HISTORIE / Tři děvčátka, jeden chlapeček, jeden potomek na cestě. Děti sedí na schodech, objímají se a choulí k sobě, na tvářích rozpačité úsměvy a výraz zmatení. Jejich matka se odvrací od objektivu a zahanbeně si zakrývá obličej. V popředí stojí obrovská cedule s nápisem: „4 děti na prodej. Ptejte se uvnitř.“

Fotografie vyšla 5. srpna roku 1948 na titulní straně The Vidette-Messenger, regionálního deníku města Valparaiso v americké Indianě. „Velký nápis ,Na prodej’ na jednom chicagském dvorku mlčky vypráví tragický příběh pana a paní Chalifouxových, kteří čelí vystěhování ze svého bytu,“ uváděl popisek snímku, který záhy obletěl a zneklidnil celé Spojené státy americké. Snímek otiskly noviny v Ohiu, Wisconsinu, Michiganu, New Yorku, Pensylvánii, Iowě, Texasu a překlenul i oceán – psalo se o něm třeba také v komunistickém Československu.

Zoufalá rozhodnutí

Poválečný rozmach ve Spojených státech sice vedl k růstu střední třídy, ovšem mnoho rodin, zejména na jihu a ve venkovských oblastech, se potýkalo s chudobou a tíživými životními podmínkami. Nedostatek pracovních příležitostí, vysoká nezaměstnanost a špatné sociální zabezpečení nutilo některé rodiče k těžkým rozhodnutím – posílali děti na těžké práce či na adopci do jiných rodin. K drastickému kroku se uchýlila i rodina Chalifouxova ze Chicaga.

Čtyřiadvacetiletá Lucille Chalifouxová čekala ono léto své páté dítě. Její o šestnáct let starší manžel Ray, bývalý řidič kamionu s uhlím, po celé měsíce nemohl najít práci. Početná rodina se dennodenně protloukala, jak se dalo, nakonec už však nebylo z čeho brát. Ve chvíli, kdy jim hrozilo vystěhování bytu a život na ulici, se rozhodli.

Jeden srpnový den Lucille postavila před domek ceduli hlásající nabídku dětí k prodeji a své potomky vystavila na schody zápraží – šestiletou Lanu, pětiletou RaeAnn, pod ně čtyřletého Miltona i teprve dvouletou Sue Ellen. Rodina později tvrdila, že fotografie byla zinscenována – když okolo procházel fotograf listu The Vidette-Messenger, cedule ho zaujala a celý výjev se sedícími dětmi za úplatu naaranžoval. Úmysly rodičů však byly skutečné.

Zašantročené americké děti

Fotografie se stala jednou z nejvíce znepokojivých poválečných snímků 20. století. Neunikla ani pozornosti komunistické propagandy v Československu. „Tak žijí lidé v zemi ‚neomezené svobody‘,“ hlásal v prosinci roku 1948 list Stráž lidu s titulkem: „Prodávají ženy, děti i vlastní oči, aby se zachránili před smrtí hladem.“ 

Noviny Naše pravda zase psaly: „Vláda Wall Streetu je neúprosná. Vedle vtíravého přepychu choulí se kdesi ve sklepních místnostech bída. A bída dohání často rodiče k tomu, že prodávají své děti agentům, kteří se tímto způsobem živí. Kam zašantročí dítě – to je již jejich věcí. Prodej dětí v Americe je dokonce dovolen.“

Ve skutečnosti v USA nikdy neexistoval zákon, který by výslovně prodej dětí legalizoval, avšak předpisy týkající se adopce byly méně přísné a umožňovaly zneužívání – například právě předávání dětí do péče cizích rodin za finanční odměnu nebo jejich prodej jako pracovní síly. Od té doby byly přijaty zákony, které tento problém řeší, například takzvaný Intercountry Adoption Act z roku 2000. Ten jasně říká, že adopce nesmí být podmíněna finančními požadavky.

Po otištění fotografie v amerických novinách se vzedmula vlna solidarity. Rodina Chalifouxova obdržela několik pracovních i finančních nabídek z řad čtenářů, jedna žena z Chicago Heights dokonce chtěla poskytnout dětem přístřeší a stravu. Rodiče dětí ale buď návrhy pomoci nepřijali, nebo nebyly dostatečné, každopádně od původního záměru je neodradily. Do dvou let od otištění fotografie všechny své děti prodali. I to nejmenší, které přišlo na svět několik měsíců po zrodu smutné fotografie.

Ve společnosti štěnic

Nejmladší Bedford Chalifoux se narodil v roce 1949. Už v létě následujícího roku jej legálně adoptovali Harry a Luella MacDanielovi a chlapečkovi změnili jméno na David McDaniel. „Sami děti mít nemohli,“ prozradil o svých adoptivních rodičích v dospělosti pro deník New York Post. „Měl jsem kousance od štěnic po celém těle. Myslím, že to bylo dost špatné prostředí,“ pronesl o svém původním domově.

