Cestou z Klecan do Klecánek a dál a dál…

Husité na pražském Vítkově – rekonstrukce bitvy (12. 7. 2014) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Husité na pražském Vítkově – rekonstrukce bitvy (12. 7. 2014) | FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal

Šel jsem z Klecan do Klecánek a pak dál po své oběžné dráze až domů, do Holešovic. A nebylo to poprvé. V Klecanech je pan Machart Václav, autoopravce. Opravuje mi modré auto, i když ještě jezdí, aby bylo v pořádku a prošlo technickou prohlídkou. Mohl bych z Klecan autobusem, ale pěšky je to hezčí. Kromě toho má modré auto promáčknutý levý zadní blatník, což se přihodilo při couvání, protože couvám jak ponocný už od roku 1969. Tenkrát jsem couvával autem po tatínkovi, mělo cosi závadného v řadící páce, šla tam blbě vrazit zpátečka, a tak jsem raději necouval, jenom v nejnutnějších případech, a to už mi zůstalo, i když modré auto má řadící páku v pořádku a bez couvání se člověk neobejde.

Můj učitel jízdy v Ostravě výuce moc nedal, tvrdil, že jezdit autem nic není, zvládne to i cvičená opice. A tak jsme místo jízdy dopředu a vzad sedávali pod košatým stromem v jeho obývacím pokoji na Slezské a pili někdy kávu, jindy čaj. Strom byl fíkus v kořenáči, horní větve se plazily po stropě a spodní nás pomalu vytlačovaly na zápraží i s kávou nebo čajem. Není divu, že mne pak zkušební komisař vyhnal od zkoušky. Není divu, že mé modré auto má na sobě nějaký ten škrábanec. „Aspoň vám ho neukradnou,“ chlácholí pan Machart a má pravdu. Ještě se ani nepokusili.

Mezi Klecany a Klecánkami mne dostihl Honza Spurný, můj letitý přítel, kámoš z vojny. Už jsme se dlouho neviděli, protože je v Jistebnici a já v Holešovicích. Ani teď jsme se neviděli, máme telefon. Poprvé jsme o sebe zakopli jednoho letního rána v trenýrkách ve Valašském Meziříčí na dvoře. Jeho trenýrky byly černé, všechny ostatní včetně mých vybledle zelené. Černé trenýrky! Měl kliku, že byl mazák. Zrovna ho pustili z vězení v Praze a odeslali do Valašského Meziříčí. Cestou se zastavil doma pro ty trenýrky. Ve vězení byl kvůli tomu, že se nepovoleně vzdálil od útvaru, a když se pak zase k útvaru vrátil, napařili mu jednadvacet, které bude muset nasluhovat, aby už příště nepáchal takové zločiny. Toho rána roku 1964 jsme se s Honzou na kasárenském dvoře při rozcvičce seznámili. Ve skutečnosti se Honza nejmenuje Honza ani Jan, nýbrž Longin. A těch je u nás málo, maloučko, proto mu říkáme Honzo, těch je u nás dostatek. Mezi Honzy se nějaký ten Longin snadno ztratí.

Pak nás spolu převeleli z Valašského Meziříčí do Krmelína. Politrukem tam byl kapitán Orsák, dříve holič, nyní důstojný důstojník. Měli jsme ho rádi, nebuzeroval. Shromážděni – celá rota kromě vojáků ve službě – na politicko-výchovné světnici předstírali jsme, že nasloucháme jeho předčítání z příručky pro politické školení mužstva o bohu, že žádný není. Bylo to zdlouhavé a nudné, že bůh není, nám řekli už v národní škole a na střední mnohokrát zopakovali.

Abychom se na politicko-výchovné světnici nenudili při výuce o nebohu, vytáhl jsem notýsek v temně modrých deskách, se čtverečkovaným papírem, a do něj napsal modrým inkoustem z plnicího pera:

Zdechlo kotě na plotě

proč nespalo

pytlík v botě – připsal Longin červenou propiskou.

Mohlo by bejt mezi náma

blbý kotě

mohla to bejt větší rána

kdyby nám ho vzala vrána

Nechme raděj blbý kotě

věnujme se

vážnějším problémům dneška

Copak dělá tvá Anežka?

Pěstuje koťata na družstevním

mrška

Václav Havel a Petr Pithart při oslavách vstupu České republiky do EU (1. 5. 2004) (Senát PČR / se svolením autora)

Soudruh kapitán nebyl s tím svým bohem z příručky zdaleka hotov, ještě se pokoušel vysvětlit vojínu Česlárovi, co je to ateismus. Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, a všecko marnost. Je obtížné někomu vysvětlit něco, čemu sám nerozumím. Pak nastala chvíle pro dotazy a nikdo se na nic neptal.

„Tak se ptejte, vojska! Je vám to všecko jasné?“ snažil se kapitán Orsák probudit vojáky spící s otevřenýma očima a předstírající, že dobře vědí, o čem je řeč. „No, Paulen, o čem to bylo?“ vyvolal bystrého vojína.

„O SSSR, že je náš věrný přítel a nejlepší na věčný časy,“ odpověděl vojín Paulen bystře.

„To taky,“ připustil politruk. A pak se přihlásil vojín Longin Honza Spurný. Zastrčil červenou propisku do kapsy maskáčové bundy a řekl:

„Soudruhu kapitáne, já myslím, že Bůh je.“

„Není, Spurný, teď jsem vám to přece přečetl z příručky politického oddělení armády a ta platí pro všecky vojska v naší socialistické republice. Viděl jste někdy boha, Spurný? Neviděl, tak vidíte.“

„Protože Bůh je neviditelný. Někdo to přece stvořit musel.“

„Co musel?“

„Zeměkouli a tak, člověka, zvířata, přírodu a celý Vesmír. Přece to nespadlo z nebe.“

„Já mám doma ještě knížku od jednoho profesora a tam stojí, že bůh není. Tečka! Jasný, Spurný?“

„Jasný, soudruhu kapitáne.“

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008). (wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0/Kremlin.ru)

V průběhu telefonování s tímhle Honzou jsem mašíroval z Klecan dolů a nehleděl kolem sebe. Sešel jsem bezděčně z cesty pravé a šel a šel slepou až na její konec, tam jsme se s Longinem rozloučili a slíbili si, že až to skončí, půjdeme spolu do hospody Hangár na Letnou. Byl jsem rád, že si na mne vzpomněl. Nebydlí v Jesenici, jak jsem si původně myslel, nýbrž v Jistebnici, kde našli kancionál s písněmi Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské… etc., pozdní středověk. Jesenice je u Černošic a žádný kancionál tam nikdo nenašel. Na konci slepé cesty bylo bílé auto a člověk, který v něm seděl za volantem a nejel, se tvářil: Co tu pohledáváš, vetřelče!

„Dobrý den. Dostanu se tudy k řece?“

„Zpátky a kde začíná asfalt doprava!“

Měl pravdu, i když asfalt vedl vzhůru, ale jenom kousek, vzápětí skončil a cesta zamířila dolů, kam jsem chtěl. Dovedla mne do Klecánek, na oběžnou dráhu.

Bylo úžasné ráno, svěží a umyté, plné vlaštovek rozkmitaných pod oblohou, lítaly jak pominuté proti sobě i vedle sebe, nad sebou a pod sebou, nad vodou, nad stromy a loukami, nad oběma břehy, ani jednou se nesrazily. Kdo by porozuměl jejich zběsilému lítání, obloukům a smyčkám? Z letu ptáků se kdysi věštívalo… Toho věštce bych chtěl vidět, který by z těchhle hyperaktivních vlaštoviček něco vyvěštil!

Zahrada rozkoší – olejomalba nizozemského umělce Hieronyma Bosche (výřez) (pxhere.com)

Kdyby tak šlo chodit pěšky všude tam, kam člověk chce a nebo musí, mít na to nohy a čas! Kdysi jsem měl v úmyslu jít z Holešovic do Vlkovic po vlastních. Autem je to nějakých 340 kilometrů, jenže po dálnici D 1 se pěšky nesmí. Koupil jsem si turistické mapy a dostatečný ruksak. Mapy jsou v šuplíku a ruksak v komoře. Až mě vlaštovky naučí lítat a živit se za letu mouchami, snad se bez toho otlučeného modrého křápu obejdu.

