Co převládne v Putinově hlavě? Racionalita, nebo ruské politické pověry?

Vladimir Putin (ČTK/AP/Uncredited)

Vladimir Putin | FOTO: ČTK/AP/Uncredited

Zatím sice latentní, ale co do možných výhledů daleko nebezpečnější krizi, než je třeba běloruská migrační krize, vyvolalo Putinovo Rusko na vlastní hranici s východní Ukrajinou. Už podruhé za rok 2020 sem na podzim stáhlo obrovské množství vojenské techniky a skoro 100 tisíc mužů ve zbrani – s tím, že dalších zhruba 100 tisíc může být kdykoli přisunuto. Ukrajinská a také americká rozvědka přišly s předpokladem, že ruský vpád přímo do Donbasu je pravděpodobný a mohl by se uskutečnit už na přelomu ledna a února.

Ruská strana v osobě Vladimira Putina oslovila francouzského a finského prezidenta s naléhavou žádostí o co nejrychlejší zprostředkování přímých rozhovorů mezi Ruskem a Západem. A vzápětí následovaly i ruské podmínky: USA a NATO se vzdají dalšího rozšiřování Aliance východním směrem a zejména z podobných plánů vyloučí právě Ukrajinu. Navíc se zavážou k tomu, že své jednotky a zbraně NATO napříště budou rozmísťovat pouze na území, která byla součástí Aliance už před rokem 1997 – tedy před prvním velkým rozšířením NATO. Jinak by prý Rusko bylo nuceno odpovědět stejně a rozmístit na území přímo hraničícím s Aliancí své vlastní zbraňové systémy.

Ruská expanzivní politika

Když si řada západních politiků postěžovala, že je to ultimátum, Putin měl připravenu lapidární odpověď: Není! Západ je ovšem přesvědčen, že Kreml nemůže nikomu diktovat, s kým postsovětské a další státy spojenectví mohou navazovat a s kým ne. Což je jejich základní pozice pro případné rozhovory s Putinem, které jsou, jak se zdá, na spadnutí. Opak by byl obrozením toho, čemu se za Brežněva říkalo „sféra vlivu“.

Na základní otázku dneška, tedy je-li Rusko připraveno a ochotno napadnout Ukrajinu a co s tím udělá zbytek světa, velmi rezolutně odpovídá někdejší špičkový světový šachista a dnes exilový ruský politik Garri Kasparov: „Chce-li Západ úspěšně čelit jakékoli diktatuře, musí si uvědomit, jakou pro něj představuje hrozbu. Ruský prezident se dnes cítí velmi sebejistě a ve své politice prostě pokračuje… Reakce je přitom nasnadě – vždyť neomalenost a agresivita každého diktátora vzrůstá úměrně stupni impotence, již předvádí svobodný svět.“ Je až zvláštní, že na Západě si to dodnes tolik politiků neuvědomuje.

Banner Nová Orientace Nový pomník výsadku parašutistů Kubiše a Gabčíka v Nehvizdech u Prahy (ČTK/Kamaryt Michal)

Chceme-li porozumět současné ruské zahraniční politice, bude dobré ohlédnout se do nejnovějších i starších dějin země. Začneme-li těmi nejnovějšími, snadno pochopíme, proč i leckterý západní analytik považuje Putina za geniálního stratéga: vše začalo ještě před jeho érou, Podněstřím, které se za významné pomoci ruské 14. armády generála Lebedě už za vlády Jelcinovy v podstatě stalo ruským lénem.

Totéž se dá říct i o Abcházii a Jižní Osetii, o něž Rusko připravilo Gruzii v pětidenní bleskové válce z roku 2008, nemluvě o vyvolání a podpoře separatistických snah na východní Ukrajině v roce 2014. O rok později pak Putin zahájil hlavně leteckou podporu syrského diktátorského režimu Bašára Asada. Rusové se angažují i v Libyi či v Mali (byť do značné míry díky žoldákům z Vagnerovy soukromé armády), ale i leckde jinde.

Putin své zemi rukou stále pevnější vládne už třetí desetiletí, a jakkoli byl na počátku své vlády považován za možná většího reformátora než jeho předchůdce Jelcin, postupně přešel ke klasicky ruské expanzívní politice, jejímž výrazem jsou ostatně i uvedené vskutku nestoudné požadavky vůči Západu, které se přinejmenším v jistém smyslu stanou ruskou výchozí pozicí pro nadcházející jednání s USA a NATO.