Náhradní rodiče jej podle jeho slov vychovávali sice přísně, avšak s láskou a podporou. V 16 letech od nich odešel, dvacet let prožil v armádě a nakonec pracoval jako řidič kamionu – stejně jako jeho biologický otec.

Vyrůstal pouhých pár kilometrů od svých starších sourozenců, RaeAnn a Miltona. Čas od času je navštěvoval na kole nebo na koni a s lítostí viděl, že jeho sestra a bratr dopadli mnohem hůř. „Byli svázáni ve stodole řetězy. Těžce je týrali,“ řekl. Často se k nim vplížil, aby je osvobodil z okovů, a rychle zmizel, aby unikl trestu. 

Dětství ve znamení teroru

O maličkou RaeAnn projevili zájem farmáři Ruth a John Zoetamanovi z Jasper County v Indianě. Když ji kupovali za pouhé dva dolary (v přepočtu na dnešní měnu to odpovídá přibližně šesti stům českých korun), její mladší bráška Milton se dal do pláče. A tak za stejné peníze přikoupili i jeho. Děti nikdy oficiálně neadoptovali. Sourozence na farmě čekalo peklo. 

John Zoetaman hned první den chlapce surově zbil a řekl mu, že bude na farmě sloužit jako otrok. „Řekl jsem, že s tím souhlasím,“ vzpomínal Milton v dospělosti. „Ani jsem nevěděl, co je to otrok. Byl jsem pouhé dítě.“ Ruth mu vyčistila rány se slovy: „Miluji tě a od teď budeš můj malý chlapeček.“ Zabránit manželovi v týrání dětí však nedokázala.

Miltona jeho náhradní otec pravidelně bil, kopal, nechával ho svázaného ve stodole, k jídlu mu dával jen trochu arašídového másla s mlékem. Nožem na kukuřici se pak hošík po nocích bránil proti krysám, které na něj ve stodole dotíraly. „Ptal jsem se proč. Odpověděl, že mě musí držet zkrátka. Když se ho prý budu bát, budu poslušný.“

Roky strádání a brutálního zacházení se na něm podepsaly. Trpěl výbuchy agrese, násilnými sklony, ztrácel nad sebou kontrolu. Při jedné z potyček se strážci zákona vhodil policistu do křoví, a protože byl soudem označen jako hrozba pro společnost, skončil v psychiatrické léčebně. Až do konce 70. let se pak léčil se záchvaty zuřivosti a schizofrenií. Zemřel v prosinci roku 2016.

RaeAnn na tom nebyla o moc lépe. Stejně jako Milton, i ona celé hodiny dřela na poli, odměnou jí byla trocha jídla a tvrdá zem s okovy ve stodole. Jako náctiletá prožila další traumatizující zážitek – byla unesena, znásilněna a v důsledku toho otěhotněla. Porodila syna Lance, toho jí jako nezletilé odebrali a ona skončila v domově pro mladé svobodné matky. Když z něj vyšla, syna se ujala a vychovala ho. 

Setkání po letech

Trojice sourozenců se stále čas od času vídala a v roce 2013 se rozhodla vypátrat své sestry. Podařilo se jim najít Sue Ellen, která vyrůstala v chicagské čtvrti East Side, nedaleko původního domova. Tehdy jí bylo sedmašedesát let a umírala na rakovinu plic. „Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života,“ vzpomínala na setkání RaeAnn.

Sue Ellen zemřela ještě téhož roku. Krátce před svou smrtí, v době, kdy již nemohla mluvit, během rozhovoru s novináři psala odpovědi na papír. „Je to báječné. Miluji ji,“ napsala o RaeAnn, zatímco na adresu své matky uvedla: „Měla by se smažit v pekle.“ S nejstarší sestrou Lanou se už sourozenci nikdy nesetkali, zemřela na rakovinu v roce 1998.

A co se stalo s jejich rodiči? Krátce poté, co děti prodali, se jejich vztah rozpadl. Osud otce se sourozencům vypátrat nepodařilo, se záznamem v trestním rejstříku v okrese Cook v Illinois zmizel neznámo kam. Lucille se znovu provdala a porodila další čtyři děti.

Matka se nikdy neomluvila

„Ty si nechala. Nás ne,“ vzpomínal s hořkostí David. Když se prý v dospělosti s matkou setkal, řekla mu jen: „Vypadáš jako tvůj otec.“ Nikdy se prý za nic neomluvila. „Ale tehdy to byla otázka přežití. Kdo jsme my, abychom mohli soudit?“ pokrčil nejmladší syn rameny. „Všichni jsme lidské bytosti, všichni děláme chyby. Možná to udělala pro naše dobro, možná jen nechtěla, aby její děti zemřely.“

Jeho sourozenci byli v pohledu na svou matku mnohem přísnější. RaeAnn jí její čin nikdy nedokázala odpustit. Peníze, která za ni matka inkasovala, prý záhy utratila v bingu. A Milton, který Lucille navštívil v roce 1970, o ní prohlásil: „Moje biologická matka mě nikdy nemilovala. Neomluvila se za to, že mě prodala. Nenáviděla mě tak moc, že jí to bylo jedno.“