Na Žižkově se opět diskutuje o přejmenování Koněvovy ulice. Dokonce vznikla petice, která požaduje, aby tento „žižkovský bulvár“ nesl jméno císařovny Marie Terezie. Mnozí občané se však děsí případného pobíhání po úřadech, jak se bude jmenovat „Koněvka“, nepovažují za důležité. Jenže ulice je někdy třeba přejmenovávat… Jinak svým občanským alibismem a lhostejností jen přispíváme k rozpačitosti a nebezpečné apolitičnosti naší národní komunity, nevědomky rozvíjíme její podivné vazalské tradice.

Nelze totiž jen trpně akceptovat někdejší komunistickou transformaci (nejen) pražské městské paměti s odkazem, že jde o jakýsi „doklad doby“. Názvy veřejných prostranství jsou také výrazem hodnot, k nimž se naše společnost hlásí. A mnohá pojmenování dodnes oslavují zločinný sovětsko-ruský imperialismus a odporují demokratickému étosu naší republiky. Přejmenování tudíž není „přepisováním dějin“, jak tvrdí různí komunističtí, nacionalističtí nebo panslávští nostalgici, nýbrž aktivní „tvorbou dějin“, na kterou nesmíme jako svébytný politický národ rezignovat.

„Koněvka“ rozhodně není jediným neuralgickým bodem pražské urbánní paměti, odrážející se v názvech ulic, náměstí, nábřeží, mostů a parků. Jistě, pražské názvosloví prošlo staletým vývojem, který akceleroval po vzniku republiky v roce 1918 a poté během 20. století. Obzvláště v souvislosti s oběma totalitami, ať už nacionálně-socialistickou pod německým protektorátem, nebo komunistickou s protektorátem sovětsko-ruským. Teprve po demokratickém převratu z roku 1989 se daří vrátit názvy pražských veřejných prostranství k normalitě respektující historické tradice a demokratické hodnoty. Už v prosinci 1989 vznikla spontánně Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy. Dnes profesionálně funguje místopisná komise Rady hl. m. Prahy, která je hlavním poradním orgánem a též adresátem podnětů z řad občanů či spolků.

Faktem ovšem je, že „revoluční“ očista veřejných názvů nebyla systematická, takže nám tu zůstala celá řada názvů, které jsou jen zdánlivě neproblematické. Pravděpodobně tak v Praze zůstane zřejmě na věčné časy obrovská disproporce ve struktuře jmen geografického původu, což není jen problém Prahy, ale i dalších českých měst. Svým nadměrným zastoupením masivně vyčnívají názvy odvozené od toponym spojených s bývalým Sovětským svazem, výrazně jsou zastoupeny státy tzv. východního bloku a tzv. země rozvojové kooperující s tehdejším sovětsko-ruským impériem. Zřejmě v málokteré evropské metropoli se natolik detailně odráží topografie „sovětského prostoru“, ať už v pojmenováních jako Amurská, Archangelská, Bajkalská, Baškirská, Čeljabinská, Donská a Charkovská nebo Irkutská, Jakutská, Kazaňská, Moskevská, Magnitogorská, Murmanská, Novgorodská, Novorossijská, Omská, Rostovská, Smolenská, Uzbecká, Vladivostocká či Sibiřské náměstí.

Každý Pražan možná již bez emocí míjí názvy afrických či asijských zemí koketujících kdysi s Kremlem, které znějí jako podivná litanie vzývající někdejší sovětsko-ruský komunismus: Alžírská, Angolská, Jemenská, Kamerunská, Mongolská, Mosambická, Nigerijská… Trochu to vypadá, jako by to byla jména někdejších českých kolonií, k nimž nás váže nějaký niterný citový vztah. Marně bychom však v Praze hledali názvy jako Rakouská nebo Německá (máme však už Vídeňskou ulici!), neboť tato jména „nepřátel“ byla po roce 1918 zavržena a jak se zdá, tak i přes dnešní spojenectví, mají Rakušané a Němci v Praze prostě věčnou smůlu.

Naproti tomu nám časy sovětské okupace „nadělily“ i některé názvoslovné lahůdky. V pražském Suchdole je od roku 1970 ulice Internacionální, což je – důsledně vzato – vlastně nesmysl. Je samozřejmě jasné, co bylo záměrem komunistického aparátčíka, totiž odkázat na tzv. socialistický internacionalismus a jeho projevy – dva roky po srpnové „internacionální pomoci“ Československu ze strany Sovětského svazu a jeho vazalů z Varšavské smlouvy. Název je patrně světovým unikátem, stejně jako v případě ulice Bajkonurské na pražském Jižním Městě. Ta připomíná sovětský kosmodrom v dnešním Kazachstánu, přičemž tento obskurní název se uchoval právě jen v Praze, doložen již není ani na území bývalé NDR.

