Když v červnu 1945 prohráli britští konzervativci parlamentní volby, byl jejich lídr Winston Churchill, který dovedl Velkou Británii k vítězství ve druhé světové válce, odstaven na vedlejší kolej. Zůstal ovšem vlivným intelektuálem, jehož názory rezonovaly na obou křídlech svobodného Západu, ve Spojených státech amerických i západní Evropě. V roce 1946 pronesl dva zásadní projevy, v americkém Fultonu a ve švýcarském Curychu, které se týkaly aktuální situace a budoucnosti západní civilizace. Churchill tehdy jasně pojmenoval i mizérii Československa a střední Evropy.

Krátce po druhé světové válce se evropský kontinent začal lámat vedví a začal zápas o Evropu jakožto svéprávnou část poválečného světa. I proto je veskrze paradoxní, že evropská rozpolcenost byla českými politickými a intelektuálními elitami reflektována tak lehkovážně. Ačkoliv Češi a český stát jsou součástí Západu, v chaotickém desetiletí 1938–1948 se ocitli v epicentru geopolitického zlomu mezi Západem a Východem, nejprve v zájmové sféře Hitlerem projektované „Nové Evropy“ a později v soukolí Stalinova konkurenčního projektu Evropy sovětizované.

Churchill ve Fultonu a Curychu

Situaci poválečné Evropy a celého světa jasnozřivě diagnostikoval britský státník Winston Churchill, který neváhal veřejně poukázat na geopolitickou tragédii Evropy a zároveň se vyslovil k možnostem její záchrany a obnovy. Dne 5. března 1946 pronesl v americkém Fultonu svou slavnou řeč nazvanou „Opora míru“, v níž poukázal na existenci železné opony protínající rozvrácený evropský kontinent. A již 19. září 1946 promluvil ve švýcarském Curychu o ideji evropské integrace, totiž o Spojených státech evropských.

Hned v úvodu curyšského projevu, od něhož právě uplynulo 74 let, se Churchill přihlásil k evropskému sebevědomí a jeho křesťanským kořenům, které byly narušeny hrůzami války i poválečným vývojem: „Chtěl bych zde promluvit o tragédii Evropy. Tento vznešený kontinent, kde se nacházejí nejpůvabnější a nejkultivovanější kraje světa, kde vládne mírné a vyvážené podnebí, je domovem všech velikých původních národů západního světa. Je kolébkou křesťanské víry a morálky.“

Churchill varoval před běsy nacionalismu a totalitářství, a proto poukazoval na nutný nástroj k záchraně Evropy: „Co je to za zázračné východisko? Je to obnovení evropské rodiny nebo co možná největší její části a vytvoření struktury, která by jí umožnila žít v míru, jistotě a svobodě. Musíme založit něco jako Spojené státy evropské. Jedině takto se budou stovky milionů lidí moci znovu těšit z malých radostí a nadějí, které dělají život teprve životem.“

Churchillova výzva k evropské integraci, jež nebyla žádným promyšleným projektem, byť odkazovala na některé předválečné iniciativy, stavěla ovšem Velkou Británii a Britské společenství mimo tuto zamýšlenou sjednocenou Evropu, byť později se tato jeho pozice zásadně proměnila. V curyšské řeči britský státník rovněž vyzval k francouzsko-německému smíření, které se mělo stát prvním krokem k „znovuvytvoření evropské rodiny“ a ochraně před tyranií, kterou mu reprezentovalo, byť na ně výslovně neukázal, sovětské Rusko: „Spása prostých lidí všech národů a všech zemí před válkou a otroctvím musí být postavena na solidních základech a musí být střežena ochotou všech mužů a žen spíše umřít než se podřídit tyranii.“ A v závěru své řeči Churchill apeluje na všechny Evropany: „Proto vám říkám: Nechme Evropu povstat!“

Česká reakce na Churchillovy projevy

Reakce na oba Churchillovy projevy byla v českém veřejném prostoru, tj. především v tehdejších denících a časopisech, příznačná. Z větší části totiž byla reflektována jako něco, co se Čechů a Československa vůbec netýká: Všechny strany tzv. Národní fronty již vlastně akceptovaly naši přináležitost k sovětskému Východu, vyhlašovaná (západo)evropská integrace zněla většině českých politiků, intelektuálů a žurnalistů jako něco nepotřebného, pofidérního či dokonce protisovětského. Je přitom paradoxem, že ani jedna z Churchillových řečí tehdy nebyla v Československu v úplnosti zveřejněna.