Rusko jako imaginární supervelmoc

Za nefalšované sovětské a vlastně ještě mnohem starší dědictví novou ruskou expanzi (přesně v duchu Havlovy věty „největším problémem Ruska je, že neví, kde má hranice“) považuje světoznámý ruský prozaik a novinář Viktor Jerofejev, s jehož vývody nelze než souhlasit: „Pětina dnešních mladých lidí v Rusku už ani neví, co to je Sovětský svaz, anebo o tomto sousloví má jen velmi mlhavou představu. Pokud si ovšem uvědomíme, že Sovětský svaz byla totalitní supervelmoc s šílenými imperiálními ambicemi, s představou globální komunistické utopie, s ožebračeným obyvatelstvem, jež jako by sám Pán Bůh trestal a které nemělo ani kousek salámu, natožpak svobodu – tak není nakonec špatné zbavit se těch zatracených vzpomínek na gulag a vládu jedné strany? Třeba francouzská mládež se na konci 50. let taky nevyznačovala dobrou pamětí: Hitler? Connais pas. (Hitler? Toho neznám.)“

Vladimír Mečiar a Václav Klaus jednají o rozdělení Československa na zámku v Kolodějích (10. 10. 1992) (ČTK/Hejzlar Jaroslav)

Jenže, pokračuje Jerofejev, je tu jeden velký rozdíl: zatímco Francie okupační pohromy z každodenní paměti co nejrychleji vytěsnila, v Rusku se znovu prosadilo historické nevědomí. A v tom se vždy skrývá svod vrátit se ke slavným dějinám, které nikdy neexistovaly – stačí je jen poutavě vykreslit a pěkně vybarvit.

A díky tomuto poměrně jednoduchému procesu se zapomnětliví Rusové znovu ocitají v imaginární mohutné supervelmoci: zase se jich všichni bojí a respektují je, kdežto Rusové sami se nebojí a nerespektují nikoho. Západ se bojovat odnaučil, kdežto Rusové ne. Do války se sice nehrnou, ale když bude třeba, válčit budou. Člověka až mrazí, když si uvědomí, jak velkou a zároveň děsivou má Jerofejev pravdu.

V podobném duchu se nesou úvahy portugalského novináře José Manuela Milhazese Pinta, který mimochodem v samém závěru sovětské epochy studoval historii na Moskevské státní univerzitě: „Dlouho zakázaný byl v SSSR článek Friedricha Engelse z roku 1890 Zahraniční politika ruského carismu. Když tento klasik marxismu-leninismu zkoumá možnost zrodu světové války na evropském kontinentu, mimo jiné praví: Veškeré nebezpečí takového světového konfliktu zmizí v okamžiku, až ruské záležitosti dospějí k takovému obratu, který ruskému lidu umožní navždy skoncovat s tradiční dobyvatelskou politikou svých carů a místo fantazírování o celosvětové nadvládě se postarat o své vlastní čistě domácí životní zájmy, které jsou v opravdu mimořádném nebezpečí.“

Žně pod Blaníkem v srpnu 1962 – traktorista Karel Žížala z JZD Louňovice dokončuje sečení žita (ČTK/Lomoz Viktor)

Portugalský novinář dále dovozuje, že zahraniční politika SSSR udělala vše pro to, aby vliv největší země světa sahal ještě mnohem dále než vliv carské říše – konkrétně na všechny kontinenty. Carismus nakonec na svou expanzivní politiku takříkajíc „dojel“, ostatně stejně jako bolševický režim, který si pro zamýšlenou světovládu jednoduše nedokázal vytvořit patřičné ekonomické a finanční předpoklady.

Po upřímném, ale neúspěšném Gorbačovově pokusu naopak tuto historickou tradici zlomit, dát středoevropským a východoevropským národům svobodu, ruku v ruce s ostatními vybudovat společný evropský dům a žít se všemi v míru bez obvyklých ruských světovládných plánů se s Putinem bohužel vrátily dobyvačné choutky, byť se zatím týkají hlavně postsovětského prostoru – jak jsme toho svědky především právě na dnešní Ukrajině.

Úskalí ruského šovinismu

Je tu ovšem jeden velmi důležitý moment – značné procento Rusů se podobně jako jejich prezident domnívá (a je dost jedno, zda právem či neprávem), že hlavně v devadesátých letech Západ Rusko přehlížel a pokoušel se je odsoudit do role druhořadé či možná dokonce třetiřadé regionální mocnosti. A to je něco, co ruský šovinismus snáší opravdu špatně.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Na závěr jedna spíše psychologická, ale z našeho pohledu velmi důležitá poznámka: Vladimir Putin je ve světě bez ohledu na cokoli považován za zkušeného politika světového formátu, řídícího se především ohledy čistě pragmatickými. Na druhé straně bychom si měli být vědomi i jiné stránky jeho osobnosti, totiž sklonu k reakcím vyloženě iracionálním.

Do této sféry rozhodně spadá i jeho vztah k Ukrajině. V tomto případě je schopen a hlavně ochoten řídit se spíše pudem a známou ruskou politickou pověrou, že Rusko bez Ukrajiny plnohodnotně fungovat nemůže. V následujících týdnech bude tedy hodně záležet na tom, k čemu se Putin spíše přikloní – a my pevně věřme, že se tentokrát bude řídit hlavně racionálním úsudkem…

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]