Přát si štěstí do nastávajícího roku už muselo na přelomu let 1968 a 1969 znít ironicky. Možná mohli trochu slavit Slováci, protože úderem půlnoci na 1. ledna začal platit zákon o federativním uspořádání republiky, což byla nakonec jediná změna, která z Pražského jara zůstala. Změna to byla ovšem do značné míry jen formální, protože pokud má ve státě vedoucí úlohu jedna strana, zůstává přes všechny Potěmkinovy vesnice státem fakticky unitárním. Ta strana byla navíc totalitní a po srpnové invazi bylo možné jen sledovat, jak ti její představitelé, kteří se nějak namočili do pokusu o reformy, ztrácejí jednu pozici za druhou.

Atmosféru doby popsal Jan Palach ve svém dopise: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly ve stavu beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku.“

Existenci nějaké skupiny lidí, kteří plánovali pokračovat jako živé pochodně, se nikdy nepodařilo prokázat. S tím stavem beznaděje a odevzdanosti to ovšem byla pravda.

Poměry se koncem léta a na podzim roku 1968 měnily rychle. Už šest týdnů po vpádu vojsk se 9. října komunisté z prokremelského jádra sešli v sále Čechie v Praze a podpořili „internacionální pomoc“. 18. října Národní shromáždění schválilo „Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa“, tedy asi 75 tisíc sovětských vojáků. Vojáci dalších zemí splnili svou roli komparsu a mohli v klidu odjet. Jak dlouho trvá dočasný pobyt nebylo řečeno.

Protestní odhodlání lidí ještě nevymizelo. Ozývali se i novináři. Dne 1. listopadu Ústředí novinářů ČSSR protestovalo na velvyslanectví NDR proti dezinformaci zveřejněné v novinách National Zeitung, že se u nás po vpádu vojsk našly přichystané zbraně kontrarevolucionářů, mimo jiné prý ve sklepě Klubu novinářů v Praze.

Ten samý den delegace z ČKD Praha-Smíchov předala předsedovi parlamentu Josefu Smrkovskému dopis z celozávodní schůze. V něm byl vznesen požadavek na otevřené informace a nesouhlas šířením nelegálních tiskovin okupačních zemí a sedánkám promoskevských komunistů.

Na výročí VŘSR se v Praze, Brně a Českých Budějovicích pořádaly 6. a 7. listopadu demonstrace proti sovětské okupaci, ale zasáhly proti nim bezpečnostní oddíly a Lidové milice. Protestující strhávali sovětské vlajky a zapalovali je. Došlo na stavění barikád proti ozbrojeným složkám. V Praze zadrželi při protestech 176 osob. V tu samou dobu Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, Josef Smrkovský a Oldřich Černík posílají do Moskvy blahopřejný telegram k 51. výročí VŘSR.

Dne 8. listopadu napsali své Provolání na obranu svobody tisku Dana a Emil Zátopkovi a byly zakázány časopisy Reportér a Politika. V půlce měsíce už Alexandr Dubček kritizuje média za protisocialistické články. Je pravda, že Dubček také požadoval ukončení šíření nelegálních tiskovin a činnost vysílačky Vltava, ale okupanti na to nebrali žádný ohled.

Spory o „Zprávy“ pokračovaly i v prosinci a Brežněv naopak požadoval jejich legalizaci, protože je to prý jediný tisk, který není protisovětský. Dubček to odmítl, ale o obsahu těchto jednání se referovat na veřejnosti nesmělo. Pokračovalo vyyhošťování různých západních novinářů.

Postupné utahování smyčky probíhalo současně s tím, jak ještě dozníval vliv Pražského jary, takže třeba 13. prosince 1968 byl rehabilitován generál Heliodor Píka popravený komunisty v roce 1949. Současně z politiky mizí Josef Smrkovský. Lidé dávali najevo, že mu vyjádří stávkami podporu a Smrkovský je chácholil, že tak zlé to není.

Situaci na konci roku 1968 shrnuje server Totalita.cz takto: „Množily se výzvy ke generální stávce, občanská společnost se postavila jako hráz proti odstranění Smrkovského z politiky. Alexandr Dubček dle svých vzpomínek po kyjevském jednání uvažoval o odstoupení z funkce. Obhájení alespoň okleštěné vize sociálně spravedlivé, právní, svobodné společnosti bylo v ohraničení zeměmi Varšavské smlouvy a pod diktátem Kremlu nerealizovatelné. Po poradě s Josefem Smrkovským resignaci odepsal; obával se sankcí proti svým spojencům, zvláště kdyby se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Gustav Husák. Rozhodl se vytrvat ve funkci co nejdéle, aby se občané mohli rozhodnout a připravit na to jak dál.

Při zásadních citovaných ústupcích od svobodných vymožeností prvního pololetí roku měla média i po zásazích cenzury jistý zužující se prostor pro plnění své informační funkce, hranice byly stále otevřené.

Lidé se mohli sdružovat, ještě nebyli souzeni, vězněni. Leč postupné omezování svobod měli Sověti pevně ve svých rukou. A plnil se jejich záměr, aby je realizovali (stále ještě občany podporovaní) představitelé Pražského jara.“

Svými ústupky politici vůli lidí klást nějaký odpor podlamovali. 5. ledna 1969 vystoupil Josef Smrkovský v televizi a požádal o odepsání generální stávky na podporu své kandidatury do funkce předsedy Federálního shromáždění.

Za koho se vlastně měli lidé postavit, když vedení země dávalo najevo, že to vlastně nechce? Abychom byli spravedliví, nemůžeme říci, že by všichni komunisté úplně kapitulovali. Pokračovali ve své zoufalé taktice zachránit aspoň něco, lidi uklidnit a přitom neodvolat úplně všechno, co od ledna 1968 dělali. Přesně v ten samý den, kdy se Jan Palach zapálil na Václavském náměstí, zasedal ÚV KSČ. Náš velvyslanec v SSSR navrhoval anulovat prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968 protestující proti okupaci a tento návrh byl zamítnut. Podobné akty drobného vzdoru už ale neměly žádný význam.

Všechno, co se v předchozích měsících dělo, může snad objasnit, v jaké atmosféře se Palach rozhodoval. Také to, že ve svém dopise vlastně nežádá velké činy, ale konec cenzury a vydávání okupačních Zpráv, je o něco jasnější. V dané chvíli byla svoboda slova jasný symbol a bez ní nebylo možné cokoli dělat.

Dnes se stala Palachova oběť součástí národního příběhu s jasnou interpretací. Je ale dobré se vžít do okamžiků těsně poté. Vyburcovat v daný okamžik (a jak víme dokonce jednou i dvacet let poté) věřejnost se podařilo.

V televizi se vyjádřil básník jaroslav Seifert s výzvou, která byla určena případným dalším Palachovým následovníkům: „Vám, chlapci, kteří jste se rozhodli zemřít! Nechceme žít v nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme… Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady. Máte právo udělat se sebou sami, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se!“

Seifertovi zřejmě dobře rozumíme. Je mnoho způsobů odporu a země potřebovala, aby teď ožily všechny.  Ta věta, „nechceme žít v nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme,“ zní ovšem dnes dost trpce. Někteří lidé se rozhodli, že v nesvobodě žít budou, jiní se s tím smířili a tak nakonec všichni podlehli těm, kteří se rozhodli nesvobodu nastolit.