Antisystémová a proruská demonstrace v Praze (11. března 2023). FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
NÁZOR / Dlouho si voliči Pětikoalice mnohé problematické kroky Fialovy vlády omlouvali faktem, že po Babišovi převzala zemi a státní finance zvláště v nezáviděníhodném stavu – načež pár set kilometrů odsud vypukla největší evropská válka od roku 1945, která se Česka v mnoha aspektech dotýká. Jenže omluvy dnes už nefungují.
Vláda země zatažené do komplexního civilizačního konfliktu musí souběžně zvládnout řadu úkolů rozličného charakteru. V praxi si je samozřejmě může tak či onak rozfázovat. Nicméně v zásadě platí, že nemůže své úsilí napřít jen do jedné oblasti a ty další zanedbat či dokonce úplně ignorovat, abychom pak v polovině funkčního období museli chtě nechtě říci, že své základní poslání nenaplňuje.
Velmi zhruba lze úkoly vlády země nacházející se v civilizační válce rozdělit do tří základních kategorií: zvládání hlavních výzev, podpora sociální koheze a úspěšný boj s vnitřním proletariátem, který vědomě kolaboruje s nepřítelem.
Zvládáme výzvy? Sotva
Polistopadová transformace zanechala českou montovnu ve stavu zvláště zranitelném potenciálním konfliktem s Ruskem coby hlavním dodavatelem energetických surovin. Obslužná česká ekonomika z dovážených surovin vyrábí pro západní finalisty převážně meziprodukty s nízkým stupněm zpracování. Činí tak za spotřeby energie na jednotku HDP o 40 % vyšší než v Německu a s mizernou ziskovostí nabízející do budoucna rozvojovou perspektivu, kterou bychom v nejlepším případě mohli označit eufemistickou frází „upadnutí do pasti středních příjmů“.
Podíl byznysu založeného na dobývání renty ze státního sektoru u nás dosahuje 15 %, díky čemuž v celosvětovém žebříčku jen nepatrně zaostáváme za prvním Ruskem, kde se „Crony Capitalism Index“ vyšplhal až na 19 %. Když se tedy u komentátorů objevují výrazy jako „česká klientelisticko kapitalistická republika“, jejímž „vzorem je Rusko“, nepřehání ani zdaleka tolik, jak by to na první pohled mohlo vypadat.
Zodpovědná vláda s jasným mandátem od voličů by měla po více jak třech dekádách od pádu československého komunismu konečně zpřetrhat zbylé strukturální vazby s ruským impériem, které si naplánovalo donutit Evropu ke kapitulaci prostřednictvím „energetické zbraně“ a Českou republiku výslovně zapsalo na seznam „nepřátelských států“. To ovšem předpokládá posunout ekonomiku co nejdále od pohodlně zahnívajícího modelu montovny, rozejít se už konečně s klausistickými bludy ohledně „komunistického“ ukazatele přidané hodnoty a zefektivnit produkci z hlediska spotřeby energie na jednotku HDP mimo jiné posílením českých finálních výrob.
Jinými slovy definitivní odpojení české ekonomiky od Ruska vyžaduje mnohem více než jen nahrazení ruské ropy a plynu surovinami od jiných dodavatelů. Dosavadní model byl totiž doslova postaven na plýtvání těmito zdroji nakupovanými levně z Východu – a bez čistě hypotetického návratu na předválečnou cenovou hladinu dlouhodobě nemůže dále fungovat.
Dědictví „opoziční smlouvy“
Překonání závislosti na Rusku je projekt zahrnující sofistikovanou průmyslovou a energetickou politiku, která by Česko po letech zaklínání se „doháněním Západu“ skutečně přiblížila vyspělým západoevropským ekonomikám a překonala mrtvý bod, na němž jsme politicky uvízli po roce 1998 uzavřením „opoziční smlouvy“.
Oposmlouva stvrdila záměr dvou nejsilnějších politických stran do budoucna už nijak nerevidovat základní parametry klausovské „transformace české ekonomiky“, včetně „útěku před právníky“ a legitimizace „podnikatelských“ hochštaplerů, jako byl Viktor Kožený a další pochybní vítězové transformační hry bez pravidel.
Připomeňme, že k takovým hlavním vítězům patřily z podstatné části také kariérní komunistické kádry s konexemi ze starého režimu, jejichž typickým představitelem je Andrej Babiš. Má-li česká demokracie přežít, musí překonat oposmluvní tradici a nalézt jiný rozvojový model než (v nejlepším případě) stagnační model montovny. Spekulace části nejsilnější vládní strany ODS nad možnou budoucí spoluprací s babišisty ovšem směřují úplně jinam.
