Rozhovor prezidenta USA Joe Bidena a jeho ruského protějšku Vladimira Putina FOTO: ČTK/AP/Adam Schultz
FOTO: ČTK/AP/Adam Schultz
Napětí, které Rusko vyvolává v Evropě prostřednictvím koncentrace svých vojáků okolo Ukrajiny, zatím nepolevuje. Americký prezident Biden prostřednictvím videokonference mluvil s ruským prezidentem Putinem. I když Putin označil jejich rozhovor za otevřený a konstruktivní, zároveň dal jasně najevo, že ze svého hlavního cíle, tedy zabránění vstupu Ukrajiny do NATO, ustoupit nehodlá. Biden konzultoval svou vyjednávací pozici před jednáním s Putinem s Británií, Francií, Itálií a Německem. Poslední kolo schůzek pak proběhlo po summitu s představiteli zemí tzv. Bukurešťské devítky a prezidentem samotné Ukrajiny Zelenským. Před Bidenem stojí složitý úkol odstrašit Moskvu od eskalace a uklidnit znepokojené východní země NATO.
Rusko má cíl daleko přímočařejší a nemusí se pří svém postupu na nikoho ohlížet. Moskva tvrdí, že vstup Ukrajiny do NATO by byl zásadním ohrožením její bezpečnosti. Putin proto označil právě tohle za příslovečnou červenou linii, kterou Aliance nesmí překročit. Nesleduje ovšem jen střednědobý cíl, kterým je oslabení prozápadní orientace Ukrajiny a její návrat do ruské náruče. Bude se zároveň snažit, aby jednání o této otázce vyvolalo mezi členskými zeměmi Severoatlantické aliance spory, které povedou až k jejímu de facto rozpadu.
Ochota (se) bránit
Východní země mají přirozeně obavu, aby další jednání s Ruskem, která Biden ohlásil 8. prosince, nevedla k nepřijatelným ústupkům. Země bývalého sovětského bloku mají ne úplně neopodstatněnou obavu, že západoevropské země NATO by je v případě ruského vpádu nijak přeochotně nebránily. Americký prezident sice podle vysoce postaveného příslušníka vlastní administrativy zopakoval připravenost USA dostát svým závazkům vyplývajícím z Washingtonské smlouvy, ale Polsko a pobaltské země znepokojuje už formát jednání.
Podle zdrojů z jednání mezi zeměmi B9 a Bidenem jsou země východního křídla rozladěné z toho, že americký prezident svou pozici koordinoval jen se západními státy NATO, a obávají se, že ohlášený formát jednání mezi Ruskem a Aliancí je opět vynechá. Bidenovo ujišťování, že Moskvě v klíčové otázce členství Ukrajiny v NATO neustoupí, je pro Polsko a Pobaltí nedostatečné. Přístup Severoatlantické aliance vnímají právem jako test.
Složitý příběh Gruzie a Ukrajiny
Nedůvěra východního křídla Aliance vůči původním významným evropským členům Aliance se datuje nejpozději od bukurešťského summitu v roce 2008. Na něm totiž právě Británie, Francie a Německo potopily americký návrh podporovaný Polskem, aby se Ukrajina a Gruzie přidaly do akčního plánu členství. Aliance sice deklarovala, že úsilí obou zemí o těsnější spojení se Západem vítá a obě se členskými zeměmi stanou, ale bez akčního plánu jde o politické deklarace bez jasného jízdního řádu.
Právě snaha zabránit jeho přijetí na letním summitu NATO mohla být v pozadí ruského hromadění sil na jaře tohoto roku. Závěrečné komuniké ze setkání v Bruselu pak znovu potvrdilo poměrně vágní slib, že se obě země budou moci připojit. Aliance se ale zatím není schopná shodnout ani na akčním plánu členství, natož aby dokázala jednomyslně schválit členství těchto států. Významnou překážkou byly a jsou právě západoevropské země.
NATO po Afghánistánu
Bylo asi jen otázkou času, než se ruský diktátor rozhodne využít ponížení, které Severoatlantická aliance zažila při stahování z Afghánistánu. Demoralizující obrázky z Kábulu nahlodaly důvěru v NATO a jeho akceschopnost. Mnozí politici ve východní Evropě se začali strachovat, zda stažení sil ze země není znamením, že USA hodlají vojenské operace v zahraničí významně utlumit. Putin teď jistě bude chtít pochyby o pevnosti závazku západních zemí dále přiživit.
Jistě i také proto snížením dodávek plynu pomohl vyvolat v Evropě energetickou krizi. V listopadu z Ruska přiteklo méně této suroviny než v kterémkoliv měsíci v tomto roce. Gazprom plní své závazky dle dlouhodobých smluv, ale odmítá prodávat Evropě větší objemy plynu na tzv. spotovém trhu. Podle Mezinárodní agentury pro energii by Rusko mohlo bez problémů okamžitě zvýšit své dodávky do Evropy o 15 %. Opět jde o testování soudržnosti evropských zemí.
Moskva má iniciativu a trpělivost
Rusko je tak v obou otázkách tím, kdo určuje tempo hry. NATO přes posilování své vojenské přítomnosti na východní hranici absolutně nemá kapacitu na to, aby Rusko jakkoliv ohrozilo, a ani ji nemá v úmyslu budovat. Mapky ukazující, jak Aliance obkličuje Rusko základnami, naprosto pomíjejí zanedbatelné počty vojáků, kteří na nich působí. Je to naopak Rusko, které latentně ohrožuje východní hranici EU a NATO. Tato schopnost mu dává možnost postupovat proaktivně, kdežto NATO prostě z podstaty jedná jen reaktivně.
Americký prezident se snaží především udržet Severoatlantickou alianci pohromadě. Těžko říci, zda může postupovat jinak. Tvrdší postup bez ohledu na Británii, Francii a Německo může přinést krátkodobý úspěch, ale zároveň podkopat dlouhodobou sílu NATO. Moskva si v takovém případě může dovolit současnou situaci deeskalovat bez následků a ztráty prestiže a za půl roku či za rok to znovu zopakovat.
Příliš mírná reakce ale může fatálně oslabit důvěru zemí východního křídla, i kdyby nakonec k žádné ruské agresi nedošlo. V takovém případě zase může Rusko opět bez značných nákladů udržovat napětí dlouhodobě. NATO zkrátka dělá jen vynucené tahy a Američané musí zvolit postup, který neohrozí soudržnost Aliance a bude dlouhodobě udržitelný. Podobně jako v době studené války je jediným řešením připravit se na dlouhodobou konfrontaci, která bude trvat do té doby, než se v Moskvě změní režim. Naděje, že se současné Rusko stane ať už pomocí cukru, nebo biče normálním partnerem, jsou liché.