Zejména curyšský projev o Spojených státech evropských vyvolal v českém tisku pohoršení. Zřejmě nejrychleji reagovalo komunistické Rudé právo, na jehož první straně se hned 20. září 1946 objevil anonymní komentář nazvaný „Churchill doporučuje spolupráci Francie s Německem“. Nepodepsaný autor, jistě některá z předních postav komunistické publicistiky (a propagandy), dával jasně najevo pohrdání Churchillovými názory. Ušklíbal se, že „obvyklými frázemi oplakával tragédii nešťastné Evropy“, čímž pouze navázal na svůj „protisovětský“ projev ve Fultonu a doporučením francouzsko-německé spolupráce vlastně pokračoval v „mnichovských tradicích“.

Projekt Spojených států evropských byl podle komunistického komentátora jen „nová forma západního více méně protisovětského a protislovanského bloku“. Velmi selektivně a ovšem s velkým zadostiučiněním pak Rudé právo cituje už 21. září 1946 kritické připomínky britského, amerického a francouzského tisku na adresu Churchillovy curyšské řeči, neboť i Hitler přece hovořil o „západní civilizaci a evropské rodině, i on chtěl zařadit Francii do protisovětské koalice“.

Jenže obdobně reagovaly i lidovecké „opoziční“ Obzory, a to 5. října 1946 notickou „Churchill v Curychu“, která si nikterak nezadá s Rudým právem v obraně zájmů Sovětského svazu: „Churchillovo zaujetí proti SSSR dostoupilo asi takového bodu varu, že při své poslední řeči v Curychu nedoporučoval Evropě nic méně a nic více, než aby se sdružila proti Rusku kolem jádra, jež by vytvořilo Německo s Francií. Doporučovat francouzsko-německé přátelství jako základ evropského pořádku znamená vracet se k německým koncepcím Coudenhove-Kalergiho, pro něhož byla rovněž cílem tzv. Panevropa, ovšem bez Anglie a Ruska. Jenže takové pojetí bez Ruska a Anglie znamená Evropu, kde by nakonec hrál největší úlohu blok 70 milionů Němců. To by byla prostě Evropa německá.“

Lidovecký týdeník Vývoj, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid, komentoval ve stejný den, tj. 5. října 1946, curyšskou řeč smířlivěji: „Churchillův projev curyšský, ostře kritizovaný všude ve světě, rovněž nebyl naprosto negativním příspěvkem k dnešní diskusi o uspořádání Evropy a světa. […] Churchill se přimlouvá za vytvoření spojených národů evropských, a i když lze v tomto plánu spatřovat příspěvky úsilí o vybudování západního bloku, nelze pominout kladné myšlenky v Churchillově řeči.“

Snad jediná analytická reakce na churchillovský projekt sjednocené Evropy byla publikována v Masarykově lidu 1. listopadu 1946. Text nazvaný „Spojené státy evropské – hra na schovávanou“ je podepsán šifrou „drjh“, za níž se zřejmě skrývá spisovatel a diplomat Jan Havlasa. Autor kriticky zmiňuje starší pokusy o jednotu Evropy – od antického Říma přes Svatou říši římskou a habsburskou monarchii až po Coudenhove-Kalergiho „Panevropu“ či (nevyřčeně) Hitlerovu „Novou Evropu“. Ideu evropské integrace striktně odmítá, aniž přímo zmiňuje Churchillův podnět: „Dnes však má myšlenka Spojených států Evropy ještě jeden osten. Má být protiváhou neboli blokem vyvažujícím mocenskou převahu jiného státu. Takový blok by naší státní existenci nepřinášel žádných záruk, zato však nebezpečí.“ A svůj text emotivně uzavírá: „Spojené státy evropské nejsou utopií, ale zlomyslným politickým tahem, který by ohrozil nejen státní svrchovanost, ale mnohde i samotnou národní existenci.“