Konflikt s rusko-čínsko-íránskou globální koalicí
To, co mnozí na Západě stále chápou jako dočasný a svým způsobem dokonce „marginální“ konflikt s ruským imperialismem, ve skutečnosti představuje jen předehru širokého systémového konfliktu s rusko-čínsko-íránskou globální koalicí revizionistických mocností.
Během poslední verze systémového konfliktu demokratický Západ uspěl nikoli pouze díky výkonu své ekonomiky a armádních plánovačů, jak rádi proklamují hlasatelé thatcherovsko-reaganovské verze mytologie Hvězdných válek. Invazi komunistické propagandy v době, kdy ještě sovětský systém v globálním měřítku zdaleka nebyl zdiskreditován tolik jako na konci 70. let minulého století, musel čelit různými verzemi smíšených ekonomik pragmaticky kombinujícími role státního a tržního sektoru.
Státní regulace přitom musela zasáhnout tam, kde tržní „samoregulace“ nejzřetelněji selhávala. (Jedním z hlavních příkladů byl americký Glass-Steagall Act z roku 1933, po tzv. Černém pátku důsledně oddělující komerční a investiční bankovnictví.) Smíšené ekonomiky pak představovaly vhodný základ nejrůznějších verzí sociálního státu.
Politický ekonom Karl Polanyi v klasické studii Velká transformace (1944)poukázal na iluzívnost pojetí „čistě tržní společnosti“. Podle jeho výzkumů z prostředí industriální Anglie je skutečná „tržní společnost“ tvořena právě integrálními prvky tržní ekonomiky a národního státu, který představuje nezbytný regulační rámec poté, co začaly postupně mizet komunitní reciproční regulační mechanismy předkapitalistické epochy.
Poválečný projekt demokratického sociálního státu postaveného na modelu smíšené ekonomiky se ovšem dostal do úpadku s první ropnou krizí, která Západ postihla v reakci kartelu OPEC na porážku arabské koalice v jomkipurské válce z roku 1973. Otřes otevřel dveře deregulaci ve prospěch nadnárodních společností, které rychle „přerostly přes hlavu“ zejména menším národním státům.
Tato fáze globalizace, v níž většina z nás strávila své životy a nic jiného ani nezná, přinesla leccos dobrého i špatného, aby s nástupem covidové pandemie a s ruskou invazí na Ukrajinu plně vynikly její četné nevýhody. Když poněkud zjednoduším, globalizace převedla výrobu čipů na Tchaj-wan ohrožený čínskou invazí, výrobu většiny ostatního průmyslového zboží do Číny a výrobu většiny léků do Indie.
Garance sociálního občanství
Jakmile se vyskytly vážné překážky blokující tyto komplexní dodavatelské řetězce, bylo třeba reagovat na potíže, které přineslo přílišné spoléhání na globální tržní mechanismy. Tato reakce má ze strany Bidenových USA zatím podobu opětného „zdomácňování“ dodavatelských řetězců, případně spoléhání se na „přátelské“ dodavatele v zemích, které neusilují o roli systémových protivníků Spojených států.
Zatímco globální finanční krize z roku 2008 zůstala jako příležitost k reformě nevyužita, současné změny po padesáti letech upřednostňování „čistě tržní globalizace“ na pozadí rodícího se systémového konfliktu s mezinárodní koalicí soustředěnou kolem Pekingu nabízejí další šanci k zásadní korekci kurzu.
„Zdomácňování“ ani „zpřátelšťování“ dodavatelských řetězců vynucené konfrontační a hegemonistickou politikou Pekingu ovšem nezařídí žádné tržní mechanismy. V celém procesu se budou muset podstatnou měrou angažovat státní aparáty. Tento moment znovuzískání kontroly nepochybně otevírá také příležitost k přehodnocení čistě negativistických přístupů k západnímu sociálnímu modelu „třiceti tučných poválečných let“.
Chybou jistě nebylo rozšířit pojetí lidských práv v širší koncepci sociálního občanství, jak to v roce 1949 v eseji Citizenship and the Social Class teoreticky formuloval britský sociolog Thomas Henry Marshall. Spojit tradiční občanská a politická práva se sociálními je úplně jiná operace než v komunistickém stylu prohlásit občanská a politická práva v demokratických společnostech za „buržoazní iluzi“, než z autoritářských či totalitních systémů likvidujících tato práva a pokrytecky „pečujících o sociální blaho lidu“ prostřednictvím ideologických, jakož i stravovacích velkovýkrmen udělat jediné reprezentanty pokroku.
