Jeremy Corbyn, šéf Labour Party FOTO: Wikimedia
FOTO: Wikimedia
Britská přední opoziční strana, Labour Party, se navenek jeví jako sebejistý a sebevědomý politický hráč. Tiskovka po tiskovce, tvrzení po tvrzení, vše v očích laika může nasvědčovat tomu, že se strana pomalu, ale jistě, přibližuje k volebnímu vítězství. Navzdory veškeré snaze se tak prezentovat však čísla z volebních průzkumů hovoří jinak.
Ačkoliv se dlouholetý lídr labouristů Jeremy Corbyn v levicových kruzích těší ohromné podpoře, jeho popularita mezi širokou veřejností se diametrálně odlišuje. Corbynovo počínání jako „špatné“ podle posledního průzkumu agentury Yougov hodnotí 71 % dotázaných, to oproti pouhým 16 %, kteří mu v jeho konání důvěřují. Ze srpnového průzkumu stejné společnosti zároveň vyplývá, že 48 % ku 35 % Britů by dalo přednost ekonomické katastrofě v podobě odchodu z Evropské unie bez dohody před vládou vedenou Jeremym Corbynem.
I přes všechny tyto nedostatky představuje postava Jeremyho Corbyna na poli britské politiky jednu z posledních jistot, které lze v britské politice v zajetí brexitové bouře nalézt. Jakožto lídr opozice uštědřil v dolní komoře britského parlamentu vládě víc porážek než kdysi Margaret Thatcherová. Konkrétně vládám třem – kabinetu premiéra Camerona, premiérky Mayové a nyní vládě Borise Johnsona.
Přestože Corbyn již mnohokrát čelil výzvám k rezignaci, pokaždé se mu podařilo svoji pozici obránit. Jako předseda strany tak úspěšně odolal kritice po zničující porážce labouristů ve volbách do Evropského parlamentu tohoto roku či po jejich chabém výsledku v posledních komunálních volbách. Důvodů pro nelibost vůči postavě Jeremyho Corbyna lze uvést mnoho. Odpůrcům se příčí například jeho náklonnost k levicově autoritářským režimům, odpor vůči NATO nebo sympatie k teroristickým organizacím jako palestinskému Hamásu nebo dnes již rozpuštěné Irské republikánské armádě. Jeho politický poradce, Andrew Murray, je označován za obhájce Stalinových činů. Byl to právě Murray, kdo v nechvalně známém levicovém novinovém plátku Morning Star zlehčoval vraždy v SSSR přirovnáváním jejich počtu k obětem imperialismu. I přes toto všechno si Corbyna jako lídra strany v září přálo 54 % voličů Labour Party. V této fázi nelze hovořit o ničem jiném než o nebezpečném levicovém kultu. O kultu, přes který jen tak někdo nepřekročí.
Je však podstatné poukázat na neustálé vnitrostranické rozepře, jež ve straně dlouhodobě panují. Křídlo silně levicově zaměřené a křídlo umírněné spolu líté boje vedou už od roku 2015, kdy v čele strany poprvé stanul již zmíněný Corbyn. V důsledku nové levicové agendy, osoby samotného labouristického lídra nebo bujícího antisemitismu, se kterým se strana dlouhodobě potýká, se s vedením rozešlo již několik poslanců, mnozí na svůj post rezignovali. Jeden z čelních představitelů umírněného labouristického křídla, Tom Watson, se své pozice vzdal tuto středu. Politici jako Watson reprezentují dnes již zašlou ideu rozumné a střídmé sociálnědemokratické politiky, kterou Labour Party ještě před pár lety pod vedením premiéra Tonyho Blaira voličům nabízela. Otázkou je, zdali odchod vysloužilého umírněného politika Watsona Labour Party neuvrhne do situace ještě tíživější. V rámci nejvyšších příček strany samotné takový vývoj může vyvolat určité pozdvižení a zapříčinit i pár rezignací. V těchto volbách se ukáže, jak moc zakořeněný blairismus ve straně opravdu je. Zájem o takovou tvář strany se však nevytratil pouze v rámci jejích členů, ale i širší veřejnosti. Nutno podotknout, že to byl právě Jeremy Corbyn, který stranu dovedl k jejímu nejúspěšnějšímu volebnímu výsledku za posledních patnáct let.
K překvapení politologů a politických komentátorů se Labour Party ve volbách v roce 2017 vyšplhala až na 40 % a zhatila tím tak brexitové plány tehdejší premiérky Theresy Mayové. Ta volby nechala vypsat, aby utužila svoji moc a vybudovala obrázek silného vyjednavače a spolehlivého partnera, který je schopen zajistit spravedlivou rozvodovou dohodu s EU. Nebýt nenadálého triumfu Jeremyho Corbyna, Spojené království již mohlo vyjednávat obchodní dohodu s Evropskou unií. Fakt, že něčeho takového Corbyn jako naprostý nováček na scéně vrcholné britské politiky dosáhl, dodnes pro mnohé značí jakousi legitimitu aktuálního složení vedení strany, kterou si představitelé opozičního kabinetu připomínáním roku 2017 uměle udržují. Proto také z onoho zdárného příkladu volební kampaně, jež úspěchu předcházela, dnes příslušníci a příznivci Labour Party těží. Vedení se, stejně jako v roce 2017, na úkor sociálních témat opět odmítá hlouběji brexitu věnovat, ačkoliv ho voliči podle průzkumů od agentury Yougov již přes dva roky vnímají jako nejvýznamnější téma.
Tentokrát však Corbyn stojí na jiném bitevním poli. V roce 2017 stál proti jakési nesourodé snůšce názorů, proti názorově rozdělenému politickému seskupení vedenému nevýraznou a neprůbojnou premiérkou, která velmi ráda měnila názory a odmítala části svého vlastního volebního programu. Corbynova komplikovaná pozice ohledně otázky brexitu nebyla, a vlastně ani dnes není, veřejnosti známá. Strana se tehdy ve svém programu zavázala výsledek referenda respektovat, měla strach o ztrátu euroskeptických voličů. Corbyn jako poměrně nezajímavý a veřejností neprobádaný politik měl na čem stavět další podporu. Jak jeho kampaň nabírala obrátky, voličská základna jen vzrůstala. V kampani nesoucí se v duchu budování soudržné, spravedlivé a solidární společnosti, voliči spatřovali novou naději, že se tíživá ekonomická situace v určitých částech země změní. Corbyn v lidech v dobách rozpolceného národa, atmosféry nevraživosti na obou stranách a všeobecné nejistoty točící se okolo brexitu probouzel nadšení, něco, co Theresa Mayová nikdy nebyla schopna dokázat. Nyní však čelí dvěma vysoce charismatickým protivníkům, matadorům britské politické scény, Borisi Johnsonovi a Nigelu Faragovi. Boris Johnson na rozdíl od Theresy Mayové ví, jak vést povzbuzující a energickou politickou kampaň. Ví, jak zaktivizovat podstatnou část svého volebního potenciálu.
Proč se tedy domnívat, že má Corbyn vůbec šanci
Zde se lze obrátit na několik faktorů, kteří labouristům hrají do karet. Stejně jako při rozjezdu jednotlivých volebních kampaní v roce 2017, průzkumům opět vévodí vládní konzervativci, tentokrát s přibližně 12% náskokem. Pod vedením premiérky Mayové byl straně přisuzován náskok až 25%. Pro vládní konzervativce takový náskok značí připravenost strany se s opozicí utkat, pro některé z nich dokonce jistotu, že Corbyn bude přemožen. Stejná zbožná přání jako minule. Ani jedno z těchto tvrzení se totiž ani tentokrát nemusí přenést do reality.
Stinné stránky dominantního postavení v průzkumech veřejného mínění jsou v jádru stejné jako ve volbách minulých. Konzervativci nemají kam dál vystoupat. Obehnáni přívrženci evropské myšlenky a přívrženci brexitu bez dohody. Jako svrchní limit lze pro konzervativce určit něco kolem 42 % hlasů. Těsně pod touto hranicí se také již pár dní pohybují. To pro Johnsona znamená, že k tomu, aby si preference udržel, je nutné kampaň po celý měsíc udržet živou a voličům otevřenou. Možnost motivovat nevoliče a stimulovat nový zájem potenciálních příznivců jakýmsi „revolučním“ rázem vzkvétající kampaně konzervativci postrádají. Na co se teď jeví jako výhodné se soustředit, jsou voliči tzv. brexitové strany Nigela Farage, v tisku mnohdy přezdívaného Mr. Brexit. Ten by ve finále mohl Johnsonovu podporu částečně rozštěpit a zhatit tak Johnsonovy vyhlídky na absolutní většinu křesel.
