Psychiatrických pacientů se bát nemusíme, zato některých uprchlíků ano, říká významný český psychiatr Cyril Höschl v rozhovoru pro Svobodné fórum, ale zároveň dodává, že je mezi nimi i spousta těch, kteří si naši pomoc zaslouží. Komentuje také situaci v Evropě včetně posledních dramatických událostí v Tunisku a ve Francii a odpovídá také na ožehavé otázky o tom, čeho a proč se ještě bojíme a co nás přitahuje na osobnostech psychopatických vůdců.

V poslední době se vede debata, zejména od tragédie ve Žďáru nad Sázavou, o nemocných schizofrenií, a to ve smyslu, zda je systém kontroly léčby těchto pacientů u nás dobře nastaven. Je, nebo není?

Česká psychiatrie je naprosto srovnatelná s evropskými standardy. Po obsahové stránce je na tom zhruba stejně jako v Německu, Rakousku, Belgii či Francii, což víme jednak na základě komunikace s kolegy v Evropě a jednak na základě zkušenosti při výměně pacientů, kteří tu a tam bývají léčeni jinde než ve vlastní zemi. Měli jsme pacientku, která byla kromě České republiky hospitalizována ještě v Rakousku,  Itálii,  Turecku a ve Velké Británii. Na dotaz, kde by si hospitalizaci vybrala, kdyby se to nedej bože mělo opakovat, opáčila, že v ČR. Nejsou výjimečné případy, kdy pacienti například z Velké Británie létají za své peníze do psychiatrické ambulance sem, ačkoliv tam to mají zadarmo. Jiná věc je zanedbání oboru jako takového v porovnání s ostatními lékařskými obory a jeho formální struktura. U nás je příliš velká proporce lůžek v psychiatrických nemocnicích oproti modernější léčbě komunitní, je poddimenzovaná akutní psychiatrie ve všeobecných nemocnicích a jsou málo rozvinuté moderní diferencované formy péče. Navíc je nedostatečné podchycení a sledování závažných duševních onemocnění a celý obor je v porovnání s Evropou hrubě podfinancován, a to nikoli absolutně, což je pochopitelné, ale i relativně ve vztahu k HDP. Financování péče o duševní zdraví činilo u nás v roce 2012 odhadem 0,26 % HDP, naproti tomu v EU jsou to průměrně 2 % HDP!

Myslíte si, že nedostatečné podchycení a sledování pacientů se závažným onemocněním, mezi něž se řadí třeba právě schizofrenie, je otázkou peněz? Znova se zeptám, není to jen systémový nedostatek, že si například lékaři nezvou tyto pacienty na častější kontroly?

Samozřejmě  že nedostatky v péči o duševní zdraví nejsou jen otázkou peněz, ale též organizace, legislativy a neochoty zúčastněných ke změně. Pokud jde o „dostatečné podchycení“, pak se ptáte na špatné adrese, neboť to je otázka legislativy, nikoli psychiatrie. To, jak často si lékař pacienta zve, je dáno mimo jiné například ochotou pojišťovny takové zvaní platit, dále legislativou, nemůžete si zvát lidi na psychiatrii bez jejich souhlasu a bez dobrého důvodu, což je upraveno zákonem, a konečně dostupností péče.

Je na místě bát se psychiatrických pacientů?

Rozhodně nikoli. Podle různých statistik přijde u nás za život do kontaktu s psychiatrií jako pacient zhruba každý čtvrtý v této zemi. To znamená, že bychom se museli všichni bát všech. Oproti psychiatrickým pacientům jsou životu a zdraví mnohem nebezpečnější například řidiči a nepsychiatričtí pacienti vůbec. Psychiatrie je však v médiích dávána do souvislosti téměř výhradně s neblahými událostmi, takže její stinné stránky mají mnohem větší vizibilitu než u jiných lékařských oborů. Ačkoliv se to může běžně stát, tak v novinách zprávu, že nevinnou ženu přepadl pacient očního oddělení se dvěma dioptriemi, nenajdete.

Přiznám se, že si neumím představit obavy z pacienta očního oddělení, ale zato z pacienta, který je upřímně přesvědčen, že jsem třeba útočící robot, ano. Přece jen je to něco jiného, nemyslíte?

