Šanghaj patří mezi čínská velkoměsta nejvíce postižená opakovanými a bezohlednými lockdowny FOTO: WikiMedia (CC BY-SA 4.0 / volné dílo)
FOTO: WikiMedia (CC BY-SA 4.0 / volné dílo)
Čína v současnosti čelí dosud největší vlně infekcí covidu-19 s desítkami tisíc nakažených denně. V úterý 29. listopadu byl zaznamenán nový rekord s téměř 80 tisíci potvrzených infekcí, což je dvojnásobek čísel z předchozích dní. Ve stejnou dobu se však úřady na mnoha místech ČLR potýkají i s vlnou čím dál odvážnějších protestů. Během víkendu dokonce demonstranti v Šanghaji volali po odstoupení Si Ťin-pchinga a konci vlády komunistické strany.
Zprávy o prvních masových protestech pronikly na sociální sítě a do médií v souvislosti s čengčouskou továrnou tchajwanské společnosti Foxconn, která vyrábí zařízení pro americký Apple. Větší protesty ve městech po celé Číně však vypukly poté, co ve čtvrtek 24. listopadu několik lidí tragicky zahynulo při požáru v obytném domě v hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiangu. Podle oficiálních údajů bylo obětí deset a pravděpodobně se jednalo o Ujgury, hlavně ženy a děti.
Vina za jejich smrt byla připisována úřadům – dům se údajně nacházel v lockdownu a jeho obyvatelé se nemohli dostat ven, protože dveře budovy byly zamčené a zapečetěné zvenku, což je v ČLR běžné proticovidové opatření. Z videí sdílených na sociálních sítích je zřejmé, že hasicí vozy se kvůli zátarasům nemohly dostat přímo k domu, a proud vody tak nedosáhl do vyšších pater, kde požár vypukl. Kvůli tomu se nepodařilo oheň včas dostat pod kontrolu a došlo ke zbytečným obětem na životech.
Z Urumči na Urumči Road
Krátce po požáru se v Urumči konaly demonstrace požadující uvolnění proticovidových opatření a úřady demonstrantům částečně vyšly vstříc. Oznámily, že infekce je nyní ve městě pod kontrolou a přísné lockdowny budou zrušeny. Oběti požáru si připomínali lidé po celé Číně a staly se symbolem absurdních protiepidemických opatření v zemi, které se navzdory přísné kontrole už od jara nedaří šíření covidu zastavit. V sobotu 26. listopadu večer se stovky lidí sešly v šanghajské ulici pojmenované podle sinťiangského hlavního města Wu-lu-mu-čchi lu.
Hesla, která demonstranti v Šanghaji i na dalších místech v Číně provolávali, často odkazovala na odvážný říjnový protestní akt, k němuž došlo v Pekingu. Na mostě S‘-tchung čchiao na třetím pekingském okruhu se 13. října objevil transparent se slovy: „Nechceme testy, chceme jíst; nechceme uzávěry, chceme svobodu; nechceme lži, chceme respekt; nechceme kulturní revoluci, chceme reformy; nechceme [autoritářské] vůdce, chceme [svobodné] volby; nechceme být otroky, chceme být občany.“
Autor transparentu jej během protestu sám zapálil a krátce nato byl zatčen. Veškeré informace o incidentu byly na čínském internetu cenzurovány, i přesto se však zjevně rozšířily a povzbudily další lokální protesty, z nichž některé byly namířené přímo proti Si Ťin-pchingovi. Také v sobotu 26. listopadu v Šanghaji, kde demonstraci přihlíželo i několik zahraničních novinářů, se objevila protivládní hesla včetně požadavku na odstoupení Si Ťin-pchinga. Během víkendu se protestovalo i v mnoha dalších městech, přičemž velká část pietních a protestních shromáždění se konala na univerzitách.
Typickou formou protestu se staly prázdné archy papíru, které mají několik různých konotací. Jednak je bílá barva v Číně barvou smuteční, hlavně se však jedná o pasivní rezistenci beze slov, na niž se represivním složkám těžko reaguje. Bílé papíry namísto protestních hesel odkazují na to, co nesmí být vyřčeno, ale co stejně „všichni vědí“. Zároveň se jedná o jedinou nenapadnutelnou formu protestu, neboť každé heslo může být v rámci zákona o státní bezpečnosti považováno za pokus o ohrožení bezpečnosti státu, a tedy za protistátní trestný čin. Prázdné papíry se poprvé objevily na demonstracích proti zavedení zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu. Jejich obdoba existuje i na čínských sociálních sítích, kde na masivní cenzuru uživatelé reagují komentáři, v nichž místo textu jsou pouze znaky „dobře“ nebo „ano“.
