Současný 14. dalajláma Tändzin Gjamccho žije v exilu v indické Dharamsale FOTO: Yancho Sabev / Wikimedia Commons
FOTO: Yancho Sabev / Wikimedia Commons
Jedním z témat, na která je Peking obzvlášť citlivý, je otázka „převtělování“. Přesněji se jedná o rozpoznání znovuzrození významných duchovních učitelů (tib. tulku) v tibetském buddhismu. Roku 2007 byla v ČLR přijata legislativa, která podmiňuje potvrzení nových tulkuů oficiálním schválením státními a stranickými orgány. Jenže dalajlama v indické Dharamsale k nelibosti Pekingu představil veřejnosti dosud utajovanou hlavu mongolských buddhistů. Je jí osmiletý chlapec, který má být desátým znovuzrozením této linie.
Nejde přitom zdaleka jen o otázku budoucího znovuzrození současného dalajlamy či dobře známou tragickou kauzu z devadesátých let 20. století. Tehdy nechal komunistický režim „zmizet“ jedenáctého pančhenlamu Gendüna Čhökjiho Ňimu, kterého uznal čtrnáctý dalajlama. Na jeho místo pak čínské úřady dosadily vlastního kandidáta Gjalchäna Norbu.
Nyní dalajlama i přes předchozí čínské protesty 8. března 2023 během obřadu v indické Dharamsale bez větších formalit seznámil veřejnost s nejvyšším představitelem mongolského buddhismu nazývaným dževdzundamba chutagt. Přední tibetanista Robert Barnett tuto „tichou identifikaci nového znovuzrození“ považuje za „zásadní posun v mezinárodní politice reinkarnací“.
Dževdzundamba chutagt, známý také pod titulem bogdgegén či bogdchán, je médii nepřesně označován za „třetího nejvýše postaveného duchovního učitele v tibetském buddhismu“. Takto by bylo možné jeho pozici chápat podle tradice tibetského buddhismu školy Gelug, jejímiž dvěma nejvyššími představiteli jsou dalajlama a pančhenlama. Tibetské zdroje však poukazují na to, že tibetský buddhismus nemá striktní hierarchickou strukturu (na rozdíl od křesťanských církví). Faktem však zůstává, že se jedná o hlavu mongolských buddhistů se silnou tradiční vazbou na instituci dalajlamy. V jistém smyslu jde tedy o dalajlamova spojence, což je to, co Čínu tolik popouzí.
Role náboženská i politická
Vysoce postavení tulkuové v tibetském buddhismu v minulosti spojovali moc náboženskou a politickou. V případě dalajlamy v Tibetu (do roku 1959) a bogdgegéna v předkomunistickém Mongolsku se jednalo o dvojí roli nejvyššího duchovního představitele a zároveň feudálního panovníka.
V době poslední čínské dynastie Čching (1644–1911), kdy byly jak Tibet, tak Mongolsko (vnitřní i vnější) součástí rozsáhlého impéria, jemuž vládli Mandžuové, náleželo právo formálně potvrdit nové kandidáty na tyto funkce císařskému dvoru. Tato tradice byla v případě Tibetu do určité míry zachována i po pádu císařství. Vliv Kuomintangu, vládnoucího v předválečné Číně, však do Tibetu v té době reálně zasahoval jen málo.
Komunistická strana Číny se nyní odvolává na tyto „tradice“ – tedy chce uplatňovat politický vliv v náboženských otázkách tak, jak to kdysi činil mandžuský císař. A to i přes rozpory pramenící z rozdílu mezi dobou císařské Číny a současným světem. Čtrnáctý dalajlama se vzdal politické moci v roce 2011 v reakci na velké protesty v Tibetu na jaře 2008 a následnou vlnu sebeupalování. Mongolský bogdgegén toto postavení ztratil po nástupu komunistické vlády v Mongolsku v roce 1924 a po jejím pádu v roce 1990 již o ni neusiloval.
Je paradoxem, že se současná Komunistická strana Číny, která považuje náboženství za „opium lidstva“, angažuje ve výběru náboženských vůdců. Vliv chce navíc uplatňovat mimo vlastní území, v tibetském exilu, nebo dokonce v samostatném Mongolsku. Zejména v případě Mongolska je jakékoli vměšování Pekingu do náboženských záležitostí zcela neoprávněným zásahem do záležitostí jiného státu. Jak upozorňují komentáře z tibetského exilu, jedná se o „součást širší čínské strategie, jak získat kontrolu nad buddhismem i mimo vlastní hranice, a Mongolsko je zde klíčovým kouskem skládačky“.