I přes tyto očividné slabiny je Johnsonova pozice do určité míry stabilní. Využívá totiž svého postavení, kdy Corbynovi nepřetržitě spílá, tak, aby od něho a od Labour Party odradil voliče konkurenčních, silně proevropských Liberálních demokratů. Ti, v čele se skotskou političkou Jo Swinsonovou, Corbynovu rétoriku odmítají. Distancují se od jeho radikální politiky a prosazují myšlenky, které můžou připomínat např. onu starou Labour Party nebo starou Konzervativní stranu, kterou proti radikálním proudům jako ten, jehož členem vždy byl i Johnson, tehdy bránil premiér David Cameron. Podle posledních průzkumů by si liberální demokraté dokázali zajistit přibližně 16 % hlasů, z nichž většina pochází právě od středolevých a středopravých voličů, kteří utíkají od zmíněných dvou tradičních britských stran. Nejčastěji v reakci na postoje labouristického vedení v oblasti brexitu. Ani příslibem druhého referenda se Corbynovi nepodařilo tuto skupinu voličů přitáhnout zpět. To i přesto, že právě druhé referendum, tzv. People‘s vote, ještě před rokem tvořilo stěžejní část kampaně liberálních demokratů. V důsledku nekončící polarizace britské společnosti se jednotlivé politické subjekty staly ve věci brexitu ještě vyhranějšími. Liberálním demokratům nyní imponuje myšlenka úplného zrušení brexitu, labouristům zase možnost hlasování v druhém referendu. V obou případech se jedná spíš o záležitost strategickou než rozhodnutí plynoucího z názorového přesvědčení. Labour Party potřebuje své voliče získat nazpět. Potřebuje je přesvědčit, že Corbyn premiérem nepředstavuje hrozbu větší než Johnsonova brexitová dohoda. Část voličů, kteří od Corbyna přešli k Jo Swinsonové, také odpuzuje představa, že by tradiční demokratická strana jako Liberální demokraté někoho tak ideologicky vyhraněného a nedůvěryhodného, jako je Corbyn, podpořili. Cílem Johnsonovy kampaně je teď mezi příznivci obou stran názorový rozkol ještě prohloubit. A v britském volebním systému představuje roztříštěná opozice obrovskou výhodu, ne-li rovnou vítězství. Tzv. first past the post uplatňuje postup, který my známe například z našich voleb do Senátu. Ve Spojeném království však tentýž systém funguje na bázi voleb v jednom kole, v jednom dni, v tomto případě 12. prosince. Proto je pro Johnsona mnohem důležitější vyvolat svár mezi opozičními stranami než získat nadpoloviční množství hlasů. Pravda je taková, že nenáviděného Jeremyho Corbyna Johnson pro vítězství potřebuje.
Již teď však dochází k protiútoku ze strany uvědomělých a aktivních proevropských Britů. Vznikají nové občanské iniciativy, které nabádají voliče, aby se rozhodovali ne podle postojů, ale podle pravděpodobnosti, podle šancí jednotlivých proevropských kandidátů v jednotlivých volebních okresech. Vybízejí je hlasovat takticky. Poslední průzkumy napovídají, že k určitému posunu uvnitř britského elektorátu už dochází. Labour Party opět začíná hromadit podporu od voličů ostatních opozičních stran. Navrací se k ní i voliči mladí, pro Corbynův úspěch naprosto klíčová skupina. Stihnou však labouristé do pouhého měsíce vysát své původní voliče? Na tuto otázku odpoví jen čas. Vyhlášení předčasných voleb v roce 2017 Mayovou stálo její většinu v Dolní sněmovně. O tu teď Johnson horlivě usiluje, jinak brexit, klíčový slib a původně i iniciativa vládních konzervativců, už nikdy nikdo nejspíš neprosadí. Opozice si postupně začíná uvědomovat, že jen takový výsledek, nehledě na to, s jakým náskokem Konzervativní strana skončí, položí Johnsona a s ním i celou stranu srazí na kolena. Pokud k něčemu takovému dojde, nebude tomu předcházet nic jiného než zvolení Jeremyho Corbyna premiérem.