Samozřejmě že u duševních poruch se u patologicky motivovaných činů nabízí navíc kauzalita, která se v případě myopického vraha těžko hledá, jenže srozumitelnost motivace ještě neznamená nějakou skupinovou omluvitelnost či menší nebezpečnost. Přesto to tak média chápou. Mimochodem řízení motorového vozidla se špatnou korekcí krátkozrakosti si co do nebezpečnosti nezadá s nedostatečně podchycenou schizofrenií.

Co dělá strach obecně se současnou českou společností? Čeho se nejvíc bojíme a proč?

Každý se bojíme něčeho trochu jiného. Základní úzkostí je obava existenciální, obava z odloučení, separace, samoty, ze smrti. Někdo se bojí víc toho, ze přijde o práci a neuživí rodinu, někdo spíš toho, že má nepoznanou rakovinu, že s ním sekne infarkt nebo že zdementní. Úzkosti kolektivní jsou často od těch individuálních neodvozené a šíří se jinak: jako xenofobie, rasismus, náboženské předsudky. Důvodů je mnoho. Od vrozené život zachraňující schopnosti se bát, bez pocitu strachu bychom tu už dávno nebyli, stejně jako bez bolesti, přes potřebu se bát, to je třeba přitažlivost hororů, adrenalinové činnosti, až po manipulaci veřejným míněním a vytváření kulisy vnějšího nepřítele.

Nepochybně jedním z největších kolektivních strachů v poslední době je u nás i v celé Evropě strach z uprchlíků. Je důvod se jich bát? Je jejich kultura a způsob života slučitelný s naším? Pokud ano, uhájíme si naše hodnoty?

Teď to bude vypadat, jako že si protiřečím, ale říkám to s plným rozmyslem: důvod bát se je, jejich kultura a způsob života často s naším slučitelné nejsou a naše hodnoty si neuhájíme, budeme-li k problému přistupovat stejně sebevražedně jako dosud. Je totiž třeba velmi bedlivě rozlišovat mezi kulisou vnějšího nepřítele a nepřítelem skutečným. Není možné tolerovat netoleranci a nebránit zlu. Nemáme proti sobě britské koloniální důstojníky, jako Gándhí, ani poměrně neurčité zlo, jako Tolstoj, ale náboženské fanatiky podřezávající nemilosrdně nevinné civilisty, turisty a humanitární pracovníky jako podsvinčata a ještě si hrůzné videozáběry těchto jatek s gustem vystavující na internetu. Jestli se někdo domníval, že nacismem nebo komunismem se dalo prokolaborovat k celkem spokojenému životu, pak se sice často mýlil, ale domnívá-li se to i nyní v souvislosti s radikálním islámem, mýlí se zcela určitě.

Má Evropa ještě nějakou šanci na záchranu?

Evropa má nyní poslední vteřinu k sebeobraně, jež však bohužel bude znamenat ztrátu naší tolik kýžené svobody pohybu, tak jako z nás předchůdci dnešních převážně islámských fanatiků udělali kolektivní provinilce šacované v detekčních rámech na každém letišti. V tomto smyslu vlastně nad námi terorismus vítězí. Ale pozor: kolektivní obrana neznamená paušálně zaměňovat problém světového terorismu, případně Islámského státu, a přistěhovalectví. Je mnoho zoufalců, kteří si zaslouží naši pomoc. Často jsou mnohem ohroženější, než jsme zatím my. Základem naší strategie obecně však musí být přísné rozlišování, kdo představuje pro Evropu nebezpečí a kdo opravdu potřebuje pomoc a tam, kde je to jen trochu možné, exportovat pomoc do míst, jež jsou ohnisky emigračních vln, nikoli si takové ohnisko opět budovat tady.

Je v našich silách toto rozlišit? Kdo tu pomoc potřebuje, a kdo je infiltrovaný příslušník Islámského státu či jiný terorista?

Do značné míry to rozlišit lze. Kdo chce, tak to umí. Chybička se samozřejmě vždy muže vloudit, ale nerozlišovat vůbec je nepochopitelně lehkomyslné a nezodpovědné. Navíc zdůrazňuji to, co již jsem říkal v předchozí odpovědi, a sice pomoc směřovat spíš do míst problémů, ne si je zde vytvářet!

Co říkáte posledním útokům v Tunisku a ve Francii? Co se těm teroristům může odehrávat v hlavě? A co je jejich cílem?

