Náš prezident republiky Miloš Zeman, toho času i mluvčí korporace PPF a stínový šéf českého svazu ledního hokeje i fotbalu, se vrátil z další „úžasné mise“ ze své milované Číny. Předvedl tam jako obvykle veletoče devótnosti, které již připadají směšné a nedůstojné i jeho mocenským idolům: prezidentům Číny a Ruska. Miloš Zeman vždy rád sám sebe definoval jako intelektuála a knihomola. S postupujícím věkem a nedobrou fyzickou kondicí ubral i v této oblasti. Dnes mu nejlépe vyhovují estrádní formáty prezentace na TV Barrandov, „intelektuální disputace“ se svým Jirkou Ovčáčkem a mocenské dohody s pragmatikem přímého střihu Andrejem Babišem, u nichž žádný důkladný akademický přesah nehrozí.

Pokud však i nadále platí, že pan prezident rád čte, lze mu doporučit dvě velmi aktuální knihy, které se důkladně věnují jeho Číně. Autorem té první je Dr. Jonathan D. T. Ward, zakladatel poradenské společnosti Atlas, zaměřené na vzestup Číny a na celosvětovou konkurenci mezi Čínou a USA. Jonathan Ward procestoval několikrát celou Čínu, naučil se dobře jazyk a své závěry opírá mimo jiné o důkladné osobní zkušenosti. Jeho kniha má název „China´s Vision of Victory“. Zaměřuje se nejen na popis aktuální výchozí situace, ale zejména na dlouhodobé strategické plánování Čínské komunistické strany a její vizi do roku 2049, kdy bude Čínská lidová republika slavit 100 let od svého založení. Čína chce být v té době hlavní globální lídr, první supervelmocí zeměkoule, „superpower“ 21. století. Tomuto cíli podřizuje již dnes doslova vše.

Tu druhou knihu napsal norský politolog a sociolog Dr. Stein Ringen, profesor oxfordské univerzity. Jeho kniha „The Perfect Dictatorship: China in the Twenty-first Century“ vyšla v roce 2016 v Hong Kongu, a v roce 2018 v českém překladu v nakladatelství Academia. Také Stein Ringen je důkladným osobním znalcem čínských reálií. Čínu dnes charakterizují dva vnější pohledy. Ten první lze zúžit na jednu větu: „Čína je diktátorský režim, komunistická totalita“. A ten druhý říká lakonicky: „No, jo, ale docela dobře prosperuje“. Znáte tu floskuli: „na jednu stranu…, ale zase na druhou stranu“. Hrozby a rizika jsou relativizovány. A o to přesně jde. Čína jakoby vzkazuje Západu: „Vy jste si nás stvořili, tak se s tím smiřte, teď už budete jen za námi!“.

Pro pochopení dnešní Číny je třeba znát alespoň základní obrysy její historie ve dvacátém století a její dávné historické kořeny. Dnešní vládce Číny, generální tajemník Čínské komunistické strany a prezident Si Ťin-Pching je představitelem páté generace vládců od roku 1949. První generace byla poválečná v čele s Mao Ce-tungem a tehdejším předsedou vlády Čou En-lajem. Druhá generace (sedmdesátá a osmdesátá léta) byla reprezentována Teng Siao-pchingem, který přinesl zásadní změnu kursu a nové vztahy se Západem, třetí generace byla tvořena lídry se silnou vazbou na Sovětský svaz a posléze Rusko, ta čtvrtá byla technokratická, a dnešní pátá generace v čele se Si Ťin-pchingem má dominantní globální ambice, kterým se podřizuje i nové utužování domácí centralizované moci a její kontrola.

Čína, která má dnes 1,4 miliardy obyvatel nebyla nikdy evropskou kolonií. Východní říše draka nebyla nikdy nijak významně zasažena naší civilizací, evropskými křesťansko-židovskými kořeny a s odkazem na humanismus. O liberální demokracii, volné soutěži politických stran, o osobních a občanských svobodách ani nemluvě. Čína se navíc vždy cítila jako oběť dvou světových válek 20. století. Její vztahy se sousedním Japonskem byly velmi napjaté, a vztahy s Ruskem nebyly nikdy idylické. Západ je pro Čínu konkurent, sok, a to nejen v ekonomické oblasti, ale i vojenské, a také v oblasti politického uspořádání světa. To vše platí obecně, ale zejména pro Spojené státy, které chce Čína porazit a pokořit. Čína už dávno nedominuje jen v ping-pongu, jak nám to líčil americký fiktivní hrdina Forrest Gump.

