POLEMIKA / V babišovských Lidových novinách vyšly u příležitosti přijetí Finska do NATO minulé úterý (4. dubna) dva texty. Oba napsal prominentní komentátor listu Zbyněk Petráček. Jde sice jen o krátké poznámky, ale obě stojí za to. 

Hned na první stránce novin je glosa „Jak Putin rozšířil NATO“: Finsko je podle pana Petráčka proslulé neutralitou i poslušností vůči Moskvě. Přitom „má s Moskvou neblahé zkušenosti a nikdy  ji neprovokovalo“.

Na komentářové stránce 10 najdeme text „Co závidět Finsku“: Dočteme se mimo jiné, že v nedělních finských parlamentních volbách vyhráli sice konzervativci a dosud vládnoucí sociální demokracie skončila až na třetím místě. Na celkové orientaci „pro NATO“ se ovšem nic nemění, Finové jsou v této věci jednotní.

„Finsko bylo v roce 1939 napadeno Sovětským svazem. Po statečném odporu podlehlo  a podřídilo se finlandizaci (dělat politiku ladící se zájmy Moskvy). Podobně jako my jsme se po sovětské invazi podřídili normalizaci. Leč Finové nikdy masově nevolili komunisty a neměli komunistickou vládu. A když Rusko napadlo Ukrajinu, zlomili hůl nad finlandizací i neutralitou a zamířili ke členství v NATO.“

Tato srovnání považuji za nehorázná. Finsko Rusové zákeřně a bez vyhlášení války přepadli v době, kdy jim vlastně nikdo nemohl účinně pomoci (vypukla druhá světová válka, Hitler triumfoval a USA byly zatím ze hry). Vyloučení SSSR ze Společnosti národů znamenalo v této situaci jen prázdné gesto. Stalin počítal s rychlým Blitzkriegem. Ve skutečnosti narazil na mimořádně tvrdý odpor finské armády a jednotu finské politiky. Takže se vůbec nepovedlo řešení typu Litva, Lotyšsko či Estonsko (nechci tím dehonestovat tyto tři země, jen zdůraznit, co se Finům povedlo – a co  se nepovedlo nám ani tenkrát, ani později). Rusové si sice na Finsku leccos ukousli (měli obrovitou převahu, především početní), ale svou suverenitu uhájili. Neměli ani svého Háchu, ani  svého Moravce. Naopak, ukázali zároveň výdrž a politický realismus. A Rusové tuto zkušenost nikdy nezapomněli: pozor, tohle zvířátko kouše!

Tím ovšem neměli Finové ani trochu vyhráno. Na obzoru se objevil další uzurpátor, Hitlerovo Německo. Velmi by bylo stálo o finské spojenectví. Panují spory o to, zda se Finsko stalo součástí Osy, či nikoli. V každém případě vytrvale odmítalo německé požadavky, aby se Finové podíleli na holocaustu, o což by byl Hitler taky dost stál. 

I po roce 1944, po porážce Německa, se Finsku podařilo udržet si v zásadních věcech svou národní i politickou suverenitu. Jejich pozice byla podobně choulostivá jako např. poválečná pozice Rakouska. Ale znovu měli výdrž a realismus (ostatně stejně jako tenkrát i Rakušani). Navíc Rusové  si zachovali vzpomínku na kousající zvířátko. Jaký rozdíl od třetí, benešovské Československé republiky!

Jak může pan Petráček srovnávat to, co se dělo ve válečné a poválečné ČSR, s nějakou finlandizací? Napřed se čeští váleční a pováleční demokratičtí (strašně se mi nechce použít toho slova) politici dohodli se Stalinem na ideovém souznění (bolševický „socialismus“ a benešovský „humanistický, individualistický socialismus“ jsou prý jen dvě formy jednoho a téhož). A snad aby to doložili, se Stalinem v zádech realizovali brutální, nelidská opatření proti sudetským Němcům a částečně i proti Maďarům ze Slovenska). Stalin, aby se odvděčil,  se nejen nezastavil před Benešovými politickými odpůrci z Agrární strany, ale zatočil pak i s Benešovými pohrobky. (Nemám z toho škodolibou radost, jen to konstatuji: mnoho z těch lidí mělo jistě i počestné úmysly).

