Ruský prezident Vladimir Putin si chtěl letos vojenskou přehlídku k 75. výročí konce války užít. Oslavy mu ale překazil nepřítel, který je neviditelný, doslova mikroskopický, a přitom mocnější než Kreml. Koronavirus. Jeden termín přehlídky byl zrušen a na další se mnoho hostů omluvilo, protože se čínského viru obávají. V. V. Putin má přitom armádu tak rád a je to vlastně už jeho jediná chlouba.
Rodina Putinových byla s ruským státem spojena už v osobě dědečka Spiridona Putina. Ten byl za carských dob šéfkuchařem v Petěrburgu a pracoval v hotelu Astoria. Kdysi prý v tomto hotelu vařil Grigoriji Rasputinovi, zázračnému mnichovi a šedé eminenci carského dvora. Pak také pro Leninovu vdovu Naděždu Krupskou a někdy i Stalinovi, když byl za ní na návštěvě.
Otec současného prezidenta se jmenoval Vladimir a měl v době vypuknutí války na sovětském území už odslouženo. Ve 30. letech sloužil na ponorce. Když přišel německý vpád, bylo mu 30 a dobrovolně se přihlásil do armády.
Putinův životopisec Steven Lee Myers píše v knize Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina o tom, co se jednou stalo jednotce Putinova otce. Němci ji obklíčili a stříleli po vojácích, kteří prchali zpět ke svým. „Putin se oddělil od svých druhů. Když ho Němci pronásledovali se psy, ukryl se v jakési bažině, kde se potopil pod hladinu a dýchal trubičkou z rákosu, dokud hlídka nepřešla. Dějiny neodhalily roušku tajemství nad přesným způsobem Putinova návratu, ovšem je pravda, že tuto akci přežil z celého oddílu pouze on s další trojicí. Po jeho úniku ho vyslýchala NKVD, ale podařilo se mu rozptýlit podezření ze zběhnutí nebo zbabělosti a brzy ho zase poslali zpátky na frontu.“
Tam otec pozdějšího prezidenta působil u oddílu, který se snažil zajímat německé vojáky, aby ti pak při výslechu vypovídali.
„Měl prozkoumat německé pozice a pokud možno vzít do zajetí ‚jazyka‘, jak se ve vojenské mluvě říkalo vojákovi předvedenému k výslechu. Bylo 17. listopadu 1941, mrzlo, až praštělo… Putin s dalším spolubojovníkem se přiblížili k zákopu pro jednoho muže u zjizvené frontové linie, přerušované zákopy, poseté krátery po výbuších a potřísněné krví. Německý voják, skrytý v zákopu, zčistajasna vstal, čímž všechny překvapil. Jeden mrazivý okamžik se nedělo nic. Němec zareagoval jako první: odjistil ruční granát a mrštil jím. Dopadl Putinovi hned u nohou. Usmrtil jeho druha a střepina mu poranila nohy. Němec unikl. Usoudil, že Putin je mrtvý. ‚Život, to je ve skutečnosti tak prostá věc,‘ prohlásil Putin s charakteristickým fatalismem, když tento příběh po desetiletích vyprávěl.“
Voják Putin ležel zraněný několik hodin u řeky Něvy a pak ho našli spolubojovníci, kteří ho dopravili zpět k plukovnímu opevněnému postavení na břehu. Nejspíš by tam zemřel, ale vyskytl se tam jeden starý soused, který ho v lazaretu našel a dopravil na nosítkách přes zamrzlou řeku do nemocnice na druhé straně.
Do války už se nevrátil a následky zranění mu zůstaly. V dubnu 1942 byl z nemocnice propuštěn a pracoval pak v továrně, kde se vyráběly dělostřelecké granáty a protitankové miny. Temná doba války si ale vybrala ještě další daň. Brzo nato v červnu 1942 zemřel jeho druhý syn Viktor na záškrt. Viktorův bratr Albert zemřel jako malý už předtím.
Putinovým se jejich třetí dítě, Vladimir Vladimirovič, narodilo 7. října 1952.
Je jasné, že válečná historie – s otcem hrdinou a vzpomínkami na mnoho zemřelých v rodině – na Vladimira Vladimiroviče zapůsobila. Jeho matka Marija Ivanovna přišla o matku i dva bratry. Padli také dva bratři jeho otce.
Znal tedy válku z vyprávění a k tomu se přidal obdiv k postavám všelijakých čekistů a rozvědčíků. Chlapec zatoužil stát se také jedním z nich. Co bylo dál s malým rváčem z Leningradu, na kterém rodiče lpěli, už víme. Také z toho nejspíš pochopíme, proč je náklonnost k armádě a k její historii pro něj něčím tak bytostným, až posvátným. Sám ale nikdy v žádné armádě nebojoval. Svůj boj vedl v různých kancelářích. Posílá bojovat a někdy také umírat ty druhé.
