REPORTÁŽ / Lom, pohřebiště a popraviště, pohanský chrám a nakonec křesťanský kostel. Včera i dnes, před dvěma tisíci lety i v jednadvacátém století přitahuje Boží hrob poutníky i turisty. A to zvláště o Velikonocích. Místo Kristovy smrti a zmrtvýchvstání se během staletí změnilo k nepoznání. Z původně pusté oblasti za hradbami dnes leží v srdci husté městské zástavby. Jak tedy vypadalo dříve a jak nyní?

Vzhledem k tomu, že k legalizaci křesťanského náboženství římským císařem Konstantinem Velikým došlo ediktem milánským teprve v roce 313, je zřejmé, že úcta k místu Kristova ukřižování, pohřbu a vzkříšení nemohla být zpočátku projevována veřejně. Naopak zde byl roku 135 vystavěn císařem Hadriánem pohanský chrám zasvěcený Venuši nebo Jupiterovi.

Ten dal císař Konstantin, obnovující spolu se svou matkou sv. Helenou ve Svaté zemi mnoho biblických míst, okolo roku 326 zbořit a vybudoval na jeho místě křesťanský kostel. Během stavby byla odkryta skála Golgoty spolu s jeskyní, ležící pod ní. Nový chrám, vysvěcený 13. září 335, vypadal samozřejmě jinak než dnešní: sestával ze dvou samostatných svatyní – rotundy (Anastasis) nad Ježíšovým hrobem a velké baziliky, zvané též Martyrium, nad Golgotou neboli Kalvárií, místem ukřižování.

Svatý hrob mezi křesťany a muslimy

Po dobytí Jeruzaléma Peršany počátkem 7. století musela být poničená stavba přestavěna. První panovníci následující muslimské éry chrám neničili; tak třeba chalífa Umar ibn al-Chattáb se pro jistotu modlil venku, aby se jeho modlitba uvnitř chrámu nestala záminkou k přestavbě na mešitu.

Později se však kostel občasných muslimských útoků dočkal, tak jako několika zemětřesení a požárů. Skutečná pohroma přišla 18. října 1009, kdy „šílený chalífa“ al-Hakim bi-Amr Allah v rámci svého tažení proti křesťanským svatyním nařídil úplné zničení Svatého hrobu. Křesťanská Evropa byla zděšena. Mezi zbytky staveb, které se dochovaly, naštěstí patřila i část Ježíšovy hrobky s pohřební lavicí.

Syn nesmiřitelného chalífy byl už přístupnější dohodám a povolil byzantskému císaři rekonstrukci chrámu. Dokončena byla roku 1048 – tedy především rotunda, ne tak už velká bazilika, z níž zůstaly v podstatě ruiny – napravit tak rozsáhlé poškození už bylo za hranicemi finančních možností i pro Konstantina IX. Monomacha. Poutníci ze Západu tak našli velkou část svatyně v troskách.

Po dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099 začíná éra Jeruzalémského království. Chrám Božího hrobu se stává sídlem prvních latinských patriarchů, jsou tu pohřbíváni jeruzalémští panovníci z řad křižáků. Svatyně je přestavěna v románském stylu, přibude zvonice i kaple sv. Heleny. Roku 1187 se Jeruzaléma zmocní Saladin, proslulý protivník anglického krále Richarda Lví srdce. Po několika dalších „výměnách“ v držení Svatého města jej nakonec křižáci ztrácejí definitivně. Když je pak roku 1291 zbraněmi egyptských mamlúků jako poslední dobyto Akko, Jeruzalémské království definitivně končí.

Komu patří chrám Božího hrobu?

