Vladimir Putin, fotomontáž. FOTO: aTeo/se svolením autora
FOTO: aTeo/se svolením autora
Porcovat ruského medvěda, který má ještě tlapu na Ukrajině, je momentálně předčasné. Podle kremelských plánů sice nejde vůbec nic a už teď je to pro Rusko ohromný debakl. Původního cíle, kterým byla likvidace Ukrajiny jako státu a nastolení nějakého loutkového režimu a pak přičlenění k Rusku, dosaženo nebude. To už je porážka, zvlášť když k tomu přičteme ruské ztráty na lidech a technice a ekonomickou pohromu. Co ale s Ruskem bude, na to se názory tak liší, že vsadit na výsledek velké peníze by asi nikdo soudný nedoporučoval.
Pocit, že se něco pomalu zlepšuje, mohli mít lidé snad několik let před první světovou válkou, když samoděržaví polevilo, politicky se něco dělo a ekonomika nabírala dech. Pak přišla válka a byl konec. Trocha oblevy za Nikity Chruščova (pro věřící ale ne) a Michaila Gorbačova a pak divoké roky za Borise Jelcina. Poté už zase posledních 22 let utahování šroubů, nejdřív pomalé a pak stále zřetelnější, a nakonec válka. Pro fanatický kult vítězství (říká se tomu „pobědoběsije“) je neúspěch na Ukrajině pohroma, jen o tom ještě někteří lidé nevědí, nebo si to nechtějí připustit.
Že se něco s Ruskem stane, je dost pravděpodobné. Co to ale bude, to zřejmé není.
Anne Applebaumová v článku na The Atlantic vyjadřuje pochopení pro Ukrajince, kteří teď neberou moc vážně myšlenku, že by mohlo existovat jiné Rusko, které by bylo národním státem, a ne impériem. Mnoho Ukrajinců podle ní považuje ruskou demokratickou opozici za stejného viníka současné války jako režim.
„Je jistě pravda, že ne všichni lidé, kteří byli v minulosti označováni za ‚ruské liberály‘, byli proti impériu nebo proti Putinovi. Někteří z nich jsou technokraté, kteří se zasazovali o diktaturu v Pinochetově stylu, nebo společensky založení lidé, jejichž ‚liberalismus‘ byl zprostředkován fotografiemi evropských dovolenkových míst zveřejněnými na Instagramu,“ připomíná Applebaumová. Mnozí se ptají: Kde jsou masové protesty Rusů v Londýně nebo Tbilisi? Proč se neozývají tisíce exulantů, nejen těch pár, kteří píšou pro webové stránky?
Argument, že neexistují „dobří Rusové“, má podle ní hlubokou emocionální a politickou logiku. Ruští liberálové selhali v devadesátých letech, selhali v roce 2000 a selhávají i nyní. Nedokázali zastavit Putina.
V předvečer války se Volodymyr Zelenskyj obrátil na Rusy v ruštině a vyzval je, aby zabránili tomu, co se chystá. Nezabránili. Co si tedy můžeme slibovat od budoucnosti, i kdyby Putin padl? Ti lidé tam zůstanou.
Applebaumová a další to ale stejně nevidí jako úplně ztracenou záležitost. Podle ní pár lidí vždycky bojovalo a bojovat bude. Jen by potřebovali nějaké jiné označení, než je slovo „liberálové“, které se v Rusku stalo nadávkou. Jsou to Rusové, kteří jsou za svobodu a proti imperiálnímu chování své země.
„Nejlepší způsob, jak mohou cizinci pomoci Rusku změnit se, je zajistit, aby Ukrajina získala zpět ukrajinské území a porazila impérium. Můžeme také nadále podporovat ty Rusy, jakkoli je jich málo, kteří chápou, proč je porážka jedinou cestou k modernitě, proč je vojenský neúspěch nezbytný pro vytvoření prosperující, otevřenější společnosti a proč musí impérium opět zemřít,“ líčí Applebaumová východisko ze současné bídné situace.
Geograf a politolog Dmitrij Oreškin je ohledně budoucnosti Ruska po Putinovi mnohem skeptičtější. Pro Radio Svoboda líčí tři scénáře, co by se mohlo dít. Ten první je, že se Rusko stane demokratickou zemí. „To je možné pouze v případě, že se objeví velmi silný vůdce, do značné míry autoritářský, jako je Jelcin, a stanoví si takový cíl. V devadesátých letech to bylo možné, protože všem bylo jasné, že jsme, mírně řečeno, ve slepé uličce a že se musíme vydat směrem na Západ. Takový byl konsensus a Jelcin se jím řídil. V současnosti takový konsensus neexistuje, protože skupině soudruhů se způsob uspořádání země opravdu líbí, a tato skupina je mnohem rozsáhlejší a vlivnější než v sovětských dobách,“ říká politolog.
Druhý scénář je, že buď dojde k válce mezi ozbrojenými korporacemi, nebo se najde nějaký kompromis, který umožní vládnout rozsáhlému ruskému území. Jedná se o vojenskou juntu. „Za každým členem junty stojí nějaká mocenská skupina, která se jako v poststalinských dobách požírá navzájem, ale bez občanské války. Pak junta začne zjišťovat, kdo je tady pánem, což pravděpodobně povede k nástupu nového autoritářského vůdce. Zpravidla je to ten nejšedivější, nejnenápadnější, nejtišší člověk, kterého se nikdo nebojí, jako svého času Chruščov, jako sám Stalin.“
A pak je ještě třetí možnost a tou je občanská válka. „Občanská válka je vlastně válkou mezi různými vlivovými skupinami, které táhnou za jeden provaz. Existují nátlakové skupiny. Existuje právní nihilismus, to znamená, že neexistuje úcta k právu. Mocenská orientace tu je, Putin to všechno vytvořil. Občanská válka je tedy velmi reálným východiskem z Putinovy situace. Zrůdné, ale bohužel ne méně pravděpodobné než junta. Jaké jsou další možnosti? Abych byl upřímný, žádnou jinou nevidím,“ uzavírá pesimisticky Oreškin.
