Co formovalo polistopadové Česko aneb Zbavit se Babiše nestačí

Andrej Babiš (ANO) s dosluhujícím prezidentem Milošem Zemanem (ČTK)

Andrej Babiš (ANO) s dosluhujícím prezidentem Milošem Zemanem | FOTO: ČTK

K portrétu aktuálního stavu demokracie v Česku by bylo třeba objemné publikace. Můžeme se ovšem pokusit o náznak a později ho rozvést. Řeč proto bude hlavně o tom nepovedeném, co vedlo k tomu, že náš režim pracuje s demokratickými i autoritářskými prostředky. Naše domněnka, že žijeme v demokracii, vychází z toho, že demokratické mechanismy a do velké míry i instituce u nás fungují, většinou alespoň přijatelně.

Jenže demokracie má i svůj obsah: hodnoty; politickou kulturu; etická pravidla a zvyklosti; kritičnost; svobodomyslnost; ideály, k nimž se vztahujeme, přestože víme, že ani demokracie nemůže být dokonalá; i cosi nesnadno uchopitelného, co F. A. Hayek nazývá „vyšší nomos“ (nomos = řecky zákon) – jde o vžité individuální i společné povědomí, co je v/pro demokracii správné, přijatelné, dobré, a co není, o „vyšší zákon“, který mj. vede i k dobře a pro demokracii správně formulovaným zákonům a k celkově kvalitní legislativě. V tom je náš dnešní problém, že lecco z tohoto obsahu je pro nás často spíše přítěží nebo jej nespojujeme s demokracií. Mnohé z toho se teprve učíme a doufáme, že následující generace na tom budou lépe i v tomto ohledu.

Putinova socha na jedné z hlavních ulic v centru ukrajinského Kyjeva (ČTK/AP/Efrem Lukatsky)

Co a jak formovalo nás

Naše myšlení bylo indoktrinováno a formováno více než padesáti lety odlišných režimů, než je ten současný: druhá republika, protektorát, třetí republika, komunismus. To je jednou z hlavních příčin současného schizofrenního stavu: domníváme se, že žijeme v demokratickém režimu, což je polopravda, avšak uvažujeme leckdy, jako bychom žili či chtěli žít v režimu autoritářském.

Ne vždy, ne všichni, ale ten rozpor je všudypřítomný. Přes třicet let nové doby mělo na naše uvažování slabý vliv, nejspíš i proto, že jsme se po listopadu 1989 od předchozích režimů nedistancovali důsledně a namísto toho jsme na ně určitým způsobem navázali. Co jsme po nich zdědili, přenášíme kvůli této chybě do přítomnosti mnohem silněji, než by tomu bylo za příznivějších okolností.

Jde třeba o ideologizované uvažování (ideologie předurčuje, co si máme myslet); opak empatie; paušalizování; netoleranci; hledání vnitřního i vnějšího nepřítele; lenost či neschopnost promýšlet dění a věci v souvislostech; strach vypěstovaný totalitami, který vyplouvá na povrch při každé příležitosti a ovládá naše emoce; o lhostejnost k veřejnému dění; o upřednostňování „práv“ pachatelů nad právy obětí; přesvědčení, že se darebáctví vyplácí; o neexistenci skutečné elity… atd. Říká-li autor MY, sebe z toho nevylučuje, právě tak jako polistopadové politiky, protože i to jsou lidé poznamenaní následky minulosti, a podle toho vypadá i současná politika. Něco jako tlustá čára za minulostí neexistuje či jen v hlavách těch, kteří jsou přesvědčeni, že rýsování čar může potlačit vzpomínky, emoce, znalosti, zkušenosti a zvyklosti nabyté v minulosti.

Detail Památníku československo-sovětského přátelství v Plzni (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Co formovalo polistopadový režim

Prvním velkým polistopadovým problémem bylo ignorování požadavků na vyrovnávání se s minulostí. K tomu nedošlo z více důvodů, dva z nich ale byly hlavní. Prvním z nich byla přílišná smířlivost nastupujících demokratů vůči komunistům a jejich zločinům. Nešlo vůbec o hesla typu „nejsme jako oni“ (které se často udává jako příklad této smířlivosti), to vyjadřovalo tehdejší autentický postoj demonstrantů, kteří nechtěli nikoho „věšet na kandelábry“.

Mnozí lidé prostě doufali, že demokratická justice si s tím poradí a že komunistická strana bude zakázána – to by mělo jednak symbolický význam, který by velmi posílil smysl pro spravedlnost, ale i praktický účel. KSČ by tak přišla o všechny své nakradené a nahrabané prostředky a majetky, což by umožnilo všem politickým stranám stejný rozjezd na startovní čáře. Takto byli komunisté o krok napřed. Mnozí tehdejší politici tvrdí, že k zákazu KSČ nebyly žádné nástroje, komunisty však mohl vyřadit ze hry třeba první svobodně zvolený parlament.