Teprve v roce 2009 došlo v Praze-Satalicích k přejmenování ulice Jednotného zemědělského družstva, což byl název bizarní a nikoliv nevinný, neboť představoval oslavu tzv. kolektivizace, která takřka nevratně zničila český venkov. (Dnes by se toto pojmenování mentálně-politicky hodilo například pro některou z ulic ve středočeských Průhonicích, třeba před Babišovu Sokolovnu…)

Co se týče názvů podle osobností (v Praze asi 20 % z více než sedmi tisíc pojmenování), k jejichž étosu bychom se mohli jakožto demokratický stát republikánského zřízení bez studu hlásit, tady se situace neustále zlepšuje, vždyť demokratické poměry u nás trvají již neuvěřitelných třicet let. Pojmenování podle genocidních „státníků“ a jejich slouhů byla po právu většinou odstraněna, ze sovětského panteonu zůstala jména, která jsou (snad) důležitá pro městskou paměť související například s květnem 1945 (Jeremenkova, Gončarenkova…).

Praha je v jiné situaci než například Berlín, kde se ostře diskutuje o odstranění „koloniálních“ názvů z veřejných prostranství v tzv. Africké čtvrti berlínského Weddingu (v roce 2018 zmizel název Lüderitzstraße). Obdobné názvoslovné spory „zuří“ i v dalších evropských metropolích, takže se občas najdou lidé znechucení, kteří by pojmenování ulic nejraději řešili v údajně vyváženém newyorském stylu („streets – avenues“). Jenže evropská města jsou jiná, mají prostě jiné tradice. A veřejný prostor je mnohem více zrcadlem společnosti a hodnot, k nimž se aktuální národní/městská komunita vztahuje.

Pražský „uličnický“ problém je však na rozdíl od berlínského nebo pařížského opravdu odlišný. V názvech tu nestraší jakási (často pofidérní) „koloniální“ mentalita, naopak jsou tu nadměrně zastoupeny sémantické stopy někdejšího sovětsko-ruského impéria, jehož jsme byli po několik desetiletí kolonií či gubernií. Problém Prahy tak spočívá především v tom, že některé významné pražské tradice a jejich představitelé nejsou takřka vůbec přítomné v topografickém názvosloví. Je jistě skvělé a v mnohém jedinečné, že se v pražských Modřanech nachází ulice Pejevové, která je připomenutím bulharské partyzánky. Ovšem není tu například žádná ulice, která by nesla jméno ruské básnířky Mariny Cvetajevové, ženy tragického osudu, jež jako tisíce dalších Rusů, Ukrajinců či Bělorusů našla dočasné útočiště v meziválečné Praze.

Ano, na Žižkově máme stále ulici pojmenovanou po krvavém maršálu Koněvovi a snadno se jí zřejmě nezbavíme… A přitom v Praze vůbec není ulice Sergeje Vojcechovského, ruského exulanta, československého legionáře a generála, jenž byl během „vítězného“ května 1945, kdy do Prahy vstoupila vojska maršála Koněva, odvlečen do Sovětského svazu, kde zahynul v gulagu.

Stejného (post)sovětského ražení je též podivný název Násirovo náměstí v pražských Modřanech, jež tak bylo pojmenováno roku 1971 po egyptském prezidentovi Gamalu Abdelu Nasseru Husseinovi, česky ze známých (libozvučných) důvodů raději přezdívanému Násir. Prahu tento egyptský státník sice nikdy nenavštívil, jeho hlavní zásluhou však bylo, že Egypt katapultoval na sovětsko-ruský imperiální orbit. A tak se tento otec arabského nacionalismu, kdysi spolupracující s nacistickým Německem a fašistickou Itálií, stal roku 1964 i hrdinou Sovětského svazu a v roce 1966 mu československý soudruh prezident Antonín Novotný propůjčil Řád Bílého lva. Nestačilo by, že máme ve Vokovicích ulici Egyptskou?

Zkrátka ulice je někdy třeba přejmenovávat! Jen to vyžaduje trochu občanské odvahy a úcty k vlastnímu městu… Nebo tu chceme „uličníky“ Koněvova a Násirova druhu skutečně až na věky?