Podél cesty vykvet kakost / je to prvotřídní jakost / je to kakost jak se sluší / pohladí na zplihlé duši.

Duše… Duše, duše, dušička… Každý pořádný vodník má jich v hrncích plnou komoru. Je duše fenomén individuální nebo kolektivní? Má každý člověk svoji původní, nebo při narození dostaneme porci z jediné, kolektivní duše? Možná už při početí… A nakonec ten svůj příděl budeme muset vrátit, aby se dostalo i na ty po nás… Kde to má Stvořitel furt brát? – Jenže Stvořitel nebere, Stvořitel tvoří. Něco z ničeho. Proč by nemohl stvořit pro každého jedinečnou, neopakovatelnou, originální dušičku…

„Co myslíš, Lojzo?“ Rozevřel černou tlamu, co to dalo, bílé zuby mu v ní zableskly, zazíval na celé kolo bohatýrským zívnutím. To je mi otázka! Co může pes vědět o duši? – Možná bychom se divili…

Takovou spoustu psích ras, velikostí, barev, tvarů a povah člověk vyinženýroval z vlka sobě pro užitek i pro potěchu. Ale na záchod vás, Lojzo, chodit nenaučil. A jak by se mu to hodilo…

Edvard Beneš s československými vojáky ve Velké Británii – Jan Smudek stojí zcela vpravo (ČTK)

Přečetl jsem na hoře Vítkově do žuly vytesané:

NEPATRNÁ HRSTKA LIDÍ PŘEMOHLA SPOJENÉ ŘADY OZBROJENÝCH,

PONĚVADŽ BYLA PŘESVĚDČENA O SVÉ PRAVDĚ

TEHDÁŽ BYLY STRANY DVĚ: EVROPA A MY

A TA EVROPA BYLA BLEDÁ, ZSINALÁ A ČERNÝ PRAPOR S RUDÝM KALICHEM

VLÁL JÍ NAD HLAVOU

VZPOMÍNEJTE, UVĚDOMTE SI, ČÍM JSME TEHDÁŽ BYLI

TU JDEME MEZI MOHYLAMI VÍTĚZŮ, ALE NE PO HROBECH POBITÝCH

Vlastenci čeští měli potřebu nás i budoucí kolemjdoucí ochotné se pozastavit a přečíst si špatně čitelná, tlustá slova, informovat o naší velikosti v minulosti. V červenci roku 1420 se tu odehrála bitva, v níž hrstka husitů za pomoci Těla Páně vyhrála nad přesilou křižáků. To jsme tenkrát dali Evropě pěkně na prdel!

Jenže dneska už nejsme husité a kdoví, jsme-li přesvědčeni o své pravdě, máme-li vůbec nějakou. Evropě nevlaje nad hlavou černý prapor s rudým kalichem, ani nad námi takový nevlaje, nýbrž modrý s hvězdičkami: Evropě i nám. A kdoví, zda jsme vůbec byli husity, já jsem nikdy žádným husitou nebyl, ani když jsem byl malý kluk. Když jsem byl malý, býval jsem buď Naši nebo Němci; podle toho, čeho se při rozpočítávání na mne dostalo. Po válce jsme si na husity nehráli, nýbrž na válku, která zrovna skončila. A kdoví, co to bylo za ptáky ti mí předci v patnáctém století, kdoví, k jakému, k čímu odkazu bych se měl hlásit. Co když můj praprapradědek patřil ke křižákům a dostal cepem po hlavě? Co když zrovna sklízel úrodu na Malé Hané nebo ševcoval v Dolních Rakousích? Co když přivandroval odněkud ze stepi? Po Evropě se tenkrát honily spousty všelijakých lidí ve zbroji a s funkčními pohlavními orgány. Někteří na koních, jiní pěšky, na vozech i za vozy. Co si mám vybrat? Jaký odkaz je můj…

()

Poslední minuty života George Floyda: že nemůže dýchat, upozornil policisty celkem šestnáctkrát. 

