Ministr zahraničí Martin Stropnický prohlásil, že by mu vláda opřená o hlasy komunistů nevadila, zatímco spojenectví s Okamurou si představit neumí. Ještě nedávno něco takového vylučoval kvůli zásadním programovým rozdílům. O to nepochopitelnější, že Stropnický je signatářem Několika vět a oceňuje protikomunistický odboj.
[ctete postid=“184254″ title=“Stalinista Skála: Zeman účastí na sjezdu KSČM potvrdí, že jsme demokraté“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/02/Filip-Zeman-385×230.jpeg“ excerpt=“Komunisté dostali k sedmdesátému výročí Vítězného února pěkný dárek. Prezident Miloš “ permalink=“http://forum24.cz/stalinista-skala-zeman-ucasti-na-sjezdu-kscm-potvrdi-ze-jsme-demokrate/“]184254[/ctete]
Babišův ministr zahraničních věcí v rozhovoru pro Hospodářské noviny (22. 2. 2018) prohlásil, že by mu nevadilo, kdyby byla menšinová vláda ANO podporována komunisty. „Tolerance vlády ze strany KSČM by možná byla,“ uvedl, přičemž by záleželo na podmínkách této spolupráce.
Tu si místopředseda hnutí ANO naopak neumí představit s „fašistickým“ hnutím SPD, v takovém případě by ve vládě neseděl. „Říkal jsem i v kampani a při debatách v televizi panu Okamurovi, že strach a nenávist není program. Opakuji po iksté, stejně jako náš pan předseda, nějaké referendum o členství v EU a v NATO je mimo hru.“
Spojenectví s KSČM a ANO neexistuje
Stropnický, který o sobě prohlašuje, že chce udržet prozápadní kurz, přitom ještě nedávno takové společenství vylučoval. Koncem prosince pro Radiožurnál rezolutně odmítl, že tu vzniká spiklenecké spojenectví s KSČM a SPD.
„To prostě není pravda,“ dušoval se. „Pokud má KSČM jako záměr, nebo cíl dokonce vystupovat z NATO a pokud má SPD jako záměr nebo cíl uspořádat referendum, a to ještě na základě pouhých 100 tisíc podpisů, o nějakém vystupování z Unie, tak to je pro mě naprosto nepřijatelné.“ Jednání s těmito subjekty zdůvodnil pouze potřebou odblokovat situaci po volbách a zprůchodnit poslaneckou sněmovnu.
Čas oponou trhl a dnes pozorujeme jiné dějství. Nelze pochopit, proč je Stropnický náhle shovívavý vůči nereformovaným komunistům, kteří se jako jediní ve východní Evropě hrdě hlásí ke své původní značce, na rozdíl od Okamury, který prosazuje totéž: vystoupení z EU a NATO a extrémně levicové pojetí přímé demokracie.
Postoj ministra zahraničních věcí v demisi je o to křiklavější, jelikož si velmi zakládá na spojenectví v NATO, které je v očích komunistů symbolem všeho zla. Mimochodem i proto mu nemohou přijít na jméno. Stropnický dobře ví, že podporu ve sněmovně pro vysílání vojenských zahraničních misí bude muset vláda ANO shánět u demokratických stran.
Signatář Několika vět
Stropnický předvádí mezní cvičení „babišovského“ bezpáteřního pragmatismu, když v zájmu udržení pozic popře nejen slova, co říkal včera, ale i která hájil v dávnější minulosti. Ještě jako herec Divadla na Vinohradech podepsal v létě 1989 legendární výzvu Několik vět, vymezující se proti komunistické vládě.
Její signatáře později citovaly „štvavé vysílačky“ Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Především jména známých herců a zpěváků této akci u veřejnosti dodávaly punc, že nejde jen o izolovanou akci režimem ostrakizovaných disidentů, ale o sílící názorový proud.
Na tento projev občanského vzdoru, jenž přispěl k oslabování autority vlády jedné strany, reagovalo Rudé právo neméně legendárním článkem „Kdo seje vítr“. V předvečer 70. výročí „Vítězného února“ není od věci připomenout některé jeho pasáže.
„Podobná peticemanie má zvýšit popularitu několika desítek protisocialisticky orientovaných jednotlivců a získat podporu veřejnosti pro cíle, o nichž většina lidí málo ví nebo má falešné představy,“ píše se v propagandistickém textu.
„Jde o svržení našeho společenského zřízení, protože současné Československo (prý) nemá co říct k dnešku a je – jak před několika dny v rozhlasovém rozhovoru pro BBC tvrdil známý antikomunista Brzezinski – v posledním tažení. Je proto potřeba – jak tvrdí tito stratégové – dát mu poslední ránu. Oč jde chartistům, víme, ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu?“ táže se Rudé právo sugestivně.
Kdo seje vítr
„Ne. Tento záměr nevyjde. Trpělivost má své meze. Existuje poučné přísloví Kdo seje vítr, sklidí bouři. Je na čase, aby si to každý, kdo si hraje s ohněm, uvědomil,“ varuje text v závěru.
Poté skutečně následovaly represe a stovky signatářů petice se staly předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Mezi nimi i Martin Stropnický, který příslušníkům StB vyčítal, že má kvůli petici jen samé problémy. „Někteří mí kolegové byli napadáni za svou účast na podpisové akci a bylo jim vyhrožováno hrubým fyzickým násilím,“ vypověděl během výslechu.
Tento étos mu vydržel i po listopadu 89. Ještě jako ministr obrany oceňoval účastníky třetího odboje, tedy odboje proti komunistickému režimu, a odmítal výhrady jeho kritiků.
[ctete postid=“181808″ title=“Babiš si hraje s ohněm. Kývl KSČM a Okamurovi na závazné referendum“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/02/Okamura-Filip-Válková-385×230.jpg“ excerpt=“Stejným fetišem, jakým se dříve stal tlak na přijetí přímé volby prezidenta, se nyní “ permalink=“http://forum24.cz/babis-si-hraje-s-ohnem-kyvl-kscm-a-okamurovi-na-zavazne-referendum/“]181808[/ctete]
„Nejde v něm jen o odboj, ale také o vyjádření aktivního odporu proti komunistům. Jeho smyslem bylo ocenit odvahu lidí, kteří se nechtěli smířit s komunistickou mocí. Ukázat dnešní mladé generaci, že si stát cení morálně silných lidí a že svoboda a demokracie není zadarmo,“ napsal v Lidových novinách.
A dnes? „Tolerance ze strany KSČM by možná byla,“ říká na adresu strany, která bude slavit svůj svátek převzetí moci 25. února 1948 ve svém sekretariátu v ulici Politických vězňů. Strany hemžící se stalinisty, dodnes oceňujících „bratrskou pomoc“ sovětských vojsk v roce 1968 a kladoucích květiny ke hrobu Klementa Gottwalda. Strany, která dodnes vězí ve starém myšlenkovém schématu a stále vidí vybudování socialismu jako cílovou metu, na rozdíl od udržení prozápadního kurzu.
„Kdo seje vítr, sklidí bouři. Je na čase, aby si to každý, kdo si hraje s ohněm, uvědomil,“ chtělo by se dnes parafrázovat závěrečná slova Rudého práva. Uvědomuje si to i Martin Stropnický?