Do úterního večera 29. listopadu zpravodaj CNN v Hongkongu Ivan Watson na Twitteru napočítal celkem 23 protestních shromáždění v 17 městech po celé Číně, jejich intenzita však po víkendu značně oslabila a demonstranty v ulicích nahradily oddíly represivních složek. Zatím blíže nespecifikovaný počet demonstrantů byl zadržen, v Šanghaji dokonce policie zatkla a zbila reportéra BBC Eda Lawrence. V ulicích měst probíhají kontroly telefonů zacílené na nedovolené aplikace, jako VPN či komunikační síť Telegram, nebo „závadný obsah“ související s protesty. Policie postupně identifikuje účastníky protestů, kteří buď obdrží varování, nebo jsou rovnou zatčeni. Jakékoli zmínky o protestech jsou na čínských sociálních sítích cenzurované a média o nich mlčí.
Nepřátelské síly, nebo konec občanské poslušnosti?
Žádné oficiální stanovisko k situaci zatím nebylo zveřejněno, takže se lze pouze z určitých náznaků dohadovat, jak se k situaci postaví stranické vedení. V úterý 29. listopadu zasedala Politická a právní komise Ústředního výboru Komunistické strany Číny a její tajemník, bývalý ministr státní bezpečnosti a současný člen politbyra Čchen Wen-čching, při zahájení zmínil potřebu „pomoci lidovým masám s řešením reálných problémů“, zároveň však prohlásil: „Musíme rezolutně zakročit proti infiltraci a sabotážní činnosti nepřátelských sil v souladu se zákonem, rozhodně zasáhnout proti nezákonným a trestným činům, které narušují společenský řád, a přísně udržovat celkovou společenskou stabilitu.“
I mnohé další indicie naznačují tendenci připisovat nepokoje „nepřátelským silám“, myšleno hlavně zahraničním, respektive americkým. Zároveň se v lokálním tisku objevily ojedinělé drobné náznaky hledání smírného řešení. Například če-ťiangské oddělení propagandy na svém účtu na WeChatu v úterý zveřejnilo tento výrok: „Lid na prvním místě neznamená protiepidemická opatření na prvním místě.“ To se okamžitě stalo jedním z nejdiskutovanějších témat na čínském mikroblogu Weibo s desítkami tisíc komentářů, z nichž mnohé vyjadřovaly obecnou skepsi vůči politice nulové tolerance vůči covidu.
Pozornost vzbudil také článek v pekingském deníku, který přinesl rozhovory s lidmi, kteří covid bez větší úhony prodělali. Podle některých komentátorů na Twitteru to mohl být drobný krůček směrem k „životu s covidem“. Tyto předpoklady se postupně potvrzují a náznak rozvolňování přísné proticovidové politiky ve středu 30. listopadu zazněl i přímo z úst vicepremiérky Sun Čchun-lan. Za dané situace jde však spíše o smiřování se s realitou, která se nyní zdá již téměř nevyhnutelná – v době, kdy počet nakažených stále roste, hrozí i přes veškerá opatření ztráta kontroly nad šířením a lockdowny neúměrně zatěžují ekonomiku. Pokles ekonomického růstu by byl jen dalším důvodem k nespokojenosti občanů. Namísto zavírání čtvrtí či celých měst se proto úřady nyní chtějí zaměřit na masivní očkovací kampaň.
To, že se Čína jako poslední stát na světě stále drží politiky nulové tolerance, zatímco zbytek světa se už promořil, má své důvody, které lze částečně skutečně připsat úsilí o „zachování tváře“, jak je často zmiňováno. Čína byla v počáteční fáze pandemie, kde se virus začal z čínského Wu-chanu šířit po světě, silně kritická vůči Západu, zejména Spojeným státům. Rozvinuté západní státy kritizovala za ohromný počet úmrtí souvisejících s covidem a svoji politiku nulové tolerance zaštiťovala výroky o záchraně lidských životů tam, kde Západ selhal.
Důležitým faktorem v rozhodnutí bránit šíření viru za každou cenu je však také nedostatečná kapacita čínského zdravotního systému, který za úrovní zdravotnictví na Západě zásadně pokulhává. Lze předpokládat, jak naznačují i některé studie, že cena za čínské promoření společnosti by tak byla ještě násobně vyšší, než tomu bylo například v kritizovaných USA.
