Po nástupu nové administrativy dochází vždy k výrazným změnám v oblasti domácí politiky. Zahraniční politika Spojených států byla ale dlouhou dobu natolik stabilní, že změny byly spíše v provedení než v zásadních východiscích. Demokraté kladli minimálně v době po skončení studené války důraz na multilaterální postup řešení krizí, kdežto republikáni hájili tezi, že se USA nesmějí nechat spoutat a situace týkající se národní bezpečnosti musí řešit v případě nutnosti klidně i bez souhlasu spojenců. Zároveň ale panovala základní shoda na tom, kdo je spojenec a kdo protivník. Když byl v roce 2016 zvolen prezidentem Donald Trump, mnozí se obávali, jak se promění vztah USA k Rusku. Po loňských volbách se zase objevily pochybnosti o tom, jak bude Joe Biden postupovat vůči Číně. Zatím se dá říci, že si v obou oblastech vede dobře. 

Trump a jeho složitý vztah k Rusku

Bývalý prezident byl favoritem ruského vůdce Vladimira Putina. Muellerova zpráva podrobně popsala všemožné způsoby, jak se ruští agenti snažili jeho zvolení napomoci. Přesto nebyla nakonec jeho politika vůči Moskvě v mnoha ohledech vůbec špatná. Trump schválil prodej moderních protitankových zbraní Ukrajině, které se jeho předchůdce Barack Obama zdráhal dodat v obavách z reakce některých zemí EU. Na každou provokaci ze strany Ruska, například pokus o otravu Sergeje Skripala, USA reagovaly novými cílenými sankcemi.

Důrazná politika je vůči agresivnímu státu, jakým Putinovo Rusko bezesporu je, jedinou morálně správnou, ale i realistickou politikou. Trumpova administrativa ji dokázala provádět. Trump ale bohužel často veřejně říkal věci, které hrály do karet ruské propagandě. Vrcholem bylo jeho ostudné vystoupení na tiskové konferenci po summitu v Helsinkách.

Biden je důraznější

Nový prezident samozřejmě ještě neměl čas zavést veškeré případné změny, které má v plánu, ale nevypadá to, že by ve vztahu k Rusku nějaké chystal. Došlo k souhlasu s prodloužením smlouvy Nový start regulující počty jaderných hlavic a jejich nosičů, který Trumpova administrativa podmiňovala zapojením Číny. V tomto případě se ale nejedná o ústupek Moskvě. Vstřícná politika vůči Ukrajině, která má v Kongresu silnou podporu u obou stran, vážnějších změn nedozná.

Biden navíc daleko otevřeněji Rusko kritizuje, což ilustruje například jeho reakce na nedávné opětovné zatčení Alexeje Navalného. Nicméně i v dalších otázkách na Kreml tlačí daleko víc. Při svém telefonátu s Vladimirem Putinem podle své mluvčí otevřel témata jako například nedávný hackerský útok na síťovou platformu Orion od americké softwarové firmy SolarWinds nebo informaci o tom, že Rusko nabízí bojovníkům Tálibánu odměny za zabité americké vojáky. Obě tyto aféry Trump zlehčoval.

Hlavní problém: Čína

Donald Trump byl vůči Číně důraznější než všichni jeho předchůdci. Zároveň ale není úplně pravda, že by byl prvním, kdo se rostoucí rozpínavosti Pekingu rozhodl čelit. Obamova politika usmíření s Ruskem byla naivní a odsouzená k nezdaru, ale byla motivována mj. i tím, aby USA mohly své síly napřít více do oblasti Tichomoří a krotit tak případné čínské choutky na expanzi například na Tchaj-wan. Z přítomnosti nově dislokovaných amerických jednotek těžil poté i Donald Trump.

Vyvažování vojenské přítomnosti Číny je ale jen jedním aspektem strategie zadržování šíření jejího vlivu. Významnou roli hraje ekonomika a obchodní vztahy. V této oblasti považoval bývalý prezident za alfu a omegu saldo obchodní bilance USA s Čínou. Přes rozpoutanou obchodní válku se mu ho ale snížit nepodařilo. Čínský ekonomický vliv v oblasti naopak dále rostl, aniž by tomu USA nějak čelily.

Spojenci a TPP

Biden zatím nijak nezmírnil postoj, který vyhlásil ještě odcházející ministr zahraničí Mike Pompeo, že Spojené státy považují postup Pekingu vůči ujgurské menšině za genocidu. Razantně se ohradil proti narušení vzdušného prostoru Tchaj-wanu čínskými vojenskými letouny a do Jihočínského moře vyslal operační svaz vedený letadlovou lodí USS Theodore Roosevelt.

Zároveň vysílá jeho ministr zahraničí Antony Blinken signály, že USA budou usilovat o daleko větší zapojení spojenců v oblasti. To by mohlo zahrnovat i obnovení obchodní dohody o Transpacifickém partnerství (TPP), která by mohla znamenat protiváhu rostoucímu čínskému ekonomickému vlivu. Závislost zemí, jako je Austrálie, na Číně za čtyři roky Trumpovy vlády vzrostla. Kdyby se tento trend podařilo alespoň zastavit, bylo by to dobře.

Už nyní se zdá být jasné, že Biden naváže na ty rozumnější aspekty Trumpovy politiky vůči Moskvě a Pekingu. Změny, které zjevně plánuje, se netýkají ani tak vztahu k oběma velmocím, ale spíše ke spojencům, kteří mají USA pomoci jim čelit. Důslednost ve vztahu k Putinově autoritářské kleptokracii a Si Ťin-pchingově digitální totalitě s komunistickým nátěrem doplněná větším zapojením zemí, které tyto mocnosti ohrožují, je v zásadě správná politika. Doufejme, že ji Biden dokáže i prakticky naplnit.