Následovalo období hnusného a ukrutného bolševického teroru (ježíši kriste, to má být něco jako „finlandizace“?), pak období tzv. komunismu s lidskou tváří, který usiloval spojit „výdobytky“ bolševismu se světlými stránkami demokracie a vytvořit „socialismus“ (rozuměj bolševismus) s lidskou tváří (a opět, mnozí tito lidé to mysleli více či méně upřímně). Nicméně výsledek „inovace socialismu“ v létě 1968 byl katastrofální: ruská invaze a okupace. A česká (komunistická) politická elita, která nesměle protestovala a následně byla odvlečena 21. srpna do Ruska, až na jednu výjimku zradila českou veřejnost, která se holýma rukama pokoušela dávat světu i odvlečeným najevo, že doma jsme to zatím ještě nesložili a oni že mají v tomto směru naši důvěru. Oni místo toho podepsali v Moskvě bezpodmínečnou kapitulaci. Tohle že je „finlandizace“? To je totální zrada na vlastních lidech, kteří nasazovali svou kůži. Zkrátka říkat, že Finové podlehli a podřídili se „podobně jako my jsme se podrobili husákovské normalizaci“ a srovnávat jakkoli poměry v ruské kolonii ČS(S)R v letech dejme tomu 1948–1989 s tehdejším Finskem (nebo snad dokonce s Finskem od rozpadu SSSR až do loňské ruské invaze na Ukrajinu) je drzost na kvadrát.

A do třetice ještě jedno srovnání Česka s Finskem, tentokrát po roce 1989. Od roku 1989 až podnes. Podle pana Petráčka se rozhodující krok ve Finsku stal v okamžiku, když Rusové napadli Ukrajinu. Tehdy prý zlomili hůl nad finlandizací i neutralitou a zamířili k členství v NATO. To působí tak trochu jako „konečně jim to došlo“ a je to úsudek ve srovnání s tím, co a jak kdy došlo v těch dobách nám, velmi přepjatý.

Vypadá to, jako bychom my byli udělali na rozdíl od Finů 17. listopadu 1989 střemhlavý kotrmelec do svobody. Nechci nijak bagatelizovat význam velkých změn, které u nás v následující létech proběhly, naopak. Jenže česká veřejnost byla čím dál tím víc zklamána polistopadovou demokracií, která jako každá demokracie má vleklé a protivné chyby, a toužila po dalším revolučním řešení. Do čela revoluce se postavil polistopadový superoligarcha se silnými pozicemi v médiích. Též jeho heslem bylo: „Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“ Lid nabyl naděje: tenhle už přece krást nemusí, už má dost. Ukázalo se, že je to trochu ukvapený závěr. Vznikal model jakési zjednodušené demokracie coby činění spravedlnosti: „whistlebloweři“ (mj. i ve  výše zmíněných médiích) dodávají materiál policistům a prokurátorům (zatím nejsou zapojeni všichni). Na soudech a soudcích až tak nezáleží.  Tak se už v roce 2013 podařilo polistopadovou demokracií podstatně otřást. Dnes se zdá, že se v atmosféře mezinárodní nestability chystá z opozice nová vlna této odporné revoluce. Bude její obětí to, co nám z polistopadové demokracie ještě zbylo?

Je zřejmé, že potřebujeme jakousi katarzi. Bojím se toho, že katarze má být: co půjde, svedeme na jiné (v tomto případě též na Finy). To obyčejně dost dobře umíme. Jenže ke katarzi je zapotřebí umět se aspoň občas a aspoň trochu stydět. Přiznám se, že já se například velmi stydím za úvahy, které v babišovských Lidových novinách vede, pokud jde o Finy, pan Petráček. Cítím za ně totiž jako Čech spoluzodpovědnost. A třeba se časem pár Čechů přidá. Je to obtížné a nepříjemné, ale bez toho žádná katarze nebude.

Finům v této věci závidím. Stydět se nemusejí: v každém případě ne tolik, co my.