Komunistická strana si nikdy s realitou, fakty a historickou správností nelámala hlavu. Přesto se nyní při sporu o pražskou sochu maršála Koněva staví do role arbitra historie a vykřikuje, že se tu dějiny přepisují. Mistry světa v téhle disciplíně jsou přitom právě komunisti.

Není nutné chodit nijak daleko. Bývalá poslankyně KSČM a pražská zastupitelka Marta Semelová trvá na tom, že poprava Milady Horákové byla po právu, neb se Horáková k velezradě přece přiznala. To je tak odporné, že se nad tím pozastavují dokonce i někteří komunisté typu Jiřího Dolejše.

„Jestli budeme neustále ustupovat vandalům, tak můžeme přepisovat celou svoji historii, a to si myslím, že je špatně,“ zamyslel se nad Koněvem i první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek.

To jen potvrzuje, že komunistům byl odedávna bližší sovětský a ruský výklad dějin, ať už jde o válku, rok 1956 v Maďarsku nebo o rok 1968 v Československu. Níže v textu uvádíme několik reálných příkladů z komunistických učebnic. A je to po letech a se znalostí faktů věru odpudivé čtení.

První dělnický prezident
Přesto soudruzi a soudružky neznají stud a třeba na Cínovci prosazují stavbu repliky sochy hrdinného pohraničníka se služebním psem. Podporují tak výklad historie, kdy odhodlaný socialistický voják stál na stráži před vpádem kapitalismu… A jen tak mimochodem při tom, asi na obranu vlasti, střílel do lidí, kteří se z té komunistické klece snažili uniknout.

Člověk nemusí být zrovna ctihodný kmet, aby si z doby před rokem 1989 pamatoval, jak komunisté už z vlastivědy na prvním stupni základní školy šikovně vymazali Masaryka a výčet československých prezidentů začínali až „prvním dělnickým prezidentem“ Klementem Gottwaldem.

Konec války se připomínal až 9. května, o vlasovcích se mlčelo, stejně jako o Američanech v Plzni, případně se v dějepise psalo, že odmítli Praze přijít na pomoc.

Doslova takto (učebnice z roku 1950): „Nejblíže k Praze měli Američané – pouhých 83 km. Avšak anglo-americkým generálům a politikům nešlo o pomoc revolučnímu lidovému povstání, přáli si naopak, aby okupanti vyvraždili co nejvíc vlastenců, co nejvíc příslušníků revolučního proletariátu. Pokračovali tak v nepřátelských akcích záměrného ničení naší země, které zahájili několik týdnů před koncem války bombardováním měst a průmyslových závodů, jež nemohly již Hitlerovi nijak prospět.“

A dále: „Zcela jinak se zachovala Rudá armáda, vzdálená 350 km od Prahy. Generalissimus Stalin vydal přímý rozkaz tankovým sborům maršála Koněva u Berlína, aby osvobodily Prahu. Vedeny generál-plukovníkem Rybalkem a generál-plukovníkem Leljušenkem v rychlém pochodu za bojů a v nesnadném terénu včas dorazily do Prahy a osvobodily ji (9. května) od fašistických uchvatitelů.“

A tak jsme na náměstí Kinských v Praze na Smíchově měli tank číslo 23, po roce 1989 velmi trefně nabarvený narůžovo.

Výklad dějin 20. století se omezoval na komunistickou stranu a její historii. První republika byla vykreslována jako období, kdy lidé dřeli na kapitalisty „za jablíčko“, jako doba nezaměstnanosti a dělnických stávek.

Druhou světovou válku komunisté podávali hlavně jako zápas fašismu s komunismem. Mnichov jako zradu Západu a zároveň odhodlání SSSR za Československo bojovat. Dohoda mezi Hitlerem a Stalinem, pakt Ribbentrop-Molotov, od nějž 22. srpna uplynulo rovných 80 let, pro komunistickou historii vůbec neexistoval.

Důležité nebylo, zda tomu někdo věří (a že lidé si to lidé pamatují jinak), podstatné bylo, aby komunistický výklad nikdo nezpochybňoval.

Přepište dějiny!
Podobně to bylo s vyzdvihováním komunistického odboje, mlčením o tom západním, s vězněním pilotů RAF a dalších vojáků ze západní fronty… Nebo třeba vykreslováním husitů jako prvních komunistů.

Učebnice potlačovaly fakta o holokaustu, třeba v učebnici dějepisu z roku 1983 se o táborech smrti píše: „Nejvíce postihovala tato krutost komunisty a všechny pokrokové lidi, kteří stáli v čele protifašistického odboje.“

Nahlédněme i na další stránky komunistických učebnic. Je to truchlivé čtení.

„Únorové vítězství vzalo reakci legální základnu rozvratného boje proti republice. Buržoasie byla poražena, ne však doražena. Stáhla se do podzemí, aby se odtud pokoušela škodit. Ukázal to již sokolský slet v roce 1948, kdy se pokusila manifestovat své nepřátelství k lidově demokratickému řádu.“

„Marshallův plán „pomoci“ válkou postiženým zemím se ve skutečnosti ukázal jako prostředek, jenž měl zamezit růst krise v USA, podřídit hospodářství států, jež „pomoc“ přijaly americkým monopolům (…). Zmarshallisované země západní Evropy se staly koloniemi USA.“

Případně učebnice dějepisu z roku 1965: „Někteří boháči a jejich pomocníci uprchli do západních kapitalistických zemí, ale většina z nich zůstala v Československu. (…) Stáhli se do ilegality. Někdy i vraždili funkcionáře národních výborů a komunistické strany (např. v Babicích u Třebíče).

Takže přepište dějiny: komunisté bojují proti přepisování dějin. A není jim u toho ani trochu stydno.

Článek vyšel na serveru HlídacíPes.org