Ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Začátkem února ruský prezident Vladimir Putin odcestoval do Číny na slavnostní zahájení olympijských her. Sama o sobě by to byla naprosto běžná událost, nebýt několika okolností. Za prvé, kdyby měl Putin nějaké morální zábrany, nikdy by to neudělal. Ne proto, že tyto hry diplomaticky bojkotovaly všechny demokratické země kvůli porušování lidských práv v Číně. Ale kvůli ostudě, že ruský tým kvůli dopingovým aférám opět vystupuje na olympiádě bez vlajky a hymny a ruští úředníci z ministerstva sportu mají zakázáno se her účastnit. Za druhé, Putinova návštěva byla ohlášena jako důležitý politický a ekonomický průlom v bilaterálních vztazích, jenomže jako obvykle skončila bez výsledku. Jak se však říká, ďábel se skrývá v detailech, tak je jasné, že zájem veřejnosti vyvolaly právě detaily cesty ruského prezidenta.
Nikdo, zejména v Číně, nikdy tak neponížil „velkou“ geopolitickou osobnost, za kterou se vládce Kremlu považuje, jako se to stalo při této příležitosti v Říši středu. Na žádost čínské strany bylo složení ruské delegace čtyřnásobně zmenšeno z pětadvaceti na šest osob. Setkání na letišti bylo zjevně v rozporu s protokolem. Velký vyděrač, čínský vůdce Si Ťin- pching, si s Putinem ani nepodal ruku. První muž Ruska během zahajovacího ceremoniálu olympijských her neseděl na nejčestnějším místě mezi středoasijskými diktátory svého druhu. Vzhledem k této dehonestaci nebyl ani jeho výraz ve tváři šťastný. Protože to vše bylo v příkrém rozporu s atmosférou jeho předchozích návštěv, je logické položit si otázku, co nepěkného se stalo mezi dvěma diktaturami Ruskem a Čínou?
Odpověď je jasná, příčinou sváru je Kazachstán. Jedná se o to, že 6. ledna přijala Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OKSB) nezákonné rozhodnutí o rozmístění vojsk v Kazachstánu kvůli tamním nepokojům. O čtyři dny později ruský ministr obrany Sergej Šojgu prohlašuje, že vojáci budou v Kazachstánu až do úplné stabilizace situace. To mělo být chápáno tak, že zde zahraniční armády a zvláště ta ruská zůstanou natrvalo. Dalo by se to přirovnat k „dočasnému“ pobytu Sovětské armády od srpna 1968 v bývalém Československu. Vstup vojsk doprovázela bezprecedentní propagandistická a dezinformační kampaň.
Mezi četnými fotografickými a video materiály byly například i záběry z příjezdu ruské radiotechnické brigády do Kazachstánu. To bylo důkazem toho, že v podmínkách nedostatku sil a prostředků Rusko nemá na hranicích s Kazachstánem prakticky žádné vojáky. Kreml tam poslal to, co bylo nejblíž.
Vyslání radiotechnické brigády do Kazachstánu si však nemohla nevšimnout Čína. Proti komu by taková jednotka mohla z území Kazachstánu působit? Koho měla odposlouchávat? Jasně že jejím cílem by byla Čína, která proti tomu také protestovala. V důsledku toho kazašský prezident Kasym Tokajev následujícího dne oznámil stažení vojsk OKSB z území Kazachstánu do deseti dnů.
Celý pobyt těchto jednotek tak byl v podstatě omezen na čtyři dny. Je jasné, že taková operace byla od počátku nesmyslná a seriózní politici ji nemohli takto naplánovat.
Stalo se tedy něco, na co předem nepomysleli, nebo s čím nepočítali. A tím faktorem, který jim překazil jejich plány, byl s největší pravděpodobností ten čínský.
Faktem je, že ministři zahraničí Ruska a Číny spolu 10. ledna telefonicky hovořili. Neznáme a nemůžeme znát přesný obsah jejich rozhovoru. Průběh dalších událostí však ukazuje k takovému závěru. Tím spíše, že kolem toho vznikla hysterie ze strany mluvčí ruského ministerstva zahraničí Mariji Zacharovové.
To jen potvrzuje správnost této úvahy. Tím spíše, že na toto téma existuje krásná myšlenka Clauda Helvétia: „Znalost některých principů snadno nahradí neznalost některých faktů.“ A v souvislosti s tím se logicky nabízí otázka, proč ke zkrocení Putina stačil jeden telefonát čínského ministra? Jednoduše proto, že z Číny k němu mluví jemu srozumitelným jazykem. Tedy jazykem diktátora neboli jazykem moci, kterému on, pyšnící se dětstvím mezi kriminálními gangy v zapadlé uličce, dokonale rozumí.
Putin sní o SSSR a považuje se za jeho obnovitele. Požaduje uznání své hegemonie v postsovětském prostoru. Události v Kazachstánu chtěl zjevně prezentovat jako trumf při vyjednávání se Západem o Ukrajině a také chtěl získat podporu Číny proti případným sankcím.
Jenomže Peking usiluje o totéž. Také chce ovládnout Střední Asii, a proto tam nepotřebuje ani šíleného Putina, ani slabé Rusko. A žádná ultimáta Kremlu nepomohou. Podle mého názoru je závěr z tohoto příběhu pro racionálně uvažující světovou veřejnost zřejmý.
Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.
