Hranice mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého člověka, připomíná v našem rozhovoru přední český psychiatr Cyril Höschl a dodává, že v současné době si spousta sociopatů v reakci na migrační krizi řeší na internetu své mindráky. Z pohledu lékaře radí, jak se vyrovnat se strachem, který zachvacuje část české společnosti, chválí českou vládu, kritizuje Zemana, dodává, že nejsme tak „zlí“, jak to vypadá, a varuje, že naše svoboda je ohrožena.

Po teroristických útocích v Paříži to vypadá, že Evropa musí utrpět mimořádně dramatický šok, aby její vlády začaly místo slov konat. Není však už pozdě a nebude cena příliš vysoká?
Zdá se, že pozdě je, ale ono je to tak vždycky. Slova moudrých nebývají vyslyšena, dokud jim vývoj nedá za pravdu, a to už je vždy se ztrátami. Stále se to v dějinách opakuje. Souvisí to s tím, že zkušenost je slovy nepřenosná: musí se udělat. Jen doufejme, že cena příliš vysoká nebude, stále je ještě čas se pochlapit.

Už před masakrem ve Francii byla v české společnosti nálada napjatá. Nyní se zdá, že se to ještě zhoršilo. Pomyslné nůžky mezi „pražskou kavárnou“ a „dolními deseti miliony“ se stále více rozevírají. Jaký je na to vás pohled jako lékaře?
Obávám se, že to s medicínou moc nesouvisí, je to spíše otázka pro sociology či politology. Z psychologického pohledu se jistě uplatňuje lidská potřeba bezpečí, a jedním z jejích derivátů je také přilnavost k „vůdci“, jenž by je mohl jaksi garantovat. V případě ohrožení se této potřebě obětují ještě další hodnoty, jako je ohled na mravnost, na fakta, zásadovost a nakonec i pospolitost s lidmi, kteří naše obavy či hodnoty tak úplně nesdílejí. Masakr ve Francii pocit ohrožení výrazně posílil, takže se tyto mechanismy skokově posílily a výsledkem jsou ony „rozevřené nůžky“.

Pocit strachu s sebou zřejmě nese i to, že Češi Čechům vyhrožují, za jiný názor je chtějí věšet a množí se kybernetické útoky… Myslíte si, že je naše společnost nemocná?
V případě společnosti se dá těžko mluvit o nemocech. Ty jsou individuální a celospolečenský význam a dopad mají jejich epidemie. Historici mají pro studium společenských katastrof jinou terminologii a nakonec i jinou metodologii. Společenské klima však velmi ovlivňuje proporci, s jakou se na úrovni jednotlivců manifestují naše různé vlastnosti, přičemž vycházejme z předpokladu, že každý v sobě máme v různé míře zaděláno na ledacos. Jak říkal Solženicyn, hranice mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého člověka. Na mediální obraz nesmyslné krutosti, jaké jsme svědky v případě radikálních islamistů, se všude, včetně naší země, nabalí spousta agresorů, nesnášenlivých psychopatů a sociopatů, kteří začnou zaplavovat internetové stoky, vylévat si zlost a řešit své mindráky. Je to také záminka k racionalizaci nacionalistických a nesnášenlivých postojů, jež se v rámci „boje se zlem“ stávají omluvitelnějšími, a daří se je tak propašovávat na výsluní mediální scény a do politického mainstreamu. To poslední je však z hlediska dopadu na společnost velmi citlivá záležitost, neboť odmítnutí narůstající společenské zakázky jakožto „populistické“ vede u příslušného politického subjektu ke ztrátě vlivu, případně k jeho eliminaci, a k nástupu víceméně nedemokratických nahnědlých sil, jež se té výzvy chopí a lidovou poptávku zprvu uspokojí. V tu chvíli ale už bývá pro demokracii pozdě. Permisivní, „sluníčkářský“ postoj k imigraci a ostentativní přehlížení rizik, jež jsou s ní prokazatelně spojena, tak může paradoxně urychlit nástup sil, jež si tady – alespoň doufám – většina obyvatelstva nepřeje. Jenže nezapomeňme, že co platí dnes, nemusí platit zítra, jak naznačuje nástup jakékoli totality včetně té německé ve třicátých letech. Mimochodem, kdekdo si stěžuje na českou nesnášenlivost a sobectví, ale ubytovny pro uprchlíky zatím lehly popelem rukou rasistických žhářů v Německu, a ne tady. Můžeme to nazývat „nemocí“, ale je to jen metafora. Jinak se tomu říká prostě dějiny.

