mladé generaci nezkreslený obraz komunistického režimu. Totalitní režim, ať pod jakýmkoliv ideologickým hávem, nevede k osvobození člověka, ale k jeho zotročení. Jak často opakuji, nevěřím v tlustou čáru za minulostí, protože tlusté čáry nefungují a fungovat nemohou. Minulost je vždy před námi.
Doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D., je ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Text je redakční úpravou jeho přednášky, která zazněla 24. února 2023 na semináři nazvaném „Vítězný únor“ 1948 nespadl z čistého nebe.
