Co má (bohužel) společného Miloš Zeman a nebohá Iveta Bartošová

ČT/F24

Když se člověk stane tragikomickou postavou a neví o tom, nebo to ví a nechce si to připustit, je to hrozný pohled. Vidíme to na politicích, umělcích a samozřejmě i na běžných lidech z ulice a návsí. Veřejně činný člověk má ještě navíc problém, že jeho úpadek všichni vidí v přímém přenosu, a tak se smutný trapas stává věcí skoro celonárodní – v závislosti na známosti dotyčné osoby.

Ing. Miloš Zeman tady, aniž by to snad věděl a zcela jistě aniž by to chtěl, sleduje v mnohém cestu Ivety Bartošové, někdejší hvězdy popu a potom ženy na ustavičném sestupu, která se ze subjektu svého života stala nakonec objektem. Talent svého druhu, který stále více ztrácel možnost se uplatnit, a to za aktivní spolupráce parazitického okolí, které se rozhodlo vyždímat zdroj svých zisků do poslední kapky a beránka otřes se (oslíka, dojnou krávu, otroka a nevolníka a loutku) třeba i zničit, byť co nejpozději. Je nutno říci, že paní Iveta nakonec všechny zaskočila činem, který se neměl stát, ale který za jejím životem udělal přece jen jakousi tečku, u které už navždy končí výsměch. Sebevraždy se páchat nemají, je to přiznání porážky, ale poslední rozhodnutí Ivety Bartošové v jejím životě bylo jen její a to se počítá a jsou různé způsoby porážky a tahle byla tragicky autentická a všem těm příživnickým pazdrátům vypálila rybník.

Zeman je na tom dost podobně, nesporně kdysi politický talent a nejspíš zvídavý člověk, který mohl – kdyby chtěl – proměnit politický talent ve státnický talent. Jenomže to by musel být schopen jít proti proudu a nesurfovat na vlnách, kde plave tolik výkalů. Někdo se z venkova vrací do politiky jako zachránce situace a za svých podmínek, které když nebudou splněny, tak do toho nejde, jako Charles de Gaulle. Někdo se vrací vynesen jako loutka na hladinu právě těmito spodními proudy zamořenými výkaly. Jako Zeman.

Výsledek je děsný pro dotyčného, protože to destruuje, a pro okolí, protože škodí. Má-li člověk jeden jediný zájem, totiž svou prestiž a moc, jakkoli malou, je to málo. Takhle se dějiny nedělají, takhle se píše fraška. Havel by to uměl napsat, ale zápletka je tak jasná, že by to napsal jako tragikomedii i trochu nadaný středoškolák. Jako paní Iveta, i Zeman promarnil svůj talent a zůstal jen robot, kterého okolí udržuje v provozu, protože je to výhodné. Do poslední kapky krve, do posledního upadlého šroubku. Kdyby v tom aspoň byla sebeoběť, jako to bylo u nešťastného prezidenta Háchy, který nikdy být prezidentem nechtěl a musel ve stáří a nemoci čelit skutečným zločincům a vrahům. Tady ale není výmluvy.

Není nutné skákat pod vlak, stačí odejít, dokud je ještě aspoň patnáct minut po dvanácté.
Když rezignoval Benedikt XVI. na papežský úřad, napsala i média, která ho desítky let neměla ráda, „nakonec Ratzinger ukázal, že je velký muž“. Byl to příklad a nikdo mu to v historii neodpáře. Když někdo „nakonec“ dokáže, že byl velký, znamená to, že byl velký zřejmě i celý svůj život, jenom to nebylo vždycky patrné.

Nekrology si ale píšeme ve skutečnosti všichni sami. Je dobré je napsat, dokud jsme toho ještě schopni. Vyznění může hodně určit poslední věta, ta se bude potom pořád citovat.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner