Cisterciácký klášter v Oseku nemá podle státu nárok na tisíc hektarů lesa, říká zpráva z počátku tohoto týdne. Důvodem je to, že o pozemky klášter přišel ještě před únorem 1948. Šlo o konfiskaci majetku na základě konfiskační vyhlášky z roku 1945. Tehdy v klášteře působili němečtí mniši, kteří byli odsunuti do Německa. Původní zamítavé stanovisko Lesů ČR potvrdil Státní pozemkový úřad (SPÚ). V dnešní době v klášteře žádní mniší nejsou a stará se o něj Spolek přátel oseckého kláštera.

Tato zpráva inspiruje různé čtenáře k obvyklému výronu myšlenek ohledně církevního majetku. Morální rozhořčení nad tím, že by církve měly cokoli dostat, se objevují všude, ale jejich hustota narůstá kolem serverů s levicovějším zaměřením, jako jsou například novinky.cz

Na jednom z přispěvatelů se dá ukázat, v jaké mytologii lidé ohledně takzvaných církevních restitucí žijí. Jeden čtenář se například rozhořčuje: „Je veřejným tajemstvím, že je v ČR asi 10 % praktikujících věřících. Z toho vyplývá, že 90 % lidí financuje servisní organizace pro modlení, církve. Po celý můj produktivní život je z mnou placených daní financováno něco, čeho nevyužívám já, ani 90 % spoluobčanů. No a díky restitucím budu platit do konce života. Možná to zbožným spoluobčanům přijde spravedlivé, mne nikoli. Dokonce jsem se přistihnul, že mi „teklo ze zubů“ při pohledu na koledníky tříkrálové sbírky. Ani ty restituce jim nejsou dost.“

Kdo na koho platí

Nejdřív k tomu „veřejnému tajemství“. Kolik je věřících není žádné tajemství, ani veřejné, ani neveřejné. Jejich počet je znám z průzkumů veřejného mínění a církevní příslušnost například ze sčítání lidu, kde je ovšem tato kolonka dobrovolná. Nemá smysl budit dojem, že snad někdo něco tají.

Dojít ale k závěru, že „90 % lidí financuje servisní organizace pro modlení“ je nesmysl. Předně i katolická církev si odhadem asi polovinu nákladů na svůj provoz platí ze svého, tedy například ze sbírek věřících. Pokud jde o částku, kterou přispívá stát, je nutné si uvědomit, že k této variantě byly církve donuceny komunistickým režimem zákonem z roku 1950. Ten církvím majetek zabavil s tím, že je bude platit. Vzato doslova to tedy není tak, že by stát něco na věřící dával „ze svého“, nýbrž bral mimo jiné i z církevního majetku, který mezitím využíval. Pro církve byl tento model jednak poměrně ztrátový, jednak jeho smyslem bylo církve ovládat.

Cílem takzvaných církevních restitucí naopak je, aby se státní příspěvek na církve snižoval až k nule. Je také třeba vědět, že nejde o klasické restituce, ale o nápravu některých křivd. Církve, především katolická, dostanou zpět odhadem asi třetinu kdysi komunistickým režimem ukradeného majetku. Vrací se jen to, co zabavil stát, ne to, co bylo v majetku obcí a krajů. Do takzvaných restitucí není vůbec zahrnut ušlý zisk, který by církvím po čtyřicet let náležel a z kterého mnoho nedostaly, protože platy duchovních byly podprůměrné a památky v hrozném stavu, některé se podařilo zničit navždy. Ušlý zisk se odhaduje na 150 miliard korun.

Z církví těží všichni

Představa občana, že něco bude „do konce života“ platit, je zcela mylná. Spíše platí, že značnou část jeho života, pokud mu stát něco dával, platila nepřímo církev. Jako občan má navíc prospěch z činnosti církví, aniž o tom ví. Jak by vypadal turistický ruch u nás, kdyby nebylo památek, na které se dá koukat, těžko odhadnout. Jen k tomu pocitu ohromných sum, které církve údajně dostanou. Pokud občan čte, že církve dostanou po třicet let jako finanční náhradu dvě miliardy korun ročně, přijde mu to jako astronomická suma. Neuvědomí si, že z hlediska celého rozpočtu je to asi tak, jako když z rohlíku dlouhého metr církve spolknou dva milimetry. To skutečně nevypadá na ruinování národa. A znova je třeba opakovat, že jde o vracení ukradeného.

Mnoho lidí podlehlo výkřikům spisovatelky a jurodivé proticírkevní bojovnice Lenky Procházkové, že církve prý nikdy nic nevlastnily, že jen spravovaly majetek daný jim k užívání státem. Pravda to není.

Od té doby, co se dá mluvit o pojmu vlastnické právo, se církevní majetek považuje za soukromý majetek církví. Církve a jejich instituce ho mohly držet, užívat, brát z něho užitky a dál ho převádět. Tak to bylo od prvního občanského zákoníku, přijatého u nás v roce 1811, a bylo tomu tak až do roku 1950. Že jsou církve skutečnými vlastníky, paradoxně dokazuje i pozemková reforma provedená po vzniku Československa, kdy třeba katolická církev přišla o hodně majetku. Už to, že do pozemkové reformy byly tehdy církevní movitosti zahrnuty, znamená, že se na církev pohlíželo stejně jako na jiné soukromé vlastníky. Majetek státu, krajů a obcí byl tehdy ze záboru vynechán. Ostatně i komunistický zákon z roku 1949 říká: „Stát dozírá na majetek církví a náboženských společností.“ To, že církve mají majetek, tedy věděli i komunisté.

Národní taky platí všichni

Jen na okraj, představa, že církve, především katolíci, přišly k majetku po Bílé hoře nebo dědictvím po umučených kacířích a čarodějnicích, je úplný omyl. Po Bílé hoře si na své přišla především šlechta a zdrojem církevního majetku byly odkazy a dary. Na argument, že lidé platili, protože je církev obalamutila, se dá říct asi tolik, že za recepty na hubnutí a popové koncerty dnes lidé taky dávají hodně peněz a nikdo to morálně neřeší a kulturní přínos takových investic je ve srovnání s církvemi sporný.

Jak církve s majetkem naloží, to je jejich věc, pokud tak učiní v souladu se zákonem. Jestli je dají na chudé, nebo je prohýří, je otázka důležitá, ale podstaty sporu se netýká. Ani toho, jestli nějaký Bůh je, nebo není. I kdyby nebyl, z právního hlediska je to irelevantní. Roční provoz jen Národního divadla v Praze je asi za půl miliardy korun a také se tam na scéně ukazují věci, které se nikdy nestaly, stát by se nemohly a nikdo si to ani nemyslí a většina národa to platí z daní, byť do jeho zdí nikdy nevstoupí.

Pokud Cisterciácký klášter v Oseku nedostane svých tisíc hektarů lesa, bude to možná v souladu s našimi zákony. To nic nemění na tom, že stát ten majetek ukradl a ukradl ho mnichům proto, že byli Němci. Kdyby nebyli, ukradl by jim ho o něco později, protože byli mniši.

Někdy ale argumenty nestačí, protože lidé mívají pocit, že si církve nezaslouží nic. Proti pocitům se ovšem nedá moc bojovat.