Profesor Šanghajské univerzity a odborník na čínsko-západní vztahy Hu Chunchun uvedl pro Berliner Zeitung, že Čína má s Íránem dobré vztahy, ale kvůli ropě by neválčila. Necítí ani žádnou potřebu nějaké zemi pomáhat. 

„Vojenský zásah je vyloučený,“ řekl odborník serveru Berliner Zeitung. K čínské zahraniční politice vojenské akce tohoto typu nepatří. Čína podle něj nechápe sebe sama jako aktéra, který zasahuje do vojenských konfliktů mimo svůj vlastní region.  

Diplomacie je ale něco jiného. Čína má s Íránem takzvané “rozsáhlé strategické partnerství”. Tyto dohody bychom ale neměli přeceňovat, protože Čína nemá klasické spojence v evropském smyslu slova. Partnerství pro Čínu znamená hlavně výhodnou ekonomickou či technickou spolupráci. Země necítí povinnost někomu pomáhat. 

Čína pravidelně zdůrazňuje své přání „spravedlivějšího mezinárodního řádu“. V jaderné otázce se Čína vždy jasně zasazovala o diplomatické řešení, o rozhovory mezi konfliktními stranami a mezinárodní dohled. Válku tedy slovně odsoudí, ale více neudělá. 

“Situace je velmi nepřehledná. Nevíme přesně, jaké cíle USA a Izrael ve skutečnosti sledují. Pokud již nejde primárně o jadernou otázku, ale o změnu režimu, vyvstává zásadní otázka: Lze změnu režimu dosáhnout pomocí cílené vojenské operace v krátkém časovém horizontu?” pochybuje expert.  

Dále čtěte

Íránský vůdce Chameneí je po smrti. Potvrdil to i americký prezident Trump

Íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí byl zabit při izraelsko-amerických úderech, řekl nejmenovaný izraelský činitel agentuře Reuters a několika…

Zkušenosti z Iráku nebo Aghánistánu nám jasně ukazují, že může být lehké svrhnout diktátora, ale je velmi těžké zavést a udržet demokracii.  

“Pokud se podíváme na jednotlivé válčící strany, vidíme různé priority. Pro íránský režim jde nyní o přežití. Za těchto okolností ztrácí otázka raket svou dřívější logiku pro jednání. Na izraelské straně je třeba rozlišovat mezi Státem Izrael a Netanjahuovou vládou. Vláda sleduje velmi agresivní politiku s cílem předem eliminovat hrozby. Pochybuji, že to pro Izrael znamená dlouhodobý mír,” dodal. 

Pochybuje také o tom, že USA skutečně rozumějí Íránu – nejen režimu, ale i společnosti. Pokud člověk nerozumí tomu, jak tamější společnost funguje, je riskantní činit vojenská rozhodnutí, aniž by si důkladně promyslel všechny důsledky, domnívá se. 

Čína v posledních letech každopádně posílila svou námořní přítomnost na Blízkém východě a prováděla společná cvičení s Ruskem a Íránem.  

“V současné době nemám žádné konkrétní informace o vojenských detailech. Zásadně však platí, že pokud Čína vysílá námořní jednotky, pak za účelem zajištění obchodních a námořních tras. Pokud se toto zajištění provádí společně s přátelskými státy, je to třeba hodnotit pozitivně. Kromě toho však neexistuje žádný záměr používat vojenské prostředky jako politický nástroj v zahraničí. Čína nemá ani záměr, ani tradici zasahovat vojensky v zahraničí,” ujišťuje profesor. 

Připouští, že Čína odebírá významnou část své ropy z Íránu, což je velký problém. Z čínského pohledu však podle něj nejde o zcela novou situaci. Když se před desítkami let čínská ekonomika rychle rozvíjela, byla poptávka po energii enormní. Mnoho zdrojů energie a surovin již bylo pod kontrolou rozvinutých států. 

Proto se Čína musela vydat vlastní cestou – například do Afriky – a jednat s vládami, které nebyly stabilní. Na oplátku nabízela produkty, technologie a infrastrukturu, aby získala přístup k zdrojům. 

 “Tato cesta byla vždy trnitá. Proto je současná situace sice rizikovým neúspěchem, ale ne strukturálně novou výzvou. Čína má zkušenosti s řešením takových rizik,” uzavřel.