Hladkému průběhu případného promořování nenahrávají ani demografické faktory a nízká proočkovanost starší části čínské populace. Svou roli zajisté hraje i hrůza z nákazy covidem, kterou způsobila na jedné straně propaganda zdůrazňující počet úmrtí ve světě a démonizující fenomén tzv. „long covidu“, a na straně druhé přísná vládní protiepidemická opatření, kvůli nimž se nákaza prakticky stává osobní i rodinnou tragédií.
Nulová tolerance a maximální kontrola
Občané ČLR i všichni cizinci žijící v Číně se neobejdou bez mobilních aplikací se zdravotními kódy. Se zeleným kódem je možný relativně volný pohyb, zežloutnutí či zčervenání kódu však může způsobit i to, když se člověk ocitne ve stejném podniku nebo v určité vzdálenosti od někoho, jehož kód zčervenal. Mobilní aplikace umožňují monitorování pohybu osob a odhalení nejen blízkých kontaktů nakažených, ale i lidí, kteří pouze pobývali na místě, kde například nakažený prošel. Občané v „rizikových“ oblastech s větším počtem nákaz jsou na každodenní bázi testováni a ve frontách před testovacími místy často tráví dlouhé hodiny. V případě pozitivního testu jsou pak obyvatelé uzavíráni v lokálních lockdownech, které někdy zahrnují jen dům či blok, běžně však celé čtvrti.
Největším „strašákem“ jsou ale karanténní zařízení (tzv. fang-cchang majících podobu montovaných „unimobuňek“ nebo celých hal), kam jsou internováni lidé s pozitivním výsledkem testů, někdy však i jejich více či méně blízké kontakty. Po celé Číně se budují stále rozsáhlejší komplexy, které čítají až desítky montovaných hal. Lidé jsou do nich odváženi proti své vůli, dochází k rozdělování rodin a nedostatečný management má mnohdy vážné následky. V mnohých zařízeních nebyl dostatek jídla a pití, často tam panují katastrofální hygienické podmínky a leckde chybí i základní zdravotní péče, jak upozornil například Robert Barnett v nedávném článku o covidu v Tibetu. Sociální sítě už dříve několikrát rozvířily zprávy a úmrtích způsobených proticovidovou politikou, například nedávná smrt tříletého batolete v západočínském Lan-čou, kterému nebyla poskytnuta akutní péče kvůli lockdownu v jeho čtvrti, nebo smrt čtyřleté holčičky v karanténním zařízení v Čeng-čou. Diskuse o podobných incidentech jsou vždy rychle cenzurovány.
Obecně proticovidová opatření v Číně vedla k ještě většímu posílení všudypřítomného dozoru nad životy lidí a k téměř absolutní kontrole. Proto nepokoje, které se v poslední době čím dál častěji objevují, a zejména ty většího rozsahu, jaké se konaly během posledního listopadového víkendu, považují zahraniční novináři a pozorovatelé i čínští disidenti téměř za zázrak. Jakékoli veřejné vyjádření nespokojenosti či odporu je v tak přísně kontrolované společnosti přirozeně vysoce rizikové. Ulice jsou vybaveny kamerami, které umožňují rozeznávání tváří a jejich identifikaci i v davu, díky mobilům lze přesně vysledovat pohyb jednotlivců a monitorovány jsou i soukromé konverzace v rámci skupin na komunikačních aplikacích. Účastníci protestů tak s jistotou vědí, že budou odhaleni.
Tlak ve společnosti, která už téměř tři roky žije v izolaci od zbytku světa a život každého jedince je narušován neustálými lockdowny, omezením pohybu a nemožností účastnit se běžných činností včetně práce či studia, je však evidentně již příliš velký a Číňanům dochází trpělivost.
Jedním z nejpřekvapivějších zjištění, které nedávné protesty odhalily, je však to, že i navzdory všudypřítomné a okamžité cenzuře a vysoce efektivní kontrole se mezi lidi dostávají informace, jejichž šíření by vláda ráda zabránila, a minimálně stovky lidí se za těchto podmínek dokážou mobilizovat k organizovaným demonstracím. Osud účastníků protestů i podoba budoucího soužití s covidem jsou však v tuto chvíli v ČLR značně nejisté.
Mgr. Kamila Hladíková, Ph.D., je sinoložka, která působí na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a spolupracuje s projektem Sinopsis.cz, realizovaným neziskovou organizací AcaMedia, z. ú., s odbornou podporou Katedry sinologie FF UK. Zabývá se čínskou kulturou a společností, etnickými menšinami v ČLR a moderním Tibetem.
