Ukrajinští civilisté se ukrývají před ruským bombardováním. FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
GLOSA / Při své supervizi nad ukrajinskými psycholožkami a pomáhajícími narážíme neustále na základní fenomén, kterým je nestabilita – jejich i nestabilita jejich klientů. Od 1. července 2023 přijdou další nové změny, dané zákonem Lex Ukrajina 5, které nestabilitu ještě více prohloubí. Jde o profesní nestabilitu, protože končí většina ročních projektů, a ony tudíž žijí v nejistotě, jestli budou projekty prodlouženy, případně na jak dlouho. Vědí, že jsou pro příchozí z Ukrajiny velmi prospěšné a potřebné. Chtějí i nadále pomáhat.
Je to také existenční nestabilita a nejistota, nevědí, jestli budou mít nadále příjem, zaplatí nájem a budou mít živobytí, pro děti a také na podporu svých příbuzných na Ukrajině. Je to také osobní nestabilita. Podle jejich slov „milují plánovat si svůj život“ a teď nemohou, nebo jen velmi obtížně. Jejich základní otázka je, „co dále, jak dále?“ To je také otázka pro Ukrajince dospívající až dvacetileté. Někdy mají pocit, že tady „sedí, nežijí“. Jejich rodiny jsou často dlouhodobě roztržené, což je situace vztahově čím dál tím složitější.
I my v nevládních organizacích už třicet let žádáme, aby byly projekty na dva nebo na tři roky, nikoli jen na rok. Ale v nejistotě ročních projektů jsme si alespoň měli kde peníze půjčit. Příchozí z Ukrajiny jsou v naprosté nejistotě ve všech směrech. Nejen v délce projektů. Nevědí, jak dlouho bude válka trvat, nevědí, jestli se budou vracet a zda se mají kam vrátit, jestli budou jejich partneři a příbuzní žít.
Ti, co jsou z východní a jižní části Ukrajiny okupované Ruskem, předpokládají, že se nebudou moci vrátit ještě roky. Nevědí, jestli pro ně bude možné se v Česku realizovat ve svých profesích. Uvědomují si, že podobné pocity nestability mají i ostatní příchozí z Ukrajiny, čili jejich klienti, a že budou potřebovat stále větší psychologickou pomoc. Uvědomují si, jak velmi narůstá potřeba psychologické podpory u ukrajinských dětí a dospívajících. Nedávno bylo opět velké bombardování Kyjeva a Dnipra. Lidé, kteří byli rozhodnuti se vrátit, nyní váhají. Přitom mají strach o své rodiče a ostatní příbuzné.
Není to dlouho, co jsem na supervizích s velkými omluvami zkusila nabídnout pesimistickou variantu. Druhá světová válka trvala pět let, než byl Hitler poražen – poprosila jsem je, aby si představily, že by válka na Ukrajině mohla trvat také pět let a co by to pro ně znamenalo. Reakce byly zajímavé, pestré a poučné.
Znamenalo by to pro ně dlouhodobé a značné uskromňování, na které nebyly ve svých profesích na Ukrajině zvyklí. Dále by to znamenalo neustálé hledání dalších a dalších zaměstnání (některé mají i tři zaměstnání, ve snaze dopřát dětem to, co si mohou dovolit děti české, a dát jim co nejlepší vzdělání). Dále zvýšení jejich únavy, která je již teď značná a zdravotně ohrožující. Ještě více by si uvědomovaly rozdílnost nestability jejich a stability a spokojenosti u Čechů. Znamenalo by to i nadále se cítit osamoceně v cizí zemi. Žít v nejistotě, jak bude pokračovat jejich manželství a další vztahy, otcovské, partnerské, rodičovské. Děti porostou, chlapcům bude osmnáct – půjdou do války? Rozpadají se vztahy, mnoho mužů je mrtvých, nebo raněných a invalidních. (Zajímavé bylo i upozornění, že mnoho žen je těhotných.)
Znamenalo by to pro ně ještě větší snahu naučit se česky. Někoho by to vědomí i změnilo a posílilo. Doufaly by v to, že budou dělat odbornou práci v různých organizacích, hlavně s dětmi. Udělaly by si potřebné kurzy. Pracovaly by i v sociálních službách pro české občany. Zachránila by je kvalifikovaná práce v jejich oboru. Uvědomovala jsem si, jak jsou pracovité, hrdé a jaké jsou bojovnice. Řekla jsem jim, že si uvědomuji, že bych měla tu samou variantu, že válka bude trvat pět let, nabídnout i české vládě a českým občanům. Co by si pak představovali – co by česká vláda a Češi měli udělat?
Padaly různé návrhy, ale hlavní byla potřeba stability. Prodloužit projekty a časově ohraničené aktivity. Umožnit nostrifikace všelijakých dokumentů a diplomů. Vysvětlovat českým dětem, co je válka a co znamená, když je dlouhá a nepředvídatelná. Umožnit ukrajinským lékařům a lékařkám pracovat v Česku v jejich profesích. Umožnit jim využívat svoji kvalifikaci.
Znamenalo by to vlastně mít možnost přejít z dočasné ochrany na dlouhodobý pobyt. Najít alespoň nějakou stabilitu. Při své práci dávat podporu ukrajinským příchozím a dostávat ji setrvale od trpělivě empatických Čechů. I od vlády a úředníků. A teď od 1. července 2023 přijde nový zákon Lex Ukrajina 5, který naopak přinese další nestabilitu. Je dobře, že se za pomoci nevládních organizací pomohlo v něm definovat zranitelné osoby. Ale jinak z něj vyplývá obrovská nestabilita bydlení v ubytovnách a podobných zařízeních. Dále místo poděkování solidárním domácnostem, které přes rok ubytovávali příchozí z Ukrajiny, se ubytování u nich velmi zkomplikuje.
Mnoho rodin se bude muset stěhovat, což pro ně znamená zase začínat všechno znovu – práci, školu pro děti, sousedy atd. A bohužel se velmi pravděpodobně i mnoho z nich ocitne na ulici. A ještě více lidí bude de facto donucených vracet se na Ukrajinu. V dnešní dronové válce přitom není vůbec jisté, že je někde na Ukrajině bezpečno. A ještě více mě mrzí, že se budou vracet s nedobrou zkušeností, když se naše společnost na začátku války chovala tak velmi vstřícně.
Obávám se, že právě tento zákon také vytlačí příchozí do šedé ekonomiky, místo aby našli uplatnění v tom, co umějí. Situaci jsem probírala s ředitelkou Konsorcia nevládních organizací Andreou Krchovou. Konsorcium se dobře věnuje rozboru následků tohoto nového zákona. Obávám se, že krizové situace budou opět řešit především nevládní organizace, které bohužel nejsou dostatečně finančně oceněné. Zákon prý ještě není definitivní, a tak máme stále naději, že se ve vztahu k uprchlíkům nebudeme vracet do doby, kdy našemu státu šlo jen o jejich ekonomické využití. Doufám v pokračující solidaritu.