Český „rozvod“ se Západem

Negativní odezva české veřejnosti na obě Churchillovy řeči – ačkoliv nebyly česky publikovány a v tisku se objevily pouze jejich fragmenty a manipulativní komentáře – se projevila i v unikátní dotazníkové akci tehdejšího Československého ústavu pro výzkum veřejného mínění, která probíhala v říjnu 1946. Otázka zněla: „Změnil jste od konce války své smýšlení o Churchillovi?“, přičemž na konci roku 1946 vyšel v časopise Veřejné mínění lakonický komentář: „Je zřejmo, že svými projevy ztratil Churchill u nás mnoho přátel.“

K oběma Churchillovým projevům se esejí „Zrození evropského ducha“ vrátil o Vánocích 1946 ve slovenské revue Nové prúdy český katolický publicista Ladislav Jehlička: „Strhl se nedávno velký pokřik nad oběma řečmi, které pronesl ve Fultonu a v Curychu jeden z hlavních strůjců vítězství poslední světové války, Winston Churchill. Hledaly se v obou těchto řečech především mocensko-politické koncepce a málokomu napadlo, aby upjal svou pozornost především k tomu, co bylo v obou řečech nejpodstatnější, totiž k vášnivému plaidoyer Churchillovu na obranu práv malého, prostého, jednoduchého člověka, který je dnes drcen náporem neosobních kolektivistických sil (řeč ve Fultonu), a na Churchillovu takřka prorockou výzvu k jednotě Evropy jako základnímu předpokladu jednoho, usmířeného světa. Toto je totiž základní fakt, který by všichni evropští lidé dobré vůle měli míti neustále na paměti: Že svět k pokojné existenci bezpodmínečně potřebuje usmířené a sjednocené Evropy a že této Evropy dnes není.“

Když v březnu 1947 koncipoval Československý ústav pro výzkum veřejného mínění další dotazníkovou anketu, zařadil do ní i tuto otázku: „Winston Churchill prohlásil, že Evropa jest neprodyšně rozdělena železnou oponou na dvě části. Máte pocit, že žijete za železnou oponou?“ – Už v dubnu 1947 byl v časopise Veřejné mínění publikován komentář, na jehož základě lze (bohužel) konstatovat, že tehdejší československá veřejnost si jen málo uvědomovala mezinárodněpolitické souvislosti aktuálního západo-východního dilematu, a navíc již většinově akceptovala naši novou východní orientaci.

V jednom z komentářů v Lidové demokracii z 3. února 1948, jenž nese vzrušený název „Evropa se dělí“, připomíná Pavel Tigrid tendence „k vytvoření jednoty západních států“ vycházející z podnětů formulovaných „nejlépe Winstonem Churchillem ve známém projevu fultonském“. Obecně lze říci, že to byli právě političtí myslitelé a publicisté křesťanského ražení, spojení především s lidovou stranou, kteří se snažili ve veřejném prostoru uchovat alespoň něco ze skromných tradic zdejšího politického konzervatismu, a – často v rozporu s vedením vlastní strany – vyzývali k záchraně západní liberální demokracie.

Naše invalidní demokracie

Čeští političtí představitelé a publicisté tzv. třetí republiky (s její invalidní „demokracií“), nejen ti komunističtí, se používání churchillovského termínu „železná opona“ vyhýbali, stejně jako více či méně ignorovali i projekt „Spojených států evropských“. Je evidentní, že „vítězným únorem“ z roku 1948 byl tragický český „rozvod“ se Západem nikoliv dokonán, nýbrž jen mezinárodněpoliticky a veřejně deklarován. Československo pak na dlouhá čtyři desetiletí zůstalo součástí sovětsko-ruského impéria, stalo se jakýmsi dobrovolně „uneseným Západem“. Variace na tento svérázný „antiokcidentalismus“ se navíc v českém politickém, intelektuálním a žurnalistickém diskursu objevují dodnes.