Marat Kazej. FOTO: commons-wikimedia.org/Public Domain
FOTO: commons-wikimedia.org/Public Domain
Každý školák v SSSR věděl o slavném činu Marata Kazeje, mladého partyzána, který zahynul. Tvář pionýrského hrdiny byla povědomá téměř všem. Poslední zmíněná skutečnost souvisí s fotografií Marata Kazeje, která zdobila všechny publikace věnované hrdinství dětí během Velké vlastenecké války. Jenže učebnice mlčí o tom, jak tato fotografie vznikla. A není to to jediné, co nebylo „vhodné“ říkat.
V dobách sovětského režimu životopisci, redaktoři učebnic a autoři vlastenecké literatury záměrně vynechávali některé skutečnosti ze života Marata Kazeje. Například to, co by se mohlo považovat za „kriminální minulost“ Maratova otce. To by mohlo vrhnout stín na chlapcův hrdinský čin za války, píše web Russian7.ru.
Spisovatelé se proto často omezovali na konstatování, že Kazej starší, komunista, zemřel ještě před začátkem války a že jeho matka vychovávala Marata a jeho sestru Ariadnu sama. Některé zdroje, například časopis Výchova školáků z roku 1982, uvádějí, že Ivan Kazej sloužil na bitevní lodi Marat, po níž pojmenoval svého syna. Ale jak píše Konstantin Zaleskij ve velké biografické encyklopedii „Velká vlastenecká válka“ z roku 2013, Ivan Kazej se plavil na bitevní lodi „Pařížská komuna“.
Nejdůležitější však bylo, že byl v roce 1935 zatčen a odsouzen takzvanou „trojkou“ k deseti letům vězení za sabotáž. „Oběti čistek byly často popravovány či vězněny bez řádného soudu, jak jej předepisoval i tehdejší sovětský právní řád, pouze na základně rozhodnutí takzvaných ‚trojek‘ složených z důstojníků tajné policie NKVD, tajemníka krajského výboru a krajského státního zástupce. Pokud k soudům docházelo, šlo o zinscenované a předem rozhodnuté politické procesy, při nichž bylo doznání vynuceno pod nátlakem, často mučením obžalovaných. Oběti byly obviňovány z různých smyšlených, zpravidla politických zločinů, například sabotáže, špionáže nebo protisovětské agitace.“ (cs.wikipedia.org)
Kazej starší zemřel v roce 1942 v Amurlagu, Amurském pracovním táboře, kde vězni pokládali druhou trasu Transsibiřské magistrály. (V roce 1959 byl posmrtně rehabilitován.) Maratova matka Anna Alexandrovna byla kvůli obvinění z „trockismu“ zatčena dvakrát, nicméně se v obou případech vrátila domů. Jak později prohlásila hrdinova sestra Ariadna, Marat spáchal svůj hrdinský čin proto, aby dokázal, že jeho rodiče nejsou nepřátelé lidu a vychovali hodného syna.
Ariadnu a Marata pravděpodobně přiměla ke vstupu do partyzánského hnutí činnost a poté smrt jejich matky. Podle Alexandra Bondarenka, autora knihy Mladí hrdinové vlasti, plnila Anna Kazejová od prvních dnů války nejrůznější partyzánské úkoly a přijímala ve svém domě raněné. Nacisté na to brzo přišli. V roce 1942 byla Anna Kazejová popravena na hlavním náměstí v Minsku. Stala se obětí jedné z prvních veřejných poprav vykonaných okupanty v běloruském hlavním městě. Není tedy divu, že se její bratr a sestra ihned po matčině smrti ocitli v partyzánském oddíle. V roce 1943 však Ariadna jednotku opustila, a to nikoli dobrovolně – dívce omrzly nohy. Kvůli gangréně, jak je popsáno ve vydání Národní výchovy z roku 1971, jí partyzánský lékař nohy amputoval a po několika měsících byla převezena do nemocnice. Maratovi, který byl nezletilý, nabídli, aby se také nechal evakuovat, ale odmítl to.
Marat se mezitím stal zkušeným zvědem. V květnu 1944 však došlo k jeho poslednímu boji. Po návratu z průzkumu se Marat a Michail Stěpanovič Larin, vedoucí průzkumu na velitelství partyzánské brigády, brzy ráno vydali na koních do vesnice Choromitskij, kde se měli setkat s Viktorem Kucharevičem, partyzánským spojařem. Larin zamířil ke spojaři, zatímco Marat si šel odpočinout ke svým známým. Za necelou půlhodinu se ozvaly výstřely. Vesnice byla obklíčena příslušníky nacistického Sonderkommanda divize SS „Dirlewanger“ a policisty. Při následné přestřelce byl Larin téměř okamžitě zabit.
Maratovi se podařilo dostat do křoví na okraji lesa, kde se pustil do boje. Pálil do posledního náboje a zbyly mu jen dva granáty. Jeden hodil na Němce a druhý nechal. Němci ho navzdory svým ztrátám chtěli odvést živého. Druhý granát, když se přiblížili, pak odpálil.
Titul Hrdiny Sovětského svazu Marat Kazej nezískal hned, ale až o 21 let později, 9. května 1965. Zástupci Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, jehož dekretem se Marat Kazej stal oficiálním hrdinou, požádali jeho sestru Ariadnu Ivanovnu, aby přinesla co nejkvalitnější fotografii svého bratra, na které by se sám sobě co nejvíce podobal. Všechny takové požadavky ale splňovala jen jedna fotografie a s tou bylo spojeno jisté tajemství, o kterém se nemluvilo. Ariadna Ivanovna o tom ale později vyprávěla široké veřejnosti. Ukázalo se, že známou fotografii pořídil Němec, který navštívil dům Kazejových na samém počátku války a zaplatil za dvě slepičí vejce a hrnek mléka.
