„Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne!“ Těmito ostrými slovy začíná nejznámější text pozoruhodného mladého intelektuála s názvem Naše dvě otázky (1886). Letos si připomínáme výročí sto třiceti let od úmrtí tohoto nepříliš připomínaného česko-německého literárního kritika a filosofa. Je jím Hubert Gordon Schauer (1862–1892).

Schauer byl mužem široké erudice a zájmů. Měl vynikající znalost české a středoevropské historie, západní filosofie a evropské literatury. Studoval ve Vídni, kam se dostal díky T. G. Masarykovi, a přestože si zdejší prostředí neoblíbil, položilo základ jeho budoucího rozhledu. Můžeme jej charakterizovat jako bohémského rozervance, podobného romantickým básníkům a budoucím existencialistům. Jeho texty prostupují pro něj typický hluboký pesimismus, který však není nutně bezvýchodný, a hluboká duševní i citová krize.

Dále čtěte

Výsměch obětem komunismu: V Plzni dosud oslavují československo-sovětskou smlouvu z roku 1943

Na dnešní Ukrajině, statečně vzdorující ruské válečné mašinerii, se živě diskutuje o derusifikaci a dekolonizaci veřejného prostoru, z něhož postupně…

Schauerův pesimismus vyvěrá do jisté míry z neklidné doby, v níž žil, daleko více je ovšem dán jeho povahou. Schauer se halil do ledové uzavřenosti, byl velmi ostrým kritikem, a tudíž nesnadným soupeřem v různých intelektuálních disputacích. Obzvláště ve své tvorbě vynikal argumentační přesvědčivostí, a to při zachování srozumitelného obsahu pro široké čtenářstvo. Příliš se nestaral o svůj zevnějšek, o své tělesné zdraví. Cele se ponořil do studia a nevynořil se z něj až do své předčasné smrti. Věřil v moc psaného slova, a proto se orientoval především na tvorbu textů rozmanitého druhu.

Zakotvil nicméně obzvláště u drobných děl esejistického rázu, šířeji u literární kritiky. Téměř vždy psal svěže a současně hluboce; svým způsobem rutinně a zároveň s noblesou jako ten nejlepší kritik. Dobře se znal s Vilémem Mrštíkem a F. X. Šaldou, a často se proto setkávali. F. X. Šalda, největší literární kritik přelomu staletí, se později ve svých pracích k Schauerovi opakovaně vracel. Na soudobé čtenáře působila zejména Schauerova střízlivá věcnost a taktéž jeho mladický, všemu se vymykající hyperkriticismus. Schauer byl bystrým analytikem nejen ve své literárně kritické tvorbě a z těchto analýz nevyjímal ani sám sebe. Byla mu cizí jakákoli podlézavost. Nechtěl se zalíbit, ale podněcoval k přemýšlení. Zemřel 26. července roku 1892 v nedožitých třiceti letech na tuberkulózu.

Veřejnosti se stal známý v osmdesátých letech 19. století. Tehdy se podílel na publikaci realistického časopisu Čas, jenž si kladl za cíl upozorňovat na politické i sociální otázky a vrátit tím literatuře jeden z jejich ústředních účelů. Schauer měl skrze svůj hyperkriticismus obrovská očekávání: životním snem mu bylo založit českou revue podobné úrovně jako byly tehdejší časopisy anglické a francouzské, avšak s českým přístupem se nespokojil, a také proto zakrátko Čas opustil.

Přesto se ihned svým prvním článkem zapsal do dějin. Jednalo se úvodník prvního čísla tohoto časopisu z roku 1886 nazvaný Naše dvě otázky. V úvahovém textu, rozsáhlém přibližně jako tento článek, se tehdy čtyřiadvacetiletý Schauer ptá na to, jaký je smysl českých dějin a existence českého národa.

Třebaže celý esej je přímo protkaný množstvím otázek, jak trefně poznamenává německý literární historik Kurt Krolop, těmi dvěma ústředními jsou: Co jest úkolem našeho národa? a Jaká je naše národní existence? Otázky Schauer nezodpovídá přímo, spíše je rozvádí a promýšlí, a totéž vyžaduje po čtenářích. Jak upozorňuje filosof Ivo Tretera, už před Schauerem byla kladena otázka, jaká je idea a smysl češství, on však otázku radikalizoval a ptá se: má češství vůbec nějaký smysl? Otázku tím rozšiřuje do roviny filosofické.

Dále se Schauer ptá, jakým způsobem české myšlení včlenit do kontextu evropského. Připomeňme, že se nacházíme vpravdě v přelomové době, kdy se mohutně rozvíjí česká občanská společnost, formuje se svébytná česká politika a svého vrcholu dosahuje česká kulturní emancipace. Je tudíž namístě uvažovat o začlenění české společnosti se vším, co k ní patří, do vyspělého evropského kontextu. Při úvaze o našem národu Schauer zdůrazňuje: „Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ Ony věty vyzdvihují bytostnou potřebu kontinuity.

Dále čtěte

O odpovědnosti člověka v digitálním prostoru. Promění se lajky a úsměvy v setkání tváří v tvář?