Policie, prokuratury a soudy v tomto selhaly, protože selhali demokratičtí politici, kteří v těchto institucích ponechali staré struktury, včetně prokurátorů a soudců, kteří působili v politických procesech (kupříkladu i soudkyni, která do vězení poslala nemocného Pavla Wonku). Proti neočištění justice tehdy marně protestoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, ale ministr spravedlnosti Jiří Novák a jeho náměstek Ivan Langer (oba ODS) trvali na svém. Svou smutnou roli tehdy sehrálo i navázání na komunistické právo, které prosadili také demokraté v čele se Zdeňkem Jičínským.

Z obyvatel Ruskem okupovaných částí Ukrajiny se stávají váleční uprchlíci (ČTK/Němeček Pavel)

Druhým důvodem, stejně nerozvážným, byl způsob ekonomické transformace. Za ním stál kormidelník státního centralismu a letitý obdivovatel Ruska Václav Klaus a jeho suita, složená většinou z vědeckých pracovníků Prognostického ústavu ČSAV. A co pro nás prognostici připravili?

Způsob transformace byl nasměrován ve prospěch těch, kteří zřetelně nesli vinu za podporu a udržování komunistického režimu v chodu. Kuponová privatizace, Klausův bankovní socialismus, úmyslná absence zákonů postihujících privatizační podvody; například privatizační projekty – průběh jejich schvalování a jejich nezákonné přepisování přímo na ministerstvu pro privatizaci – nebyly ze zákona soudně přezkoumatelné.

Tento mix umožňoval získat majetky těm, kteří měli sociální know-how, styky, informace, znalost prostředí a postupů, a prostředky: pracovníci bank na vyšší i střední úrovni, výše postavení členové KSČ, komunističtí ředitelé a náměstci podniků, ekonomicky vzdělaní či podnikaví příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a jejich spolupracovníci (například agent StB Václav Junek, který po privatizaci vedl Chemapol – Václav Havel mu prodal půlku paláce Lucerna, a ještě se divil, že to někomu vadí). Přesně takto se vylíhla naprostá většina pozdějších oligarchů včetně Andreje Babiše.

Česká vláda v čele s Petrem Pithartem zvolila lepší způsob transformace než vláda federální, formou prodeje podniků vybraným vlastníkům, s dobře ošetřenými smlouvami. Jejím trumfem je dodnes skvěle fungující mladoboleslavská Škodovka. Pithart po letech kritizoval transformaci podle Klause, a měl k tomu právo. O důsledcích bankovního socialismu kupříkladu napsal, že „sanace vyždímaných bank, které na přání vlády poskytovaly ,politickéʻ, jaké taky jiné, úvěry, u nichž nebyla naděje na splacení, nás po letech stála úhrnem 600-800 miliard korun…“ (Hospodářské noviny 15. 4. 2011.)

Viktor Barvitius, Čtvrtek ve Stromovce (olejomalba, 1885) (Národní galerie v Praze / Wikimedia Commons / Public Domain)

Jaký režim tehdy vznikl?

Václav Havel později tento režim označil za mafiánský kapitalismus, to však není zcela přesné – navíc k němu i on svou „filosofií smíření“ přispěl. Očekávali jsme hluboký přerod, který by nám napomohl oprostit se od vlastního ponížení a začít znovu.

Namísto toho v nás nový režim prohluboval mnohé z toho, co jsme si nesli z dřívějška. Běžným se stalo beztrestné tunelování a rozkrádání, rozsáhlá korupce a klientelismus, zákony upravené tak, aby zlodějna ve velkém byla co nejpohodlnější (například kauza LTO – lehké topné oleje).

Někteří viníci předlistopadového režimu byli v privatizaci odměněni s tím, že zanedlouho měli opět velký vliv na politiku a chod společnosti, jiní viníci se v klidu stáhli do svých vil, s důchodem, jehož výše se pohrdavě smála do očí bývalých politických vězňů (tehdy již důchodců). K tomu, aby to většina společnosti přijímala bez reptání a zvykla si, stačilo každému hodit kost v podobě privatizačních kuponů.

Prohloubilo se či pokračovalo to, co jsme prožívali již před listopadovým předáním moci: relativizace zla, hluboký rozpor mezi oficiálně hlásaným a každodenními zkušenostmi (média popisovaný způsob přeměny vychvalovala), v čele žebříčku hodnot přetrvával vlastní prospěch za jakoukoli cenu apod. A naopak vznikla nedůvěra v demokracii, neboť tak tento systém nazýváme. Co jiného mohl pociťovat třeba dělník, kterého jakási karikatura podnikatele připravila o práci vytunelováním fabriky, kde si po léta vydělával na živobytí?

