Už tak rozbouřenou hladinu našeho politického bahňáku rozčeřil svěží vánek Topolánek. Přinesl s sebou zatuchlý zápach minulosti a ze dna se uvolnily bubliny smrdutých plynů. Naše politická scéna nerozkvetla a nevoní po růžích. Přesto si myslím, že Topolánkova kandidatura je dobré řešení.
Podíváme-li se na seznam kandidátů, kteří se do klání o prezidentské křeslo přihlásili, vidíme tři kategorie. První je reprezentována exoty typu Hannig, kteří kandidují asi z vrozeného exhibicionismu, ale i skvělý Pavel Fischer, který se snad chce profilovat pro jiné úlohy ve státní správě. Jejich společným jmenovatelem je možnost oslovovat občany při naprosto nulové šance uspět. Do druhé kategorie lze zahrnout ty kandidáty, kteří jistou šanci mají, ale své voliče mají ve stejném koši. To je Drahoš, Horáček a Hilšer, i když ten se pohybuje na hranici ke kategorii první. A na závěr tady máme kategorii třetí, kategorii jednoho muže – Zemana.
Doposud byla situace celkem přehledná. Druhé kolo skončí Zeman versus kategorie dvě, pak se antizemanovští voliči semknou a slavně zvolí svého demokrata. Tolik pohled pražské bubliny. V reálu by to však pravděpodobně dopadlo stejně, jako když Zeman porazil Schwarzenberga. Na každého se večer před volbami něco najde. Sice to třeba nebude pravda, ale co na tom. Dějiny píšou vítězové.
Byly ještě dvě neznámé. Okamura a Topolánek. Budou kandidovat? Získají dost podpisů?
Sešel se Zeman s Okamurou a přemluvil ho, aby na prezidenta nekandidoval. Možná mu slíbil, že Čína zas předá Japonsku Mandžusko a Tomio se stane císařem, ale to není podstatné. Podstatné je, že se tak zbavil konkurenta, který by sbíral vajíčka z jeho košíku. A přesvědčit svědka Okamurova, aby poté, co jeho guru propadne, volil Zemana, je složité. Musel by totiž myslet. Kdežto když guru Tomio označí Zemana jako svého proroka, vajíčka v koši zůstanou. Zeman se raduje a pro nás ostatní to znamená, že si ušetříme možnou noční můru duelu Zeman versus Okamura.
A teď tedy Topolánek. Jednoho rána se vzbudil s utkvělou myšlenkou, že bude prezidentem. Ledva se to provalilo – a u nás se všechno rozkecá –, vyrojila se spousta soudů, úvah a domněnek. „Je to korupčník a zloděj!“ vykřikl okamžitě Babiš a zařadil ho tak do skupiny lidí, kteří stojí za povšimnutí. „Měl bys zůstat u byznysu,“ děl s moudře nakloněnou hlavou Velký šéf z Hradu. I to přidalo Topolánkovi nějaké body. Ostatní buď chválili, či byli neutrální, jak kdo, podle naturelu.
Z mediálních diskusí a z bouře mozků na Facebooku však na povrch jako korek vyskakují námitky. Co Dalík, dá mu Topolánek amnestii? Jak to bylo s jachtou v Itálii? Ale také úvahy mnohem podstatnější. Co dělal po konci své politické kariéry? Byl na narozeninách Nejedlého, co má s Rusem? Nebyl on náhodou v petrochemickém byznysu? Není jen svěží náhražkou dodělávajícího ruského švába? Nebude z něj malý český Gerhard Schröder? Platí ho Křetínský, není jen vrškem ledovce boje miliardářů parcelujících si naši zemi?
Jak mohou za těchto okolností volby probíhat? Zeman, ať se nám to líbí, nebo ne, zcela jistě absorbuje hlasy méně vzdělaných, méně vydělávajících a méně spokojených. Těch je tady velké množství. Zbytek kandidátů si rozebere ty ostatní. Jde teď o to, kdo ukrojí větší kousek. Pokud se to podaří Drahošovi, dopadne to, jak psáno výše. Zvítězí Zeman. Pokud se to podaří Horáčkovi, možná to bude s menším rozdílem, ale zase zvítězí Zeman. Horáček totiž oslovuje nejen onu imaginární kavárnu, ale také spoustu lidí mimo centrum země. Přesto to nemusí stačit. Pokud se ovšem do druhého kola dostane Topolánek, příznivci Drahoše ho volit budou, prostě proto, že to není Zeman a protože jsou to odpovědní voliči. Příznivci Horáčka rovněž, a to prakticky ze stejných důvodů. Ale navíc ho budou volit ti, kteří hledají silného vůdce smečky, a nikdy by nevolili kavárenského lehce blazeovaného elegána. Ti, kteří dříve volili Zemana jen proto, že „jim to tak nandal“. Rozzlobený bílý muž, řeklo by se. Trochu hrubián, který nechce, aby mu někdo kecal do života, který chce být na prezidenta pyšný, stejně jako je pyšný na úspěšného hokejistu. A to je významná část populace.
Proto je Topolánek jediný, kdo může Zemana porazit.
Nejste nadšení? Ano, můžeme si myslet, že rezignovat na ideál je samo o sobě prohra. Ale pokud je ideál v nedohlednu, pak i kompromis může být krok jeho směrem.
A připomeňme si, že to byl Topolánek a jeho vláda, kteří pevně drželi zahraničně politický kurz obhajoby lidských práv v havlovské tradici, mimochodem za ministrování Karla Schwarzenberga, byl to respektovaný předseda Rady EU, za jeho vlády byla ratifikována Lisabonská smlouva. Jeho politická orientace směrem do Evropy byla zatím celkem čitelná.
A upřímně – lépe v blažené naději sníti, než strašlivou míti jistotu.