Premiér Petr Fiala (ODS) FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
Poprvé od odchodu Václava Havla z funkce prezidenta nastal historický okamžik, kdy jsem zcela nezakrytě a veřejně hrdý na předního českého politika. Cesta premiéra Petra Fialy do Kyjeva, do dosahu ruských raket, je čin, který může klíčovým způsobem změnit upadající směřování politické kultury. Fiala se zachoval přesně tak, jak se premiér demokratické země v bezprostřední blízkosti konfliktu má zachovat. Nenechme společenské klima u nás znovu zbabišovatět!
Když Miroslav Kalousek oznámil svůj odchod z top politiky, bez váhání jsem mu zde napsal otevřený děkovný dopis. Znal jsem se s ním osobně, dokonce jsme si jednou u něj v kanceláři s kamarádem vysomrovali trička s Kalouskem, abychom mu dělali reklamu (kamarád za něj hned dostal v hospodě přes hubu), a konečně – z funkce odcházel, takže to nevypadalo, že od něj budu něco potřebovat. S premiérem Fialou jsem se nikdy nesetkal, tričko s ním jsem nenosil, a protože je premiér, nelze se vyhnout podezření, že od něj něco budu potřebovat. Tak jsem místo osobního dopisu napsal něco málo z masově psychologického aspektu jeho rizikové cesty do Kyjeva.
Identifikační model
Je samozřejmé, že mladí kluci nesní o tom, že budou premiérem – a pokud takové touhy někdo v jedenácti má, stálo by asi za to probrat věc s psychologem. Ale pro dospělé v příslušně podobné pozici, tj. de facto pro všechny decision–makery, managery, rozhodovatele, kteří pracují s lidmi a nosí u toho společenský oděv, ne montérky nebo uniformu – pozitivním identifikačním modelem je. Nejde samozřejmě o podobnou snovou identifikaci, kdy jedenáctiletý kluk chce být hasičem, astronautem nebo kanálpucrem, a užíval by si to, jak je to „opravdový“. Mluvím o tom, že pro ty dospělé, v saku oblečené (podobně jako premiér) v nelehkých situacích rozhodující (podobně jako premiér) a s podřízenými (podobně jako premiér), které musí řídit navzdory jejich kognitivním limitům, premiér nastoluje normu.
V některých epochách naší země to byl i prezident – a to nejen za Havla, ale i za Klause či mladého Zemana. Nyní je prezident politováníhodný stařec, a tak „zarámování“ projevů, chování a kroků nositele moci určuje primárně Petr Fiala. Ano, jako „identifikační model“ puberťáka není premiér, ale zpěvák. Jde o projekci. „Identifikační model pro dospělé“ můžeme samozřejmě stejně dobře nahradit termínem „vymezení přijaté role“ nebo „nejviditelnější normotvůrce“ – ale to jsou jen hrátky se slovíčky. Premiér prostě určuje formální level komunikace, a když nastoupil do vrcholné funkce buran Babiš, společnost skokově zhrubla v podstatě přes noc. Fialova cesta na ostřelovanou Ukrajinu může znamenat skok směrem k lepšímu.
Magická moc televize
Aniž si to divák uvědomuje, má na něj televize až magický dopad – protože jej viděné a slyšené oslovuje na podvědomé úrovni. Omlouvám se fanouškům platonských ideí či konceptu lidské bytosti k obrazu Božímu. Vědecké poznatky dnes plně dokládají, že afarský australopitékus, který měl tu čest být naším předkem, byl opice. Ano, pokročilá, zajímavá, z hlediska potenciálu vývoje samozřejmě velice nosná (jinak bychom tu nebyli), ale pořád opice. A my, potomci toho australopitéka, se samozřejmě, už od neútlejšího dětství, učíme opičením se. Nápodobou.
Nápodoba je jedním z klíčových prvků jak formování mysli a osobnosti, tak dodržování většiny společenských norem. A tak – byť si samozřejmě ani úředníci, ani manažeři výslovně neřeknou „když říká premiér „na*ratjako“, tak můžeme taky,“ tak to dříve nebo později alespoň někteří z nich říkat začnou.
„Kdo je v televizi, má moc a je následováníhodný, a když je tam jako nejvyšší držitel státní moci, tak tuplem,“ říká naše nevědomí, i když na vědomé úrovni bychom si žádný takový vnitřní proces vůbec nepřipustili a nepřiznali. Když je ale někdo hodně vidět, prostě nastavuje normy, a nedá se to zapřít. Stejně tak dobře, ba ještě lépe, jsou vidět jeho skutky – a formují realitu podobně. Jenže bolestněji než do pouhých vulgarismů – v oblasti peněz, a v současné době války i do úvah o lidských životech.
Typ sdělení
Zkusme si pro ujasnění srovnat dva výroky televizního moderátora, který čte zprávy. K nim jede statická fotografie. Muž nasedá do auta, na zadní sedačku:
Sdělení A: Premiér Babiš odjíždí na Čapí hnízdo, aby se dle vlastních slov připravil na další kolo vyšetřování dotací pro Agrofert.
Sdělení B: Premiér Fiala odjíždí do ostřelovaného Kyjeva, aby se dle vlastních slov spolu s dalšími premiéry zemí regionu připravil pro další kolo obrany před ruskou invazí.
První sdělení – byť zcela neutrální a pouze informativní – samozřejmě asociuje mnoho dalších obsahů. Hesly: Korupce, krást, šizení na dotacích, zneužití nemocného syna kvůli padesáti milionům, surikaty. A to zcela informativní sdělení s sebou celé minulé volební období táhla za sebou každá druhá třetí zpráva o Babišovi. Druhé sdělení – o Petru Fialovi – s sebou také táhne fůru asociací: Válka, obrana, solidarita, pomoc, odvaha, rázný přístup, a (dámy prominou) i „mít koule“. Petr Fiala (spolu s dalšími premiéry blízkých zemí, kteří takto podpořili Ukrajince) udělal nesmírně pozitivní krok směrem k ukončení války.
Bez ohledu na to, že jsme ve srovnání s Ruskem malá země, tak když už se k Ukrajině připočítají i ty země včetně naší, jejichž premiéři do Kyjeva odjeli, tak se i v Kremlu možná trochu zachmuří.
Ještě důležitější signál tou cestou Petr Fiala dává běžnému, obyčejnému českému člověku. Tou cestou, kdy dobrovolně jede pod ruskou palbu, nesporně riskuje vlastní život. Protože tak činí ze solidarity s vojensky napadenou zemí, je to nejen lidsky, ale i politicky nesmírně statečný a přínosný čin. A můžeme na něm – protože po letech babišování máme národní hrdost skutečně nahlodanou – identitně stavět jako země, jako národ. My jsme ti, kteří se otevřeně – dokonce osobní návštěvou premiéra – postavili za Ukrajinu, za slabšího a napadeného. A ve stejném duchu – ke statečnosti, férovost i a osobní angažovanosti, k orálním hodnotám – se může po výkyvu do populismu vrátit i politický život naší země. Fialova cesta je státnický čin, za který zaslouží celonárodní uznání.
