Stavil jsem se dnes ve své oblíbené hospůdce na jídlo a dvě plzínky. Dal se tam se mnou do řeči můj pravidelný čtenář. Komentoval můj poslední text.

Říkal, že mám pravdu v tom, že nejde ani tak o nějakého Babiše a Zemana, ale o většinové postoje českého národa. A podle něj to není nic nového. Už se zase lidi bojí, už zase lžou, už zase chytračí, už zase mluví jinak v soukromí a jinak na veřejnosti. Ukončil to tím, že našel staronový recept, jak z toho ven. Podle něj je jediným řešením nebýt součástí systému. Nevstoupit do něj, anebo z něj rychle prchnout. Je to žití mimo hlavní proudy v novodobém undergroundu mimo ten stádní povinný optimismus.

Ten řez společnosti není nepodobný normalizaci. Zase se dělíme na my a oni. A nečekejme zásadní změnu v nástupu nové generace. Ti schopní odejdou a ti méně schopní se přizpůsobí. Zůstane jen pár rebelů.

Vzpomněl jsem si na jiný nedávný rozhovor s mým kamarádem, kterému bylo před těmi 30 roky taky těch třicet jako mně. Já jsem mu říkal, že jsme se v mnohém vrátili do těch normalizačních schémat, že to mnohým nejen nevadí, nýbrž i vyhovuje. My jsme měli před těmi 30 lety naději, a teď nemáme ani to. On správně poznamenal, že můžeme přijít nejen o tu naději, ale doslova o všechno. V tom vyspělém socialismu měli podle tehdejší propagandy všichni všechno, ale ve skutečnosti nikdo nic. Dnes mají po třiceti letech někteří třeba i prosperující firmy, osobní majetek a určitou formu osobní svobody. To všechno nám soudruzi dříve vzít nemohli, protože jsme to neměli, ale dnes mohou, i s tou nadějí, která mizí v nenávratnu. V tom je ta situace dnes ještě horší a nebezpečnější.

Dnešní fasádní demokracie má svoje podporovatele zejména v zaměstnancích státu a u těch, kteří jsou nějak na stát nasáti. On si každý dlužník rozmyslí, zda jít či nejít do střetu se svým věřitelem.

Zůstává nám jen jeden jediný skutečný zdroj síly a energie, třeba i ke vzdoru, a tím je náš mikrosvět, naše rodiny, naši blízcí…

Chraňme si své mikrosvěty. Bude to potřeba. Sdílejme je s našimi spřízněnými spojenci. Nenechme si vnutit tu jejich novodobou podobu třídního boje, v němž se sešikoval proletariát za svými milovanými oligarchy. Je to absurdní. Ale co jiného lze očekávat od absurdistánu? A oni? Oni se diví, že se tomu divíme. Pro ně je správné jen to, co je pro ně výhodné. Tady a teď.

[ctete postid=“269876″ title=“Duševní sebeobrana: jak se nezbláznit z Babiše, Zemana a spol“ image=“https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2017/02/FO00370773-2-385×230.jpg“ excerpt=“Jak se z toho všeho nezbláznit? Víte dobře, co mám na mysli. Jde o takzvané poměry. “ permalink=“https://www.forum24.cz/dusevni-sebeobrana-jak-se-nezblaznit-z-babise-zemana-a-spol/“]269876[/ctete]

Divná doba v divné zemi. Kulisy režimů se mění, ale grunt zůstává. Bohužel. Dílčí prohry však ještě neznamenají prohru definitivní. Některé střety jsou a budou věčné. Třeba ty o podobu (a de facto existenci) právního státu. Právní stát nemá vítězit ani prohrávat, ale má existovat. To by stačilo. Ztráta právního státu je i ztrátou demokracie a svobody, byť bude oficiální vládnoucí propaganda tvrdit pravý opak. Právě proto je ta dnešní situace tak osudová. Jedni z toho profitují, jiní mlčí a někteří vzdorují. Pokud navždy převládne pohodlná většina z prvních dvou částí společnosti, pak nás čeká budoucnost, kterou jsme si před třiceti roky nepředstavovali ani v nejčernějších snech.

Nejsme od ní již daleko.