Za nadvlády Osmanů chrám sice neprosperuje, ale není ničen a ve správě Božího hrobu se střídají východní křesťané s františkány. Ničivou ránu zasadí slavné stavbě mohutný požár z roku 1808, zmizí hrobky jeruzalémských králů a je nutno zcela přestavět kupoli. Po osmanské nadvládě během první světové války přicházejí Britové a Jeruzalém spravuje nejprve vojenská, posléze civilní britská správa s dočasným mandátem od OSN (1922). Později je město rozděleno mezi Izrael a Jordánsko (1948) a Boží hrob se stává součástí Jordánského království. Teprve po dobytí východního Jeruzaléma izraelskými silami v roce 1967 se oblast stala součástí Izraele.

A v současnosti? Poslední velká renovace proběhla v letech 2016–2017. Poněkud raritním se stalo dvouměsíční uzavření kostela za covidové pandemie – prý první od doby „černé smrti“ v polovině 14. století.

Komu vlastně Boží hrob patří? Správa chrámu je rozdělena mezi několik křesťanských církví – řeckou pravoslavnou, římskokatolickou a arménskou; tři menší, syrská, koptská a etiopská, vlastní práva využívat určité části. Společné prostory pak spravují dohromady. Úplně jednoduché to uspořádání není a občas přináší nepěkné spory a problémy. A tak jsou klíčníky Božího hrobu překvapivě muslimové.

Rovněž existuje tzv. „Status quo“, dohoda mezi náboženskými komunitami, stvrzená sultánovým dekretem už v polovině 18. století a upevněná dalším „fermanem“ o sto let později. Tento „současný stav“ udržuje územní rozdělení mezi křesťanskými společenstvími, bohužel také poněkud problematizuje renovační práce.

Kdo střeží klíče od chrámu

Co tedy může poutník či turista v chrámu Božího hrobu očekávat? Pravda, zvenku vypadá kostel celkem malý, utopený mezi okolní zástavbou. Nenechme se však zmýlit, uvnitř nás čeká ohromující směs více než třiceti kaplí, chodeb a schodů, starého i nového; svatyně Božího hrobu je uprostřed.

Před samotným vstupem upoutá pohled návštěvníka několik zajímavostí: třeba nepoužívané schodiště na pravé straně budovy, nad nímž se nachází tzv. Kaple Franků, pod ní kaple sv. Marie Egyptské. Lehce překvapí tzv. Nehybný žebřík na kostelní římse, připevněný k oknu ve druhém patře. Dle „Statusu quo“ zůstává na stejném místě od 18. století. Stranou od vchodu leží pod dlažbou téměř nepovšimnutá hrobka Philipa d’Aubigny, rádce a vychovatele anglického krále Jindřicha III. Nalevo se tyčí původně podstatně vyšší křižácká zvonice z 12. století.

A už stojíme u starobylých vchodových dveří, do nichž vstupujeme levou, nezazděnou částí. Klíčníky jsou, jak zmíněno, muslimové – přesněji dvě muslimské rodiny Nusajbů a Džúdů. Nusajbové, jejichž rodová tradice mluví dokonce o svěření klíčů už v 7. století, vchod Božího hrobu otevírají a zavírají, Džúdové střeží klíče přes noc. Výjimku tvoří Velikonoce – na Zelený čtvrtek náležejí františkánům, o Velkém pátku Řekům a o Bílé sobotě Arménům.

Poté, co poutník překročí kostelní práh, uvidí po své levé ruce lavici, kterou tradičně užívali muslimští vrátní spolu s některými křesťanskými duchovními; i on si může samozřejmě trochu pohovět. Po pravé ruce má totiž schody na Kalvárii čili Golgotu. Jen s velkou fantazií si představí někdejší kopec s popravištěm – dnes jde o nejvíce vyzdobenou část Božího hrobu, navíc zde bývá skutečně přeplněno. Kalvárie je rozdělena na dvě části: řecký pravoslavný oltář umístili přímo nad skálu Ukřižování; původního skalního podloží je možno se dotknout otvorem pod oltářem. Pravý oltář náleží františkánům.