Dnešní režim funguje v Číně takto: Komunistická strana rozhoduje, ostatní její rozhodnutí naplňují. Strana kontroluje, ostatní stojí poslušně v řadě. Čínská komunistická strana má dnes asi 80 milionů členů, kteří drží otěže moci nad zbytkem čínské populace a bezvýhradně respektují rozhodnutí svého vedení. Tomuto modelu je zcela podřízena armáda a početné bezpečnostní složky státu.

Čína se nikdy nevypořádala s temným dědictvím, které po sobě zanechal nemilosrdný diktátor Mao Ce-tung. Je šokující, že se mu i dnešní moc klaní. Mao Ce-tung má za sebou více obětí než Stalin nebo Hitler. Odhady se pohybují mezi 40-70 miliony. Zemřeli při hladomorech, masivních popravách a při nelidských podmínkách v táborech nucených prací. Čína zažila během vlády Maa zběsilé řádění Rudých gard. Mao své počínání nazýval absolutní proletářskou revolucí, která byla namířena proti čtyřem přežitkům: proti starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Přesto se s ním v roce 1972 sešel tehdejší americký prezident Richard Nixon, který jej svým způsobem legitimizoval, a to v naději, že může získat a řídit možného spojence proti Sovětskému svazu. Pro neinformovanou levicově laděnou mládež tehdejšího západního světa se krutý Mao stal dokonce jakýmsi falešným symbolem vzdoru proti konzumní společnosti a kapitalismu, podobně jako kubánský revolucionář Che Guevara. S nástupem reformátora a pragmatika Teng Siao-pchinga došlo k formování základů nové čínské ekonomiky. Západ, a zejména USA nabídly Číně pomocnou ruku. Čína po té ruce skočila s velkým apetitem.

Lidé jako Henry Kissinger uvěřili, že nové partnerství s novou Čínou bude pro ně výhodné, že se Čína navíc bude postupně demokratizovat až k západním standardům. Došlo k jedinému zásadnímu efektu: ke skokovému nárustu množství obchodovaného zboží s Čínou. Čína začala vyrábět v nebývalých objemech téměř veškeré spotřební zboží. Nejprve za přímé účasti západních partnerů, z USA, ale i z Francie, Německa a dalších zemí, a posléze již Číňané vyráběli sami, a to v objemech, které neměly a nemají s nikým jiným srovnání. S nadsázkou se říká, že každý větší nákup kdekoliv na světě nese čínskou stopu, přímou nebo zprostředkovanou. Číňané se trpělivě, pokorně a úslužně zvedali ze země a začali se zvedat i v mnoha dalších oblastech. Jejich hospodářský růst byl zejména v prvních letech tohoto století vysoký a trvalý. Jejich poměr vývozu a dovozu zboží je téměř vždy a se všemi ve výrazné disproporci v jejich prospěch, někde menší a jinde několikanásobný. Čínská strana přesně ví, co všechno si může, a vůči komu dovolit.

Čína posiluje i tím, že momentálně drží americké dluhopisy za 1,3 bilionů dolarů. Je stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Je členem uskupení států s největšími ekonomikami světa G 20, je členem Světové obchodní organizace, přestože se stále vedou zásadní diskuse, zda Čína splňuje definici „tržní ekonomiky“ a zda dodržuje standardy mezinárodního obchodu. Úvaha předchozích dekád: „Proč něco draze vyrábět, když to můžeme levně dovézt z Číny (a pak dobře prodat)?“ již dnes neplatí. Z krátkodobé výhody je dnes hrozba. Čína překlopila těžiště vah na svou stranu a Západ sčítá ztráty za svou předchozí povrchní pragmatickou úvahu, za svou naivitu, lenost a nepatřičnou pýchu. O nějakém nadbíhání Číně dnes již nemůže být řeč, pochopitelně s výjimkou, jakou je náš Zeman a jemu podobní.