Na takové činy, jaký se teď odehrál v Tunisku, lze nahlížet bud jako na nepochopitelné projevy fanatiků, jejichž motivy zůstávají normálně myslícímu člověku nesrozumitelné, nebo jako na barbarské, avšak srozumitelné cesty k cílům, jež jsou ideologicky formulovány – vymýcení ďábla, kterým je Amerika a evropská civilizace. Ani v prvním případě nejde o projevy duševní poruchy, ta je až na výjimky individuální a má svůj vývoj a další příznaky, nýbrž maximálně o patologii sociální. Ve druhém případě je vraždění rekreantů na pláži signálem sekulární části tuniské společnosti, že zdaleka nemá vyhráno, repelentem, který odradí další turisty a přispěje k rozvratu tuniské společnosti, který je živnou půdou pro nástup temných sil Islámského státu, a zároveň signálem zhýralému Západu s polonahými „prostitutkami“, aby viděl, co ho čeká. Naše omezení vlastní svobody, detekční rámy, naše ústupky, náš strach a naše zvrhlá politická korektnost, jež komplikuje život zastáncům demokracie a usnadňuje ho jejím odpůrcům, to všechno jsou prozatímní vítězství islámského terorismu. Proti netoleranci tohoto druhu už nelze „bojovat“ tolerancí. Kdo toleruje zlo, podílí se na něm. Prvním krokem musí být sjednocení mezinárodních sil v postupu proti terorismu, jenž bohužel už nebude moci byt pouze defenzivní. Mezinárodní společenství si však zatím láme hlavu, jak potrestat za jeho postup v Gaze Izrael, což je jediná země na světě, která má s bojem o holou existenci tváří v tvář tomuto terorismu svou zkušenost a zřejmě také mimo velmocí jediná, která se o sebe umí k nelibosti mnohých sama postarat.

[ctete]11590[/ctete]

Myslíte si, že ve světle posledních událostí evropská civilizace spěje ke svému konci?

Obavám se, že ano, i když je otázkou, v jakém časovém horizontu.

V každé době lidé podlehnou vůdcům psychopatických rysů, a to i lidé inteligentní. Proč? Co je na nich tak lákavého? Co nás k nim přitahuje?

Někteří psychopati jsou skvělí manipulátoři a dokážou i v dosti inteligentních lidech, kteří nicméně chovají potřebu se k někomu silnému přimknout, vyvolat jakýsi „stockholmský syndrom“. Tj. „je to zloduch, ale jsem u něj v bezpečí“. To se pak dále racionalizuje ve stylu „ostatně má v mnohém pravdu, tak proč ho nepodpořit“. Navíc to jsou lidé často s určitým charismatem a sociální dovedností včetně schopnosti trefit se při vzestupu k moci do potřeb a vkusu většiny. Psychopatický neznamená hloupý ani neschopný, často je tomu naopak.

Tak moc jsme toužili po svobodě a teď, když ji máme, zdá se, jako by to pro nás byla velká tíha, jako bychom s tím spojenou odpovědnost za vlastní život nedokázali nebo nechtěli nést. Vzrůstající obliba těch, kteří „za nás něco zařídí“, pro to svědčí. Vnímáte to také tak?

Stále jsem v koutku duše optimistou, stále doufám, že se ve svých obavách o osud naší svobody mýlím, a stále chovám naději, ze se ve volbách vždy může projevit to lepší, co v nás je, jako se to už několikrát stalo. Lidské prozření mívá sice bohužel většinou značné zpoždění, ale někdy se ho lze dočkat.

Co hrozí, když v této své pohodlnosti či strachu ze zodpovědnosti podlehneme? Plíživý návrat totality?

Nebo i neplíživý.

Jak z toho ven?

Kdybych to věděl, určitě bych si to nenechal až doteď pro sebe. Těch možností je asi víc a mají podle mého soudu několik společných předpokladů, bez kterých to nepůjde. Jedním z nich je svoboda slova, druhým svobodné volby, třetím svoboda pohybu, čtvrtým práce s fakty, a ne jen s emocemi, pátým vymahatelnost práva a rovnost před zákonem, šestým aktivní vyhledání spojenců a posílení vazeb s nimi a sedmým, abych to trochu odlehčil, reforma psychiatrické péče a navýšení peněz na péči o duševní zdraví aspoň na 2 % HDP.

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. je významný český psychiatr, popularizátor vědy, vysokoškolský pedagog, přednosta Psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitel Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Cyril Höschl publikoval na dvě stě odborných textů v češtině a angličtině, podílel se jako autor nebo spoluautor na několika desítkách monografií, knih a učebnic. Věnuje se také publicistice a popularizaci vědy a má pravidelnou rubriku v časopise Reflex.