Hrobky vládců Jeruzalémského království

Přímo pod Golgotou se ukrývá Adamova kaple, jedna z nejstarších v chrámovém komplexu. Proč Adamova? Tady měla být dle židovské tradice pohřbena lebka prvního člověka, kterou prý Noe předal svému synu Šémovi; posléze jeruzalémský král a kněz Melchisedech pohřbil Adamovy ostatky na úpatí Golgoty. Podle toho se někdy kaple nazývá Melschisedechova (jeho údajná hrobka byla zničena rozsáhlým požárem roku 1808). Ježíšova krev měla tak při ukřižování stékat právě na Adamovu lebku. V zadní části kaple je vidět skalní trhlinu, tradičně považovanou za tu, kterou způsobilo zemětřesení po Ježíšově smrti. Další dveře vedou do povětšinou uzavřené Řecké pokladnice, kde se nachází řada relikvií spolu s kouskem Pravého kříže.

Kámen pomazání, ležící nedaleko vchodu, je nepřehlédnutelný. Na něm dle tradice mělo spočinout Ježíšovo tělo při přípravách k pohřbu. Většinou je obklopen věřícími, kteří poklekají a přikládají k němu věci, jež si pak coby „dotýkané“ odnášejí domů.

V chrámu našlo svůj poslední odpočinek osm prvních vládců křižáckého Jeruzalémského království: Godefroy z Bouillonu, který se necítil hoden užívat titul krále a raději se nazýval Advocatus Sancti Sepulchri, tedy Ochránce Božího hrobu; dále Fulko, Amalric a pětice Balduinů. Královské hrobky se nacházely v jižním transeptu a uvnitř Adamovy kaple. Přežily dobytí Jeruzaléma Saladinem i další pohromy, osudným se jim stal požár roku 1808 (Latinové dokonce podezřívali Řeky, kteří obvinění odmítali, z jejich úmyslného zničení). Možná že se těla křižáckých králů dodnes ukrývají pod chrámovou dlažbou.

Centrem chrámu je rotunda s dvoupatrovým sloupovým ochozem a malou zdobenou baldachýnovou kaplí, tzv. edikulou, uprostřed (podle jejího vzoru vznikaly stavby „božích hrobů“ u nás i v dalších zemích). Uvnitř ukrývá hrobku, místo Kristova pohřbu a vzkříšení. Svatyně má dvě části: předsíň neboli Andělskou kapli s fragmentem Andělského kamene, který měl pečetit Ježíšův hrob, a samotnou Ježíšovu hrobku; vápencové pohřební lože chrání mramorová deska. K zadní části edikuly přistavěli Koptové malou kapli, v níž je možno vidět původní přírodní kámen, který v hrobové komoře překrývá obklad z mramoru. Uvnitř hrobky mohou slavit bohoslužby všechny tři velké církve – Řekové, katolíci i Arméni. Na Bílou sobotu zde probíhá pravoslavný obřad zapálení svatého ohně Duchem svatým, vedený řeckým pravoslavným patriarchou.

Naproti se nachází katholikon, někdejší loď středověkého kostela, s pravoslavným ikonostasem a kamenným omphalem neboli „pupkem“, označovaným kdysi za střed světa. Malá kruhová deska se čtyřmi sloupy a baldachýnem jižně od edikuly označuje místo „tří Marií“, odkud měla Panna Marie se svými společnicemi sledovat ukřižování.

Tisíce vyrytých křížů

V zadní části rotundy nás čeká poněkud bizarní Syrská kaple, překvapující svým neutěšeným stavem. Místo je ale hodně působivé – nízkým vchodem můžeme vstoupit do starověké židovské hrobky vytesané ve skále; z původních šesti pohřebních šachet zbyly dvě, připisované sv. Josefovi Arimatejskému a sv. Nikodémovi.

