Česká národní banka se může pochlubit obrovským ziskem zaplaceným do značné míry prostřednictvím záměrného oslabování koruny. Jak k tomu vlastně došlo?

Už dávno si naše ústřední banka předsevzala, že českou korunu připraví k její likvidaci a českou společnost k přijetí eura. Centrální (národní) banky si běžně stanovují, jaké míry růstu cen v ekonomice by chtěly dosáhnout. Následně svému cíli několika způsoby pomáhají. Hodně však pomáhá už samotný fakt, že nahlas řeknou, jaký je jejich cíl. Pokud se jim dařilo plnit cíle v letech minulých, vybudovaly si u lidí i firem důvěru. Takovým centrálním bankám se jejich cíl snáze naplňuje.

Mezi ekonomy přetrvávají již několik desetiletí spory, zda mají být takové cíle vůbec stanovovány a do jaké míry mají být dodržovány (zda zuby nehty, nebo volněji, podle situace). Jejich stanovování je ve světě již běžné. Na jejich dodržování však neexistuje shoda.

Pokud tvůrce měnové politiky (čili centrální bankéři) nekonal v minulosti podle svých slibů nebo zkrátka z jakéhokoli důvodu nepůsobí věrohodně, stojí ho následně mnoho úsilí přesvědčit všechny hráče na trhu, aby mu věřili. Otázkou však je, proč někoho přesvědčovat. Proč by se měly všechny soukromé (komerční) banky snažit stanovovat takové úroky z půjček, aby byla splněna představa centrální banky o růstu mezd či cen v ekonomice? Mají se centrální bankéři přizpůsobovat ekonomice (neboli lidem), nebo ekonomika jim?

Je dobré, aby centrální banka vyhlašovala nějakou rozumnou (očekávanou) míru růstu cen (i mezd…), aby předcházela roztočení inflační spirály. Tomu by bylo možné zabránit i snahou o nulovou inflaci. Kdyby však měla centrální banka (nebo instituce s obdobnými úkoly) jako cíl nulovou inflaci, docházelo by v ekonomice nutně k rozkývávání cen i úroků, popřípadě mezd (či rent). Období hospodářského úpadku by tak pravděpodobně byla delší a hlubší (byť existuje i menšina ekonomů, kteří si to nemyslí). Na druhou stranu by stanovením trvalého cíle (ať už nulové inflace, nebo jiné její hodnoty) odpadla nejistota související s rozhodováním bankovní rady centrální banky.

Co je to vlastně ta inflační spirála, které se na ústředí snaží zabránit? Když rostou ceny, řeknou si zaměstnanci o vyšší mzdy. Vzhledem k tomu, že firmy prodávají své výrobky dráž, podaří se vyšší mzdy dohodnout. Protože mají zaměstnanci vyšší mzdy a podnikatelé vyšší zisky, jsou ochotni více zaplatit za zboží i služby, čímž se jejich cena opět zvyšuje. Tak to jde dál a dál. Firmy si berou vyšší úvěry, protože potřebují více zaplatit dodavatelům, pronajímatelům, zaměstnancům, poskytovatelům elektřiny a vody či benzínkám. Zároveň však předpokládají, že budou schopny díky vyšším ziskům úvěry snadno splatit. Ceny i mzdy v ekonomice tak neustále rostou. To je inflační spirála.

Každá taková spirála přináší obrovskou nejistotu do ekonomiky, protože nikdy ani pořádně netušíte, jaké budou vaše zisky nebo jaká bude cena benzinu třeba za měsíc. Nejsou pak radši dojednávány žádné dlouhodobější smlouvy, ve kterých by nebyla cena fixně stanovena, což s sebou ovšem nese velká rizika pro dodavatele. Dlouhodobá velká nejistota vždy přináší pro společnost ztráty. Ztráty způsobované inflačními spirálami bývají ničivé.

Musí se však kvůli nebezpečí spirál centrální bankéři držet svého plánu za každou cenu? Jistěže nikoli. Stačí, když působí důvěryhodně právě v případech, kdy inflační (popřípadě naopak deflační) spirála hrozí. V opačném případě úplně stačí, když je stanoven inflační cíl jako pouhý nástřel, tedy odhad, ke kterému se budeme dlouhodobě upínat.

Problémem České národní banky je, že se bezdůvodně příliš obávala deflační spirály (tedy zlevňování včetně poklesu mezd vedoucího k dalšímu zlevňování a také souvisejícího poklesu objemu nově poskytovaných úvěrů). Nestačilo jí přitom vyhnout se deflaci. Snaží se dosáhnout inflačního cíle, který nám stanovila. Proč se jej snaží tak úzkostlivě dodržet? Abychom byli schopni přijmout euro.

Používá k tomu přitom nástroj, který je hodný zavržení. Totiž destrukci, ničení, likvidaci. Nakupuje cizí měny, které pak samozřejmě nemůže příliš riskantně investovat. Platíme za ně my všichni oslabováním (záměrným znehodnocováním) české koruny. Díky tomu, že nakoupené cizí měny alespoň nějak investuje, může se pochlubit zisky, které ještě v deníku FORUM 24 podrobněji rozebereme. Vzhledem k tomu, že jsou však tyto cizí měny investovány velmi opatrně, nejsou plně využívány investiční příležitosti. Vzniká tak nenávratná ztráta, které si ale mnoho lidí nevšimne, protože není nikde vykázaná.

Když nechala společnost podnikatele Andreje Babiše zlikvidovat round‑upem vzrostlou úrodu obilí za miliony korun, také zničila příležitost upéct mnoho chlebů či koláčů a asi tak zároveň alespoň trochu přispěla k růstu cen pečiva, tedy k našemu inflačnímu cíli. Česká národní banka však zničila takových „polí s obilím“ od zahájení popsaných devizových nákupů už tisíce.