Propojení Mongolska a Tibetu
Mongolové, společně s některými etniky žijícími převážně na území Ruska, například Burjaty a Kalmyky, vyznávají tibetskou formu buddhismu a s Tibetem je pojí historické vazby, duchovní i politické. Samotná instituce dalajlamy je spjatá právě s Mongolskem. Tento titul, který spojuje mongolské slovo dalaj (ekvivalent tibetského gjamccho s významem „oceán“) s tibetským slovem lama (duchovní učitel), udělil mongolský Altan-chán Sönam Gjamcchovi (1543–1588), jehož pozval do Mongolska šířit dharmu (buddhistické učení). Jako následující dalajlama byl poté rozpoznán vnuk samotného Altan-chána, což zpečetilo vazby mezi oběma buddhistickými zeměmi.
„Velký pátý dalajlama“ (1617–1682) poté s podporou mongolského Gušri-chána politicky sjednotil Tibet a spojil „politiku a náboženství“ právě v instituci dalajlamy. Ten se stal nejvyšším představitelem tradice Gelug a zároveň hlavou tibetské vlády Gandän phodang. Za jeho vlády byla také v Mongolsku založena nová linie „převtělenců“.
V roce 1635 byl vzdálený potomek Čingischánova rodu rozpoznán jako znovuzrozenec Táranáthy a stal se prvním mongolským (chalšským) bogdgegénem. V jeho osobě se spojovala, podobně jako v osobě dalajlamy v Tibetu před čínskou invazí, moc náboženská a politická, k níž přirozeně patřily i rozsáhlé statky. Pouze dva tulkuové z této linie se během následujících třech století narodili na území Mongolska, ostatní byli etničtí Tibeťané.
Hra o bogdgegéna
Po pádu čínského císařství došlo k rozdělení Mongolska. Tzv. „vnější Mongolsko“ (na rozdíl od toho „vnitřního“, které zůstalo součástí republikánské Číny) se osamostatnilo a ve dvacátých letech se stalo jedním ze satelitů Moskvy. Komunistický režim další „převtělování“ lamů zakázal, a tak se osmý bogdgegén po své smrti v květnu 1924 oficiálně znovu nezrodil.
Nicméně devátý bogdgegén (1933–2012) se přeci jen narodil, nikoli však v Mongolsku, ale v tibetské Lhase. Vzhledem k nepříznivým politickým okolnostem prožil většinu svého života v utajení a v mladém věku se dokonce vzdal řeholního života, dvakrát se oženil a měl celkem sedm dětí (což byla ostatně běžná praxe i u některých jeho předchůdců).
Podle Fabiana Sanderse, který se zabýval linií mongolských bogdgegénů, byl devátý bogdgegén uznán tehdejším tibetským regentem Radengem rinpočhem a od dětství jej pojily osobní vazby s o dva roky mladším čtrnáctým dalajlamou. V roce 1959 tak odešel společně s ním do indického exilu. Jeho intronizace za dalajlamovy účasti proběhla až po pádu komunistického režimu v Mongolsku v roce 1990. Rodák ze Lhasy tam však, částečně i kvůli politickým tlakům z Pekingu (viz např. Bělka), natrvalo přesídlil až v posledním roce před svou smrtí.
Po jeho smrti Čína opět bránila procesu rozpoznání bogdgegénova nástupce. Dalajlama jej podle neoficiálních zpráv potvrdil už na podzim roku 2016 při své návštěvě Mongolska. V reakci na to však Peking pohrozil zemi ekonomickým bojkotem a mongolští představitelé se z této „lekce“ rychle poučili. Identita „znovuzrozeného“ chlapce tak zůstala skrytá – až do letošního března. Nyní podle deníku The Times vyšlo najevo, že dalajlama jako desátého bogdgegéna uznal chlapce z elitní rodiny.
Jeho jméno stále není veřejně známé. Má se totiž jednat o jedno z dvojčat, jejichž otcem je profesor na univerzitě v Ulánbátaru Altannar Činčuluun a matkou Munchnasan Narmandach, výkonná ředitelka stavebního a těžařského konglomerátu Monpolymet. Chlapci mají mít kromě mongolského také americké občanství.
O co jde čínským komunistům?
Mongolské vedení se v obavě z čínské odvety k novému buddhistickému představiteli nehlásí a jeho přítomnost v indické Dharamsale po boku dalajlamy dále upevnila jeho vazby na tibetský exil. Jak pro deník The Times komentovala odbornice na mongolský buddhismus Sue Byrne: „Je to šachová partie, kterou Čína s Mongolskem hraje; a pak je tu dalajlama. Otázkou je: kdo udělá další tah?“
To, o co tu v konečném důsledku jde, je totiž dalajlamův nástupce. Právě mongolský bogdgegén představuje klíčovou náboženskou autoritu, která může pomoci příštího dalajlamu potvrdit. Tibeťany uznaného pančhenlamu, jemuž by tato role tradičně náležela, čínská vláda odstranila. Peking má ve hře „vlastního“ pančhenlamu. Pokud tibetské exilové instituce nechtějí, aby tradice tibetského buddhismu skončily zcela v rukou Pekingu, je třeba se na očekávané poslední kolo hry připravit.