Čínský ekonomický zázrak byl a je draze vykoupen. A sice drastickou devastací životního prostředí, nízkou cenou práce a nekvalitou pracovních podmínek, a podrobením se vůli Čínské komunistické straně. Čínský stát funguje ekonomicky pomoci socialistické tržní ekonomiky a politicky pomocí kontrolokracie, jako specifické formy diktatury. V Číně je nedosažitelná kvalita života, která je vlastní svobodné existenci, člověku, který se může vyjadřovat k veřejným záležitostem. Čína je velmi nerovná společnost. Vedle prominentních dolarových miliardářů (v státem kontrolovaných a protěžovaných korporacích) existují jako úplný protipól velmi nuzné podmínky pro obyvatele podstatné části čínského venkova. Odlišnosti a jinakosti jsou znevýhodňovány a trestány. Vybočit z normy je nepřípustné. Rozdíl v kvalitě života ve výstavních městských čtvrtích a na čínské venkovské periferii je pro Evropana nepředstavitelný.

Nástup Si Ťin-pchinga a posilování jeho moci mnohé trendy ještě více posílilo. Došlo i ke změně Ústavy. Dnešní prezident má dokonce větší pravomoci než praotec čínského cynismu Mao. Čína se ani příliš netají tím, že svých mezinárodních ekonomických úspěchů dosáhla, a i nadále dosahuje, za použití mnoha nekalých obchodních praktik. Celé řady mezinárodních obchodních tendrů se účastní čínští giganti s využitím dumpingových cen, se skrytou státní podporou. Vedle byznysu jim jde o posilovaní mocenských a vlivových pozic dlouhodobého strategického významu. Zcizování licencí a patentů konkurenci je v čínském zahraničním obchodě běžná praxe. A nejen to. Jde dokonce o státem definovaný stimulovaný a honorovaný systém. V roce 2017 přijal Čínský všelidový kongres zákon o celonárodní špionáži. Nařizuje všem jednotlivcům a čínským firmám provádět špionáž (zejména ekonomickou a vojenskou) ve prospěch ČLR, což je ve státním čínském zájmu. Nedávno bylo prokázáno, že manažeři firmy Huawei byli honorováni za důležité důvěrné informace, kterých se dokázali zmocnit u konkurence.

Například čerstvě zveřejněné zkušenosti některých německých manažerů, právníků a bankéřů v Číně jsou alarmující. Jde o odposlechy, stahovaní dat, ztráty z hotelových trezorů apod. Čínské prostředí je pro zahraniční partnery jemně řečeno velmi specifické. Patří k tomu i sofistikovaný odhad, který říká, že pro čínskou vládu pracuje 50 až 100 tisíc hackerů. Si Ťin-pching po svém nástupu v roce 2013 zvedl velké protikorupční tažení. Vyšetřování korupčních praktik zasáhlo asi 300 tisíc funkcionářů a státních manažerů, včetně státem do nedávna protěžované společnosti CEFC, jejíž šéf byl (anebo stále je) poradcem českého prezidenta. Tento zásah do vlastních řad dnešního čínského vládce posílil a zároveň minimalizoval vliv jeho možné budoucí konkurence. I tento protikorupční „boj“ legitimizoval sledování latentních odpůrců a potížistů režimu, ale i cenzuru internetu…

Jestli v něčem dnešní Čína obzvláště vyniká, pak je to malování falešných obrazů. V zahraničně-politické diverzi se struktury čínské rozvědky nyní zaměřují na cílenou indoktrinaci (neboli vymývání mozků) v rozvojových zemích, východních teritoriích a také bývalých zemích sovětského bloku. Je to jednodušší a účinnější než podobné úsilí ve vyspělých západních zemích, kde musí pracovat důkladněji a s vyššími náklady. Do té první kategorie počítá Čína i Českou republiku. Zemanova podpora strategickému konceptu Hedvábné stezky je toho jen jedním z mnoha příkladů. Proč Zeman tak servilně slouží čínským a ruským zájmům ví asi jen on sám a jeho nejbližší okolí. Totéž platí pro Klause seniora.