Lidové noviny patří do mediálního holdingu MAFRA ze svěřenského fondu Andreje Babiše (FORUM 24)

Parcelování kořisti

Své polínko přiložil na přelomu tisíciletí i Miloš Zeman, když se konečně naplnila jeho žízeň po moci. Nutně musel onen „mafiánský kapitalismus“ obohatit svými nápady, protože takový on je. A tak se v nejvyšší politice objevily gangsterské metody jako plánování vraždy novinářky, peníze v trezoru ministerstva zahraničí, k nimž se po nalezení nikdo nehlásil, schůzky s podezřelými lidmi, kteří chtěli výměnou za funkce na ministerstvech financovat ČSSD.

A nechyběly ani metody estébácké: výroba kompromateriálů na politické protivníky, na Petru Buzkovou, ministra Josefa Zieleniece či na ministra Jana Rumla (tzv. Zemanův kufřík měl dokumentovat údajnou Rumlovu snahu změnit Česko v policejní stát. Ukázalo se však, že jde o podvrhy.). Ruku Zemanovi vedl jeho nejbližší spolupracovník, předlistopadový komunistický funkcionář Miroslav Šlouf, vedle nějž neochvějně držel stráž kmotr podsvětí František Mrázek.

Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS pak stvrdila, že k našemu režimu vedle demokracie patří i autoritářství. ČSSD jednak vládla bez opozice, jednak si obě strany definitivně rozparcelovaly, co se dalo, včetně vlivu v policii, v tajných službách a na státním zastupitelství, úřednických míst ve státní správě a státních zakázek pro své příznivce. Volební zákon, který to měl stvrdit navěky, naštěstí neprošel přes Ústavní soud.

Jaký režim máme?

Nenechejme se ukolébat průběžnou kruhovou obranou otce tunelování, který tvrdí, že transformace byla úspěšná a že jinak to nešlo. Negativní důsledky jeho zlatokopecké éry si neseme podnes. Náš režim se pohybuje ve vlnovkách, jednou je lepší, pak se zase vrátí ke svým zhůvěřilostem. Například Špidlova éra byla v mnohém vstřícnější k demokracii. A je také na první pohled zřejmé, že Petr Fiala, známý svou slušností a politickou kulturou, je ve všech ohledech přijatelnější, než byli Klaus, Topolánek či Nečas z téže strany. Základ z 90. let však náš režim nikdy nepustil ze zřetele. Uvedu jen pár příkladů.

Ukrajinské střely Neptun na vojenské přehlídce v Kyjevě (2021) (VoidWanderer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain)

Relativizaci zla můžeme sledovat jak na běžícím pásu, což nám nejviditelněji předvádí Andrej Babiš. Ten, dokonce již jako podnikatel, ctil metody zde obvyklé do puntíku: získával či dosazoval „své lidi“ v policii, tajných službách a na státních zastupitelstvích, čímž dříve nejvíce prosluli již zmíněný Ivan Langer (ODS) či Stanislav Gross (ČSSD).

A také ve státních úřadech a firmách, což dělaly všechny vládní politické strany, co jich tu bylo. Relativizace zla je však prorostlá celou společností. I proto dnes může být v oblibě kandidát na prezidenta, který byl před listopadem odhodlaný bránit komunistický režim se zbraní v ruce.

Naše necitlivost (opak empatie a tolerance) vůči českým Romům či válečným uprchlíkům ze Sýrie, a paušalizování v souvislosti s nimi, trochu vyvážila naše obdivuhodná pomoc ukrajinským uprchlíkům. Alespoň do chvíle, kdy se ukázalo, že těch pár ukrajinských Romů, kteří se k nám uchýlili o pomoc, nám vadí – protože jsou Romové.

Nebo svrchu zmíněný rozpor mezi oficiálně hlásaným a každodenností, a vlastní prospěch za jakoukoli cenu – tím jsme se dostali nazpět k Babišovi, který šel do politiky pouze pro vlastní prospěch a veřejnosti sděluje hlavně to, co chce podle něj většina slyšet. Prospěch druhých jej nezajímá. Babiš ovšem, nutno dodat, se „politiku“ učil u mistrů – Klause a Zemana.

(Týdeník FORUM)

Babiš je produktem našeho režimu, režim je tudíž i takový, jako je jeho politika. Všechny jeho nešvary, jako je snaha o autoritářské vládnutí (jako ve firmě; parlament je jen žvanírna), bezstarostné lhaní, bezskrupulózní hrabání pod sebe atd. zcela zapadají do zvyklostí, které vznikly při zakládání dnešního režimu na počátku 90. let.

Antibabišismus, který se naštěstí pro příznivce demokracie zjevil v politice i občanské společnosti, by proto měl na prvním místě požadovat změnu dnešního režimu k lepšímu.

A ti politici, kteří chtějí totéž, by si měli uvědomit, že bez občanské společnosti to nezvládnou, bez Milionu chvilek pro demokracii by teď i nadále panoval ANOfert. Odstranění Babiše samo o sobě tedy nestačí, protože chvíli poté může přijít „novej, mladej, a bude to sekáč… ten se už nezakecá“.

František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články