Kardinál Dominik Duka, bývalý pražský arcibiskup FOTO: ČTK / Chaloupka Miroslav
FOTO: ČTK / Chaloupka Miroslav
KOMENTÁŘ / V jakém duchovním prostředí žijeme? Obklopuje nás vlna konzervatismu a vzývání „tradičních hodnot“. Říkám tomu „couvání“ a jde o strach z pokračování pokroku. Odpůrci pokroku říkají „progresivismus“ a progresi vnímají – vlastně úplně absurdně – jako sprosté slovo. Pravdou je, že se děje okolo nás zrychlují, tohle nejspíš není jen klam doby. Některé se zřejmě urychlily příliš, předběhly svoji dobu.
Dělo se to spíše víc na západ od nás než přímo u nás. V Česku se to týká třeba politické korektnosti, jež jinde, třeba v Americe, nabrala nejen absurdních, ale přímo demagogických rozměrů. Střet brzdění pohybu vpřed, nebo rovnou couvání, a obavy z rychlých změn zasahují do všech možných oblastí a vyúsťují v prohlubující se neporozumění a nenávist celých velkých skupin. Říkáme tomu „kulturní války“.
Couvání má svůj náboženský, dovolím si říct až pohanský rozměr. Konzervativci zhusta argumentují „tradičními křesťanskými hodnotami“. Ty ostatně dnes s chladnou tváří vraha hlásá i Putin a jemu oddaní, jeho vyznávající pravoslavní popové. Jako křesťan vystupuje i ničitel dosavadního „světového řádu“ a ničitel americké demokratické tradice Trump. Mnoho křesťanů přitom nejen cítí, ale i ví, že jde zcela zjevně a nepochybně o zneužití křesťanství, o jeho postavení na hlavu. O šíření nenávisti namísto o šíření porozumění, pochopení a lásky.
Couvání se u nás účastnily a účastní špičky katolické církve. Málokdy slyšíme z této konzervativní církve nějaký jiný, tradicionalismu čili návratu do patriarchální minulosti a antiprogresivismu odporující hlas. Jeden na veřejnosti velmi ojedinělý zazněl na začátku letošního ledna v rozhovoru pro Deník N. Pohled necouvajícího, Bibli vnímajícího křesťana tam nabídl historik a katolický kněz Tomáš Petráček. Ten, který byl na konci roku 2023 pro údajnou „nadbytečnost“ vyhozen z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Zjevně po tlaku katolických biskupů, kteří nesnesli jeho liberální názory.
Církev bývala progresivní
Titulek rozhovoru zněl Nikdo po roce 1989 nepoškodil obraz církve tak jako Duka. Katolické elity jsou ubrečené. Ale o Dominika Duku a elity katolíků vlastně tolik nejde. Jako důležitější vnímám jeho pohled na smysl církve (církví, nejde jen o tu katolickou) a křesťanství.
Kněz Petráček asi mnohé zarazil tvrzením, že církev nebyla vždy pravicová a konzervativní: „Křesťanství naopak dlouho působilo jako dynamit – ničivá síla – na předchozí sociální struktury a uspořádání společností, které byly vnímány jako nespravedlivé.“ Mluví o papežské revoluci v 11. a 12. století, jež rozbila feudální zvykový systém a místo toho přinesla „psané právo založené na abstraktním pojmu spravedlnosti“. Církev tehdy byla progresivní. Proč se změnila? Petráček vysvětluje, že se ve středověku „institucionálně nasytila a zajistila majetkem“, čelila reformaci, ztratila velkou část kritického odstupu od mocenských struktur a začala hájit status quo.
Když se odpoutám od církve, vlastně tu nemohu nevidět obraz naší společnosti. Ta se sice jako celek „nezajistila majetkem“, ale majetek se pro ni stal středem zájmu. Možná i díky tomu, že na něj položila důraz církev. Mnoho lidí si dnes myslí, že když jdou proti progresi, proti posunu dopředu, proti vyrovnané roli žen a mužů, proti „manželství pro všechny“, vlastně hájí status quo. Podle Petráčka se pro církev ve druhé polovině 19. století „dějiny staly něčím, co už nedává křesťanství a církvi za pravdu, ale je spíš vnímáno jako hrozba“. Rozumím tomu tak, že se změny posilující lidská práva a lidskou důstojnost staly pro část lidí hrozbou. Proč? Proč se církev (a s ní i část necírkevní, nekřesťanské společnosti) upnula na stabilitu a neměnnost, nepohyb?
Opustila svoje určení, svou podstatu. Petráček to popsal jasně, „církev byla historicky zaměřena na budoucnost. Pro křesťanství je završení dějin na konci, ne někde v minulosti. Jako křesťané se máme podílet na prolamování Božího království do tohoto světa a budoucnost vnímat jako prostor, který máme naplnit svobodnou kreativní činností“.
Církev brzdí nevypořádaný vztah k sexualitě
Couvání není kreativní. Nenávist k menšinám všeho druhu není kreativní činnost, není to naplňování poselství lásky a naděje, ale pravý opak. Je to destrukce. O obnovujícím se nacionalismu, náckovství, o strachu z cizího, z migrace, o náklonnosti k Putinovi ani nemluvě.
Je fascinující, jak má náboženství blízko k politice, jak je stále součástí veřejného života, jak se ty dvě veřejné oblasti vzájemně ovlivňují, jedna je odrazem druhé i v zemi, která je většinově nekřesťanská.
O sexuální revoluci Petráček mluví jako o dalším bitevním poli církve. Řekl, že „vnímání těla a tělesnosti a od toho odvozené sexuality jsou jedněmi z nejdůležitějších témat, jež musí současné křesťanství nějak nově uchopit a promyslet“. Věty, které jsou mnoha konzervativci vnímány jako kacířské, ale ukazují, jak církve často zůstávají zaseknuty v minulosti a ve svých neživých výkladech živé Bible.
Petráček: „Církev čím dál více poškozuje nevypořádaný vztah k tělesnosti a neustálé vnímání světa lidské sexuality jako něčeho automaticky poskvrňujícího a problematického. A potom vědomí, že čím víc se prosadí reálná rovnost žen a čím víc se budou prosazovat jiné představy o sexualitě nebo o mužské identitě, která není jen patriarchálně či heterosexuálně dominantní, tím víc se nasvítí problematické struktury uspořádání uvnitř církví. Zejména katolické.“
Když se odpoutáme od katolické a dalších církví, moc se to neliší. Najednou tu máme politické snahy o zavedení „tradiční rodiny“ do ústavy, zuřivý boj proti manželství pro všechny, vzteklé odmítání genderu jako širšího pojetí vlastní identity. Všecko se to hodí nikoli k pěstování lásky a pochopení, ale k pěstování odmítání a nenávisti.
Role církví je mnohem větší, než si je česká, hrdě sekulární společnost ochotna připustit. Nová vlna konzervatismu, vzývání tradičních hodnot, je vlastně jednou z forem pohanského náboženství zaměřeného nikoli na budoucnost, k cíli (křesťané by řekli ke spasení), ale na minulost, na couvání.
