Demonstrace za svobodu médií. Ilustrační foto. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Po měsících mlčení jsme se dočkali toho, že zpravodajství České televize a Českého rozhlasu spustilo petici, v níž žádá veřejnost o podporu v boji za zachování koncesionářských poplatků. Jak víme, současná vládní koalice plánuje od příštího roku jejich zrušení a převedení financí ČT pod státní rozpočet. Ačkoli je petice sama o sobě správná, doba, kdy bychom za takový krok mohli bez váhání zatleskat, dávno pominula.
Petice přichází na veřejnost týdny poté, co se k obdobnému postoji nechalo dotlačit i vedení ČT, které se přitom s rozhodnutím vládní koalice okamžitě smířilo. Ke změně stanoviska ho přiměla teprve výzva nezávislých televizních odborů. Když už redaktory ČT s jejich odbojem proti plánované likvidaci předběhne i jejich více než váhavé vedení, je to dost smutná zpráva. Ostatně přidaná hodnota České televize – především neústupnost vůči politickým tlakům – se dlouhodobě vytrácí i z jejího vysílání.
I přesto stále patřím k těm, kdo hájí princip veřejnoprávního statusu, tedy placení koncesionářských poplatků, nikoli financování ze státního rozpočtu. Rozhodně nechci, aby dvě obrovské mediální instituce padly za kořist jakékoli vládní koalici, a téhle obzvlášť. To ale neznamená, že by měl člověk přijímat způsob, jakým současná Česká televize veřejnou službu vykonává, s bezvýhradným souhlasem. Nemá a ani nemůže.
Nejsem sám, kdo se domnívá, že ČT dnes veřejnou službu vykonává zhruba tak napůl, s neustálým pošilháváním po tom, jak asi zareaguje úderka v Radě ČT pod vedením Pavla Matochy a Luboše Xavera Veselého. Není vůbec jasné, proč bychom měli silným tlakem těchto jurodivých figur omlouvat fakt, že ČT se i bez změny financování sama od sebe přizpůsobuje podobě, v jaké ji chce současná koalice mít.
V této souvislosti je obzvlášť znepokojující, že právě v časech, kdy se ČT obrací k veřejnosti s žádostí o podporu, pouští do vysílání názory, které nejsou ani v náznaku tím, co zákon o České televizi definuje – a navíc bývají jen velmi vlažně korigovány moderátorem ve studiu. Z obrazovky mají znít informace „objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné“ – tedy pravý opak toho, co například v neděli ve studiu Událostí, komentářů plus hlásal stále častější host ČT Daniel Kaiser z webu Echo24.
Shodou okolností jde o redaktora média, které ve svém známém textu chválil radní Pavel Matocha, když se chlubil tím, jak se mu povedlo ČT za poslední roky změnit. Ačkoli radním ČT zásahy do obsahu vysílání nepřísluší, nelze nevidět, že Matocha se chlubí vcelku oprávněně. V tomto konkrétním případě diváky popudilo, že Kaiser si například dovolil opravovat uznávaného neurochirurga Vladimíra Beneše ohledně vakcín proti covidu. S napětím teď můžeme čekat, kdy ho Kaiser vystřídá i za operačním stolem. Kaiser je přitom ve skutečnosti schopen prokázat trestuhodnou neznalost i v oboru, který by mu měl být vlastní.
Typickým příkladem je jeho obhajoba slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové s argumentem, že o ní a o Slovensku prý v Česku vlastně nic nevíme.
Těžko říct, za koho pan Kaiser mluví, ale i běžný čtenář médií má o této ministryni informací víc než dost. Nedávno jsme se například mohli dočíst, že v činoherním souboru Slovenského národního divadla skončila pětice oceňovaných herců poté, co si dovolila ministryni kritizovat. Mezi nimi i u nás dobře známá herečka Táňa Pauhofová, kterou čeští diváci znají třeba z filmu Vlny. Kromě čistek v Národní galerii a v Národním divadle se ministryni podařilo také zglajchšaltovat veřejnoprávní média způsobem, jaký by si bezpochyby přáli i naši vládní politici a jim naklonění novináři, Daniela Kaisera nevyjímaje.
Do ČT má přesto dveře dokořán. Není tedy lehké vyjadřovat ČT bezvýhradnou podporu, zvláště v situaci, kdy redaktoři z FORUM 24 dostanou pozvánku do vysílání sotva jednou za uherský rok. Rozumíme ale, že radní Matocha s Xaverem Veselým a jejich političtí loutkovodiči by z naší přítomnosti radost neměli.
Veřejnoprávní televize ovšem rozhodně není žádným alternativním vesmírem. Není místem, kde by bludy, dezinformace nebo laické spekulace měly mít stejnou váhu jako ověřené, objektivní a všestranné informace. Česká televize přesto zjevně spoléhá na to, že její podporovatelé všechno přejdou. Že zatímco ona bude ve vysílání nadbíhat svým zběsilým kritikům, druhá strana se vždy se vším smíří, protože jí nic jiného nezbývá, pokud nechce, aby se televize proměnila v něco ještě daleko horšího. V zásadě má pravdu. Jenže podporovatele nelze vystavovat čím dál složitějším zkouškám a zároveň od nich očekávat bezvýhradnou loajalitu, pokud sama instituce rezignuje na uplatňování odvahy a skutečné nezávislosti.
Co zřejmě musíme „přehlédnout“ také, je fakt, že generální ředitel ČT Hynek Chudárek se za své zvolení radním fakticky odvděčil tím, že přestal mluvit o vymáhání milionové škody, kterou způsobili lidé kolem Pavla Matochy a Luboše Xavera Veselého nezákonným odvoláním dozorčí komise. Pokud je nám známo, nezačal s tím ani poté, co ho k tomuto kroku vyzval Senát Parlamentu ČR.
Máme se rovněž smířit s tím, že vedení zpravodajství vyvíjí nátlak na Václava Moravce, odsouvá jeho dramaturgyni a nechává z České televize odcházet lidi, jejichž jediným proviněním je, že neprojevují bezvýhradnou loajalitu k šéfovi zpravodajství Petru Mrzenovi. Nejde o jednotlivé excesy, ale o systémové signály prostředí, v němž se více než profesionalita cení snaha nedráždit hada bosou nohou – tedy především vládní sestavu, která chce s veřejnoprávními médii zatočit, a její věrné vyslance v Radě ČT.
Patřím k lidem, kteří považují koncesionářské poplatky za nejlepší možný způsob obrany nezávislosti veřejnoprávních médií. K podpoře právě spuštěné petice ovšem patří i oprávněné očekávání, že lidé v České televizi přestanou mít obavy především o své pozice a začnou mocným důsledně nastavovat kritické zrcadlo. Témat je v současné době nepřeberné množství a veřejnost očekává, že se jim bude veřejnoprávní médium věnovat s odvahou, bez odkladů, s důsledností a taky bez ohledu na politické či jiné tlaky.