V nedávné promluvě k účastníkům mezinárodního setkání mládeže „Hechos 29“ v mexickém Monterrey zmínil papež František skutečnost, která se týká…

Národ má dle něj smysl tehdy, pokud svými činy obohacuje lidstvo. Článek Naše dvě otázky měl ambici k tomu pobídnout a z velké části se to podařilo. Zprvu se zvedla vlna kritiky, kupříkladu mladočeši se ostře obuli do takzvané Masarykovy skupiny „filosofů sebevraždy“ či „národních nihilistů“, kam byl řazen i Schauer. O necelých deset let později však Masaryk publikuje svou slavnou Českou otázku, v níž se vrací k Schauerovi a iniciuje další diskusi. Následuje spletitá a svým způsobem dodnes neuzavřená polemika, již se vžilo označovat jako „spor o smysl českých dějin“. Byl to právě Hubert Gordon Schauer, který k ní dal svým textem první významný podnět.

T. G. Masaryk nepomohl Schauerovi pouze se vzděláním, též mu pomohl realizovat se profesně. Ačkoli o dvanáct let mladší Schauer budoucímu československému prezidentovi jistě mnohé dlužil, po celý život se mu dařilo udržovat si od něj zdravý odstup a rovněž se ho nebál kritizovat a nesouhlasit s ním.

Názorově je spojovalo mnohé: oba měli promyšlený negativní vztah k antisemitismu, oba byli realisty a humanisty a praktikujícími křesťany. Oba vnímali náboženskou krizi doby a hledali cesty k jejímu překonání. Shodují se, že náboženství nelze ztotožnit s teologií a že pravým smyslem náboženství je jeho mravní mise a humánní praxe.

Schauer i Masaryk byli přesvědčeni o důležitosti náboženské praxe, na níž mohou stát myšlení, učení i literatura. Leč i zde bychom mezi nimi nalezli jablko sváru. Masaryk se domníval, že moderní náboženství nespočívá na víře, nýbrž na přesvědčení. Víra tak podle něj nemusí být důvodná; teologie je pak protiváhou této víry.

Schauer vidí křesťanství jinak. Dle něj je náboženství věcí víry a nemá bezprostředně co dočinění s rozumem. Teologie je pak „věděním o náboženství“, disciplínou srovnatelnou s psychologií či sociologií. Navzdory drobným neshodám Masaryk i Schauer tvořili duo nejvýznamnějších kritiků osmdesátých let 19. století. Oba přicházeli do Čech s názory, které vzešly v jiném než českém kontextu. Oběma jim to bylo vytýkáno, oba se museli smířit s útoky na své údajné „nečešství“ a „cizáctví“.

H. G. Schauer byl především literárním kritikem. Do této profese přirozeně zasahovalo Schauerovo široké vzdělání, zejména filosofické. Vycházel z Hegelovy filosofie, tehdy velmi populární, byť i k ní postupem času formuloval své výhrady. V jeho textech najdeme častokrát rozechvělá zvolání podobná budoucím existencialistům, kupříkladu: „Život nám byl uložen bez našeho přičinění a vezme se nám bez zřetele na naše přání.“ Ačkoli se taková výpověď podobá Sartrově pesimistické tezi o svobodě, Schauer zdůrazňuje „rehabilitaci individua“, a to prostřednictvím praktikování jisté varianty křesťanského personalismu. Bližší než Sartrovi je tudíž třeba dánskému křesťanskému filosofu Kierkegaardovi, kterého ovšem zřejmě neznal.

Dále čtěte

Trojmoří, střední Evropa a Ukrajina aneb Nové impulsy na východním křídle Západu

Pandemie čínského covidu-19 a válka Ruska proti Ukrajině radikálně změnily geopolitickou situaci ve střední Evropě, a tím i povědomí států…

Literární život vnímal Schauer jako rozmluvu. A kritiku jako zprostředkovatele mezi dílem, čtenářem a autorem. Smrt v mladém věku mu nedovolila vytvořit ucelené literárně kritické dílo, přesto významně rozšířil pole moderního českého kritického myšlení.

Literární kritika je pro něj hlavně záležitostí morálky. Přistupuje k ní podobně jako k filosofii s jakýmsi sociálně etickým citem, prodchnutým křesťanskou vírou. Jeho texty provokují, odhalují, nenechávají chladnými. Není divu, že si získal oblibu především u mladých čtenářů.

Schauer byl myslitelem uvažujícím v komplexitě daných problémů. Dokázal skloubit idealistické představy řešení určitých nesnází, při nichž kladl důraz na nutnost osobního přispění, spolu s neiluzivními pohledy na současné neideální situace. Jeho kritická analytičnost je zcela nekompromisní a snoubí se s apelativním rázem jeho recenzí i referátů. Své texty často uzavíral pobídkou k činu. Jeden takový impuls zní: „Vlož do všeho, čeho se ujímáš, své celé já, všechen svůj mravní a umělecký fond, a buď ujištěn, že ve všem dosáhneš zasloužilých účinků.“

Martin Strašák je studentem politologie a bohemistiky na Masarykově univerzitě v Brně a autorem knih pro děti a mládež.