Co nezakazuje zákon, měl by zakazovat stud

Ne vše, co je nemravné, je zároveň protizákonné, zdůrazňoval římský stoický filozof Lucius Annaeus Seneca. Jak se ukazuje, platí to tím spíš, že výklad práva je složitý proces a armáda drahých advokátů leckdy dokáže divy. Minimálně to, že od zjištění skutkové podstaty nějakého konkrétního přečinu až do případného vynesení rozsudku může uběhnout velmi dlouhá doba, a to pak ještě přicházejí na řadu série odvolání a opravných prostředků. Pokud je objektem zájmu předseda vlády, tak vstupují do hry mnohé subjektivní lidské faktory včetně nepřímého ovlivňování vyšetřování a všech navazujících procesních úkonů.

Pokud by platil Senecův mravní imperativ, tak už dávno není co řešit, pan premiér by se zastyděl a tiše by opustil scénu. Jenže tomu tak není a do morálního bankrotu se spolu s ním propadá i celé Česko.

Jeho způsob řeči i způsob obhajoby je obrazem jeho ducha. Ten obraz je skoro až děsivý, je plný východní barbarské agrese a velkopanské nadřazenosti. Žijeme v zemi, kde nic není hanba, kde je vyvoleným povoleno beztrestně lhát, podvádět a vyhrožovat. U vesla je podivné spolčení všehoschopných s neschopnými, mix nemravnosti a nekompetentnosti. Schází ta záklopka, kterou bývá u jiných obyčejný lidský stud. Tuto kategorii hlavní představitel této nedůstojné hry vůbec nezná. Někdy ji dokáže předstírat, ale ani to mu moc dobře nejde.

Vzkaz lidem je prostý: „co je dovoleno pánovi, není povoleno kmánovi“. Někteří tak nejsou posuzováni objektivními kritérii, která určují obecně platná pravidla hry, nýbrž podle toho, jaké mají postavení, jakou mají moc, kolik mají peněz a zejména podle toho, jak si dokážou hlasitě a agresivně vynucovat svou vůli. To je to hlavní poselství nekonečného seriálu Babišových kauz. Kdo se v tom má vyznat? Jedna obludnost střídá druhou, ale s jeho družinou věrných a množinou dnešních i zítřejších voličů to ani nehne. Hledí na svého vůdce jako komparsisté ve zfanatizované sektě. Čau lidi a sorry jako funguje jako opium. Fakta v tu chvíli neznamenají vůbec nic. Ti, kteří na ně poukazují, jsou závistiví spiklenci a zkorumpovaná pakáž. Reklama na Čapáku, korunové dluhopisy, zneužívání dotací a vlastně celý jeho „hollywoodský“ příběh zázračného úspěchu v byznysu a politice je provázen mnoha nemravnými skutky, přičemž některé z nich mohou mít i trestněprávní dopad. Právě proto mu tak imponují buldoci bez bázně a hany, jako jsou Trump anebo kámoš z Dolních Uher Viktor Orbán.

Jeho mocenský kumpán Miloš Zeman kdysi říkával, že u politika by neměla platit presumpce neviny, ale jen blbec nemění názor a dnes již tvrdí, že si počká až na případné konečné znění rozsudku poslední soudní instance, případně svému parťákovi udělí milost. Další vzkaz veřejnosti: „trhněte si nohou“. Prezident a předseda vlády jsou nad zákonem a je jim jedno, co si kdo o tom myslí. „Svědomí? Co to proboha je?“ Babiš se Zemanem jsou vizitkou našeho národa. Stejně jako jimi byli kdysi Klement Gottwald a později třeba slovenský veleduch Vasil Biľak. I oni vyhrávali volby…

Andrej Babiš má Českou republiku jako mlýnek na peníze, jako cirkusové varieté, v němž realizuje své dětské sny. Nedovedu si dost dobře představit Čecha v čele slovenské vlády, který by navíc jako oligarcha ovládal celé komodity ekonomiky země i hlavní média. A už vůbec si něco podobného nedovedu představit v jakékoliv jiné civilizované zemi. Nejde jen o právní kvalifikaci, ještě podstatnější jsou ta nepsaná etická pravidla hry. Babiš nám předvedl, že i nemožné je možné, pokud mu to ostatní dovolí a někteří z nich se s ním dohodnou na byznysovém a mocenském holportu. Naposledy jsme to viděli v příběhu nového mýtného systému. To normalizační „já na bráchu, brácha na mě“ platí dál, jen to dostalo u některých nový mega rozměr.

Ale každá hra má svůj začátek i konec. Uvidíme jaký. Ostatně i po špatné sklizni se bude muset znovu zasít. Doufejme, že to pak nebudou znovu lány řepky olejky žlutého barona, který by to osobně dozoroval z nové adresy v lánské oboře.