V novém kole systémového konfliktu západní demokracie rozhodně nezvítězí, pokud si samy uloží extrémní ideologií 70. let minulého století motivované zákazy ohledně účinné podpory společenské soudržnosti.
Chcimírové nezahálejí
Západní demokracie by měly nabídnout každému co nejširší šance, včetně účinného pojištění proti rizikům, nemoci a důsledkům stáří. Těžko ovšem budou moci v širším měřítku realizovat experimenty typu zaručeného základního příjmu formující generační poznatek, že bez práce jsou koláče. Nicméně modely západního sociálního zabezpečení reálně fungující v době narození autora těchto řádků rozhodně nepředstavují žádnou utopii a neměla by je nadále obklopovat žádná „konzervativní“ tabu.
Fungující sociální stát představuje účinný prostředek, jak v systémovém konfliktu získat na stranu demokracií váhající občany. Takové, kteří jsou skutečně primárně znepokojeni negativními ekonomickými a sociálními dopady probíhající krize.
Jinou skupinu ovšem reprezentují proslulí chcimírové – a pak také jejich pasivní příznivci, jejichž schopnost kriticky posoudit situaci byla nevratně poškozena dlouhodobým působením konspiračních teorií a získanou závislostí na přísunu „odhalujících“ dezinformací. Podle mého soudu je v zásadě nereálné očekávat, že by lidé pohybující se v chcimírovské scéně, z ní po nějaké vnější události masivně odcházeli a přiznali si chybu. Spíše se ještě dočkáme ojedinělých individuálních odpadlíků, kteří po těžkém boji najdou cestu ven, jako se to stává v každém modelu sekty budujícím silnou psychickou závislost.
Demokratický právní stát nemá jinou možnost než chcimíry a jejich následovníky nějakým způsobem omezit v jejich působení a účinně je potlačovat. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že ještě v roce 2022 byl důležitým sponzorem ODS, nejsilnější vládní strany, Ivo Valenta, majitel největšího dezinformačního média v zemi.
Chcimírové nezahálejí. Nejnověji se Rajchlova strana PRO vrhá do přímého souboje s Babišovým ANO o voličstvo komerčního fašisty Tomia Okamury. V průzkumech začíná PRO pomalu stoupat a do dvou let může být klidně parlamentní stranou, ještě daleko radikálnější než vypočítavá SPD zpovzdálí kultivovaná ruskými agenty prostřednictvím Institutu slovanských strategických studií.
Mezitím vidíme, jak se oligarcha Babiš u svého promoskevského kamaráda Viktora Orbána otevřeně spojil s nejreakčnější protievropskou krajní pravicí a hýří štvavými extremistickými výroky, za něž by ho možná i Marine Le Penová neblahé paměti ze své postfašistické strany vyloučila.
Otevřeme dokořán dveře ruské hybridní válce?
Začíná se nám krutě nedostávat času. Volby přijdou nejpozději za dva a půl roku, zatímco ze Strakovky slyšíme, že prý tam nevědí, co jsou proruské dezinformace a jak je identifikovat. A údajně ani „není potřeba“ s nimi něco dělat, protože přece máme svobodu slova. Stojí za tímto přístupem bohorovná sebevražedná idiocie lidí, kterým moc rychle stoupla do hlavy? Anebo jde o plán, který může vyústit v opakování „opoziční smlouvy“ včetně politické spolupráce s veškerou proruskou hnědáckou břečkou?
Skandinávské a baltské státy vůči působení hybridní ruské propagandy imunizovala široká občanská mediální gramotnost vybudovaná velkoryse pojatým vzdělávacím systémem. To v Česku, kde se ani za patnáct let nestihlo v souvislosti s nástupem populačně silnějších ročníků připravit nezbytně nutné posílení kapacity středních škol, nic takového rozhodně nehrozí. Potenciální gymnazisté tu ve velkých počtech skončí na učebních oborech, z nichž odejdou často zahořklí, s kulturním a mezinárodním přehledem na úrovni Jana Zahradila.
Zatímco chcimírové pilně pracují, vláda proti nim nepodniká v podstatě nic. V důsledku toho otevírá dokořán dveře ruské hybridní válce proti České republice, takže v této souvislosti bohužel nelze o Fialově vládě říci, že by po letech babišismu a zemanismu opravdu obnovila jednoznačně prozápadní orientaci státu.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