Severně od edikuly najdeme shluk několika dalších kaplí, například františkánskou kapli sv. Maří Magdalény, která se prý v těchto místech potkala se Zmrtvýchvstalým. Další setkání, tentokrát Ježíše s jeho matkou, mělo proběhnout v dnešní kapli Zjevení. Tam se ukrývá i část starověkého sloupu, k němuž měl být Ježíš při bičování přivázán. Mariánský název nesou Oblouky Panny (Marie). V dlouhé galerii se starobylými pilíři a pozůstatky dřívějších staveb, která povětšinou tone v šeru, nás překvapí třeba uložené žebříky.

Také zasvěcení dalších svatyní připomínají události okolo ukřižování – Kristovo vězení, dělení roucha, vysmívání vojáků, část sloupu, na němž měl Ježíš sedět, když ho korunovali trním, či kaple sv. Longina, setníka, co probodl Kristův bok a jehož kopí se později stalo proslulým svatým artefaktem.

Po devětadvaceti schodech následně sestoupíme pod úroveň dnešního chrámu do kaple sv. Heleny. Stěny po stranách schodiště jsou pokryty stovkami až tisícovkami vyrytých křížků. Dlouhou dobu se předpokládalo, že šlo o zbožná graffiti samotných poutníků, nové výzkumy však naznačují, že „autorská licence“ náleží pouhým několika osobám, možná poutníky objednanými ke zvěčnění na posvátném místě. Helena tu má i své křeslo, na němž měla sedět, když hledala Pravý kříž. Dva zdejší oltáře jsou zasvěceny právě jí a „kajícímu se lotrovi na kříži“ sv. Dismasovi. Místo spravují Arméni, kteří ho ovšem nazývají kaplí sv. Řehoře Iluminátora, světce, který přinesl do Arménie křesťanství.

Ve správě františkánů

Ze svatohelenské kaple pokračujeme ještě hlouběji – další schodiště nás zavádí do kaple Nalezení sv. Kříže, o niž se starají františkáni. Je zbudována v části starého lomu, později změněného na cisternu. Tady císařovna Helena objevila tři kříže; u jednoho byl titulus nesoucí Ježíšovo jméno, ale Helena si chtěla být jistá, což se stalo, až když se smrtelně nemocná žena uzdravila při dotyku Pravého kříže. Pod sklem můžete vidět zbytky fresek z 12. století a také sochu císařovny držící kříž.

V těsném sousedství svatohelenské kaple ukrývají kované dveře běžně nepřístupnou kapli sv. Vartana, arménského národního hrdiny z povstání proti Peršanům, s dochovanou částí opěrné zdi Hadriánova chrámu z druhého a Konstantinovy baziliky ze čtvrtého století. Pod ochranným sklem je vyrytá kresba lodi přivážející poutníky do Jeruzaléma s nápisem DOMINE IVIMUS (snad odkaz na žalm 122: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme!“).

Turisty poněkud opomíjený skvost se nachází vně chrámového komplexu, přesněji řečeno – na střeše. Skutečně, koptský klášter Deir es-Sultan neboli Sultánův klášter (Saladin ho předal Koptům po dobytí Jeruzaléma) je umístěn na střeše kaple sv. Heleny, jejíž kupole vyčnívá přímo uprostřed malého nádvoříčka. Najdeme zde jak nevelké příbytky řeholníků okolo zdí, tak dvě kaple a fontánu.

Ani do impozantních podzemních prostor cisterny sv. Heleny nevede, nejspíš z neznalosti, cesta mnoha návštěvníků, přestože je místo za mírný poplatek běžně přístupné – ovšem zvenku, skrze vnitřek koptského kostela sv. Heleny. Tato součást někdejšího kamenolomu nebyla nikdy řádně prozkoumána a není ani příliš udržována, přesto v období dešťů stále shromažďuje pozoruhodné množství vody. Nízký strop, úzké kamenné schody, sporé osvětlení a zvuky odrážející se od kamenných zdí, to vše dělá z návštěvy nezapomenutelný zážitek. Ostatně tak jako z celého tajemného chrámu Božího hrobu.