Tomio Okamura se rád na Facebooku chlubí poskytováním rozhovorů zahraničním novinářům. Už méně pak tím, co o něm nakonec napíšou. Že se rodák z Tokia stal bojovníkem proti islámu až v dalekém Česku, vnímají jako paradox i japonská média. Téma Okamura je láká, novináři ale jeho radikální názory na Evropskou unii, muslimy či migraci v rozhovorech často konfrontují s fakty.

Když byl malý, žil Okamura v tokijské čtvrti Itabaši, na sídlišti Takašimadaira. Z té doby si mlhavě pamatuje, jak na místní slavnosti jedl kakigóri (japonská pochoutka – ochucený strouhaný led), jak se ztratil a jak na policejní stanici dostal sušenky a čekal, až si ho vyzvedne maminka, citoval Okamuru v článku z roku 2017 japonský deník Nikkei Shimbun.

Okamura v něm pak vypráví svůj příběh v japonštině, podobně jako ho už mnohokrát vyprávěl česky. Přesídlení za matkou do Čech, umístění do dětského domova, šikana.

Sen o Nobelově ceně

„Mohl jsem se spolehnout jen na sebe,“ říká v rozhovoru. V místnosti, kde spalo 15 lidí, se po zhasnutí přikryl dekou a snil – chtěl se stát pilotem, chtěl získat Nobelovu cenu za mír a chtěl být milován lidmi. A aby na tyto sny nezapomněl, psal si je prý na papír.

Následuje popis návratu do Japonska, když bylo Okamurovi osmnáct. Tahle kapitola jeho života trvala tři a půl roku a také nevyšla podle jeho představ.

I v Japonsku se mu smáli a říkali mu „divný cizák“, svěřuje se pro Nikkei Shimbun Okamura. Sbíral odpadky nebo prodával popcorn. Nakonec se rozhodl vrátit do Evropy.

Proč ale Okamura, který zažil rasismus v Česku i Japonsku, vystupuje odmítavě vůči islámu a říká, že je to „fašistické náboženství“? ptá se redaktor.

„Divný cizák“

Okamurova tvrzení o muslimech, kteří znásilňují a vraždí třeba německé ženy kvůli „zločinné“ Angele Merkelové, označuje sám reportér za „dost radikální“ a dodává: Je zřejmé, že ne všichni muslimové jsou teroristé a že sama Merkelová nemůže nést odpovědnost za příliv syrských uprchlíků do Evropy. Je také velmi pravděpodobné, že podněcování nenávisti vůči islámu situaci zhorší.

Další linkou, která se v Okamurově sebeprezentaci v japonských médiích opakuje, je „zlý Brusel“. V rozhovorech zmiňuje spolupráci SPD s euroskeptickými populistickými silami jinde v Evropě, v čele s francouzským Národním sdružením Marine Le Penové.

Právě ona prý Okamuru „naučila vše o tom, jak používat Facebook nebo Twitter ve volební kampani“. Le Penovou podobně jako v českých rozhovorech označuje i v japonštině za „kamarádku“.

EU jako fašismus

„Cílem je co nejužší spolupráce suverénních evropských států. Ne izolace,“ obhajoval spojování populistických sil v dalším rozhovoru pro Sankei Shimbun.

„To, jak EU jednostranně nařizuje členským zemím, je fašismus,“ tvrdí v interview Okamura hlavně s odkazem na přerozdělování uprchlíků. „Ani v Sovětském svazu nikdo nenutil nikoho, aby s někým společně žil,“ cituje ho list.

Japonskému publiku také vysvětluje svůj ekonomický pohled na EU: je to prý výhodná organizace pro bohaté země, jako jsou ty v západní Evropě. Východní Evropa je jen zdrojem západoevropských nadnárodních společnosti pro trh a levnou pracovní sílu, tvrdí v rozhovoru, kde ho Sankei Shimbun označuje za šéfa „české krajně pravicové strany“.

Může ale právě dávná japonská Okamurova zkušenost za to, jakým způsobem dnes dělá politiku v Česku?

„V Japonsku je silné vlastenectví. Je tam silné vědomí, že je potřeba chránit své zvyky, bezpečnost a kulturu. To bylo pro mě užitečné,“ řekl Okamura deníku Nikkei Shimbun. A v dalším interview dodal: „Cenit si své kultury, to máme společné s Japonskem.“

Převzato z Hlidacipes.org.