Hedvábná stezka je především strategický politický plán, který navazuje na dávné tradice starověké a středověké trasy vedoucí z východní Asie, přes střední Asii do Středozemí. Hedvábná stezka pomáhala rozvíjet starověké civilizace: Čínu, Persii, Mezopotámii, Indii a Itálii. Dnešní Novodobá Hedvábná stezka je čínskou komplexní finanční a obchodní strategií, která chce překreslit geoekonomickou mapu světa. Klade si za cíl posílit globální vliv ČLR a vytvořit soubor zemí na Číně připoutaných a posléze závislých. Jedním z dalších cílů je internacionalizace čínské měny. Hedvábná stezka mimo jiné sbližuje Rusko a Čínu. Je to o investicích do Transsibiřské magistrály, i o nové společné plynové cestě, a o další kooperaci ve společných velkých projektech. Čína s Ruskem úzce spolupracuje ve vojenské i obchodní oblasti v Sýrii a plánují společnou obnovu této dnes rozvrácené země. V Evropě sází Čína na nové země EU, a pak na Řecko a Itálii. Nejbližší vztahy má čínské vedení s českým prezidentem a maďarským premiérem. Miloš Zeman by byl nejraději, kdyby součástí Hedvábné stezky Si Ťin-pchinga byl jeho vysněný vodní kanál se zastávkou u jeho chalupy.

Čína si klade nejvyšší možné ambice a bude je chtít naplňovat doslova všemi možnými způsoby a postupy. Myslí i na vesmírné projekty, stejně jako na bádání v hloubkách oceánů, od Afriky až po Antarktidu, od umělé inteligence až po hypersonické bomby. Hlavně ji nepřipomínejte další knihu, a sice s názvem Jatka od autora Ethana Gutmanna. Čtenář se z ní dozví fakta o podivném způsobu „eliminace disidentů“ z řad opozice, Falun Gongu, Ujgurů, Tibeťanů a domácích křesťanů. Je to čtení pro silné žaludky. Ethan Gutmann je oceňovaný analytik, investigativní novinář a autor dalšího díla o Číně „Ztráta nové Číny“. O svých zjištěních s odebíráním a prodejem orgánů uvězněných oponentů čínského režimu vypovídal i před parlamenty v USA, Austrálii, Kanadě, Izraeli a Irsku, i před Mezinárodní společností pro lidská práva OSN. V roce 2015 byl hostem pražského festivalu o lidských právech Mene Tekel.

Setkávání a utkávání se s Čínou je setkávání a utkávání se s jinou civilizací, a i dnes s komunistickou diktaturou. Tady žádné ano, ale… neplatí. A pokud přeci jen, pak to může být jen produktem pokrytectví, naivity, bezohlednosti, pragmatismu bez zábran, hlouposti, vydíratelnosti a úplatnosti. Pokud se přeci jen někdo jezdí do Číny učit stabilizovat společnost, pak musí jít o hlubokou deformaci osobnosti, dokonce nesvéprávnost, anebo jde o službu cizí mocnosti. Jiné vysvětlení možné není.

Nuže, je třeba doporučit panu Miloši Zemanovi četbu výše uvedených autorů. Třeba by jim mohl věnovat nějaký čas ve svých estrádách. Ale možná, že mu stačí instrukce pánů Kellnera, Tykače, Nejedlého, Tvrdíka a dalších čínsko-ruských emisarů. Zmiňované knihy by si možná mohli alespoň prolistovat i národní hrdinové Jarda Jágr a Pavel Nedvěd. Ale to bych už chtěl asi moc.

A jeden citát na závěr: Mao Ce-tung – „Hlava není pažitka, ta, když se jednou usekne, tak už znova nenaroste“.

„Welcome to China: new world boss.“ „Bohatá země a silná armáda“, s tímto heslem vstupuje Čína k naplňování své vize do roku 2049. Máme se na co „těšit“.