Osm minut a 46 sekund – čas, během kterého policista Derek Chauvin zabil 46letého Afroameričana George Floyda a který změnil Spojené státy. Jak zatčení a zákrok strážníka minneapoliské policie probíhaly, detailně ukazuje video amerického deníku The New York Times. Záběry zachycují nejen Floydovy prosby o pomoc, zatímco přestává dýchat a z nosu mu teče krev, ale také okolnosti, které incidentu předcházely.

Bylo pondělí 25. května krátce před osmou hodinou večerní. George Floyd si šel do obchodu Cup Foods koupit cigarety, při platbě ale předložil dvacetidolarovku, u které měla obsluha podezření, že je padělaná. Zavolala proto policii. Floyd mezitím seděl v autě přistaveném poblíž obchodu. Přivolaná policejní hlídka vytáhla Floyda z modrého SUV ven, spoutala mu ruce a posadila 46letého Afroameričana ke zdi. Následně se ho policisté snažili dostat do policejního auta.

Devět minut po zadržení Floyda – ve 20.17 – přijíždí další policejní auto. Z něho vystupuje Derek Chauvin a Tou Thao, oba policisté mají na kontě už několik stížností na jejich jednání při výkonu služby. Thao v minulosti čelil šesti stížnostem, a v roce 2017 kvůli brutalitě při zásahu dokonce i žalobě. Na Chauvina bylo podáno celkem 17 stížností, třikrát byl zapleten do přestřelky, jedna skončila úmrtím. Za doprovodu Thaoa Chauvin přistupuje k policejnímu autu a vystrčí zatčeného Afroameričana přes zadní sedadla ven na silnici. Floyd leží na zemi tváří dolů. V ten okamžik začínají zákrok točit dva přihlížející. Na záběrech je vidět, jak Chauvin s rukama v kapsách klečí Floydovi na krku, další dva policisté mu klečí na hrudníku a nohách. „Nemůžu dýchat,“ prosí strážníky George Floyd. Jeho hlas se ozývá poprvé ve 20.20. Po výzvě jiného strážníka, aby přihlížející přestal zásah policie natáčet, nahrávka končí. Následně volá jeden z policistů záchranku. „Máme tu krvácení z úst,“ hlásí dispečerce. V ten okamžik zákrok zachycuje z jiného úhlu další z přihlížejících. Přestože je Floyd zjevně na pokraji sil, Chauvin mu s netečným výrazem stále klečí na krku. Prosím, ta noha na mém krku, nemůžu dýchat,“ ozývá se Floyd. Další ze strážníků následně přikáže, ať Floyda naloží do auta. Ten souhlasí, namítá ale, že se nemůže hýbat, protože Chauvin mu stále klečí na krku.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

„Mami!“ volá bezmocný Floyd, který podle NY Times strážníky upozornil celkem šestnáctkrát, že nemůže dýchat. Následně Floyd ztrácí vědomí. Policista mu ale na krku klečí dál. „Okamžitě z něj slezte,“ volají přihlížející, kteří strážníky opakovaně vyzvali, aby Afroameričanovi zkontrolovali pulz. Podle trestního oznámení, které bylo na Chauvina podáno, klečel policista na Floydově krku osm minut a 46 vteřin, z toho dvě minuty a 53 vteřin, kdy muž již nereagoval. Ve 20.27 přijíždí na místo sanitka, téměř celou jednu minutu Chauvin dál klečí Floydovi na krku. Slézá z něj až poté, co ho k tomu vyzve přivolaný zdravotník. Sanitka následně odváží bezvládné tělo 46letého muže pryč.

Derek Chauvin byl o několik dní později obviněn z vraždy, ani poté ale protesty proti policejní brutalitě probíhající na mnoha místech Spojených států neutichají. Za doprovodu hesla „I can’t breathe“ lidé volají po spravedlnosti za smrt George Floyda. (iROZHLAS, 9. června 2020, Stanislav, 18 °C, oblačno)

Pokud si uvědomíme hned, že jsme ztratili hlavu, snadno ji zvedneme a znovu nasadíme na původní místo. Se srdcem už to není tak snadné…

Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články