Moskva v 70. letech. FOTO: youtube/ Eastalgija
FOTO: youtube/ Eastalgija
Sovětské vedení v 70. letech považovalo skupinu německých gay aktivistů ze Západního Berlína za mladé komunisty a pozvali je, aby navštívili Moskvu. Pikantní je, že tehdy tam byla homosexualita kriminalizována. Jak to proběhlo, řekla později jejich ruská průvodkyně pro německé rádio Deutsche Welle.
Je to neobvyklý příběh z roku 1978: Komunistická strana Sovětského svazu pozvala homosexuální aktivisty ze Západního Berlína do Moskvy, a to v té samé době, kdy sovětské soudy odsoudily za „sexuální styk s muži“ více než 1300 lidí na celostátní úrovni. Sexuální činy mezi muži byly potrestány až pětiletým vězením nebo nucenou prací. Larisa Belcer-Lisjutkinová pro DW vzpomínala, jak k tomu všemu došlo a jak se k této akci dostala.
Toto je její vyprávění:
„Po absolvování Moskevské státní univerzity jsem pracovala v Institutu mezinárodního hnutí pracujících. Protože jeho zaměstnanci ovládali cizí jazyky, ústřední výbor KSSS nás požádal, abychom se čas od času starali o zahraniční hosty.
Jednoho dne mě zavolali ke kurátorovi Ústředního výboru. Řekl mi, že na návštěvu přijede několik mladých komunistů z organizace s názvem HAW. Podporují naši zemi a hledají kontakt s mladými lidmi. Soudruh Kapitonov se s nimi setkal během cesty do Západního Berlína a pozval je do Moskvy.
Ivan Kapitonov byl tajemníkem Ústředního výboru KSSS a měl velmi vysoké postavení. Překvapilo mě, že v žádném adresáři nemohu najít název organizace, která naše hosty zastupuje. Byli to pak známí ze Západního Německa, kteří mi věc objasnili. HAW znamená ‚Homosexuální akce Západní Berlín‘.
To už jsem dostala poukázky, za které jsem mohla zaplatit jakoukoli částku v jakékoli restauraci, hotelu nebo kině. Na letišti jsem viděla dorazit podivnou skupinu: dva mladí, štíhlí muži, hippies, žena, která byla Angličanka, a s ní buldok. Jeli jsme limuzínou do hotelu ‚Metropol‘.
Chlapci se okamžitě zeptali: ‚Kde jsou kluby mládeže?‘
Řekla jsem: ‚Máme kluby mládeže v komunistické mládežnické organizaci Komsomol a na univerzitách.‘
‚Ne, ty kluby, kde se mladí lidé setkávají sami na vlastní pěst. Třeba diskotéky.‘
‚Samozřejmě, Komsomol má také diskotéky,‘ odpověděla jsem.
Hned druhý den se ptali: ‚Kde jsou gay kluby?‘
Řekla jsem: ‚Nejsou žádné speciální gay kluby. Homosexuálové se prostě mísí s mladými lidmi.‘
Tři dny jsem jim ukazovala Moskvu, operu a restaurace. Čtvrtý den, když naléhali, jsem je vzala do tiché kavárny a všechno jim řekla: ‚Nejsou tu žádné gay kluby. Nikdo se nemůže otevřeně projevit jako gay, aniž by byl potrestán. Znám lidi, kteří jsou za to ve vězení.‘
Řekli mi, že musí lidi z gay komunity najít a zeptat se jich, co se děje.
Nikdo by se ale neodvážil mít s těmito lidmi kontakt. To bylo velmi nebezpečné. Vysvětlila jsem jim, jak je situace složitá, ale oni to nevzdávali: ‚Kde se gayové navzájem poznají?‘
‚Setkávají se na veřejných toaletách. Někdy jsou na stěnách poznámky s telefonními čísly.‘
‚Kde je nejbližší veřejná toaleta,‘ chtěli vědět.
Moskevské veřejné toalety byly v ‚život ohrožujícím‘ stavu, ale vzpomněla jsem si na jednu, která byla víceméně čistá. Slíbila jsem jim, že tam s nimi půjdu a můj manžel je doprovodí.
Další den jsme tam dorazili. Angličanka čekala s buldokem na lavičce, protože jsem ji varovala: ‚Neber si psa s sebou, nebudeš ho pak moci očistit.‘
Šla jsem na dámskou toaletu a vyfotografovala erotické graffiti a to, co tam bylo napsáno. Slyšela jsem z vedlejších dveří smích. Moji gay hosté byli opravdu okouzlující.
Když jsem potom kurátorovi sdělila, jaké máme hosty, chytil se za hlavu. Zeptala jsem se: ‚Možná bychom měli informovat soudruha Kapitonova?‘
Kurátor řekl: ‚Vydržíme to, naložíme je do letadla, rozloučíme se a pak dostaneme odměnu.‘
Od té chvíle nás doprovázel na oběd v ‚Metropolu‘.
Pak jsme se na letišti objali, políbili a plakali. A opravdu jsem dostala odměnu.
Když mě pak kurátor Ústředního výboru KSSS potkal, tiše se zeptal: ‚Jak se máš, už ses vzpamatovala? Určitě jsme si vedli dobře!‘“