Dobře, říkáte sice, že žhářské útoky proběhly v Německu, přesto i u nás zaznívá, že se společnost stále více „fašizuje“. Na demonstracích 17. listopadu bylo slyšet poměrně silná hesla: „Vlastizrádci budou viset!“, „Železnou pěstí rozdrtíme sluníčkáře!“, nebo „Bij a bij a bij Sobotku do hlavy.“ Je to náš úpadek?
To je úpadek těch, kdo takto volají. Je to jen potvrzení toho, jací týpci se dostanou ke slovu, je-li agrese jakkoli ospravedlňována. I tyto jevy výrazně zvyšují riziko otevřeného konfliktu, neboť naopak indukují v menšinách, frustrovaných přistěhovalcích a náboženských fanaticích pocity hluboké křivdy, ponížení a ohrožení a radikalizují je. Tím zase narůstá to, proti čemu brojí, a tak se začarovaný kruh uzavírá.

Dáváte to za vinu mimo jiné i prezidentovi republiky, který se na státní svátek setkal na jednom pódiu s lídry Bloku proti islámu?
Toto za vinu prezidentovi zase tak moc nedávám. Zdroje zla, jež toto vše přináší, jsou totiž úplně jinde. Prezidentovi, resp. jeho lidem můžeme dávat za vinu jiné věci: licoměrný zákaz vstupu studentů na Albertov 17. listopadu, infantilní trucování ve vztahu k rektorům a profesorům, velmi podivné lidi držené v nejbližším okolí, svoz fanoušků na demonstraci loajality autobusy jako za starého režimu a dvojí trojí metr při posuzování vážných bezpečnostních rizik pro tuto zemi. Ještě že v Lánech sloužil mši za Zemana a vlast kardinál Duka, a ne patriarcha Kirill.

A co naše vláda? Jak ta si podle vás v této době vede?
Nebudete-li mne brát za slovo a argumentovat spornými podmínkami v zařízeních pro uprchlíky, pak si troufám říci, že naše vláda si v souvislosti s uprchlíky zatím počíná, jak nejlépe umí, a zdá se, že si vede dobře. Nestaví ploty, neštve proti imigrantům a snaží se honem dohnat právní a exekutivní deficit v této oblasti, jenž je celoevropskou záležitostí. Uvědomuje si mimořádné riziko, jež s sebou import radikálního islámu do Evropy přináší, a zároveň se explicitně distancuje od takových projevů, jaké zaznívaly letos 17. listopadu na Albertově, a to i za cenu určitého konfliktu s prezidentem. Přes všechny nedostatky je současný vládní postoj k evropské imigrační krizi to nejrozumnější, co se na politické scéně předvádí. Je případné, že i mnozí „vítači“ jsou nevídaně agresivní a někteří z nich označují sociální demokracii a konkrétně premiéra Sobotku za „totalitní partaj“. Nevěřil jsem vlastním uším a nepřál bych jim, aby někdy udělali se skutečně totalitní partají osobní zkušenost tak, jako generace před nimi. Rovněž tak bych jim ale nepřál, aby se jednou museli bát rozsvítit vánoční stromeček. Zaděláno na to už je.

Veřejná diskuze o migrační krizi se v průběhu času mění a západní tisk stále častěji upozorňuje na negativní průvodní jevy, jež někteří evropští politici, kteří až příliš otevřeli dveře dokořán, podcenili. Hovoří se stále více o rizicích a o tématech, která byla v „lepších“ kruzích zapovězena. Existují vůbec racionální východiska z této situace?
Realistický pohled na současnost a na vlastní chyby evropských politiků není zapovězený jen v „lepších kruzích“, ale kupodivu také v médiích. Jen málokterá napíšou pravdu o tom, že v Německu byly rasistické žhářské útoky na ubytovny běženců, že mnozí čelní představitelé vládní strany CDU-CSU opouštějí kvůli postoji k imigrační vlně Angelu Merkelovou a že pařížské ulice a dopravu blokují modlící se muslimové.

Vypadá to, že část muslimské komunity se opravdu obtížně integruje do většinové společnosti. Výsledky jsou vidět právě v džihádismem postižené Francii a Belgii, kterou někteří komentátoři označují za rozvrácenou zemi. Máme se z čeho poučit?
Zdá se, že se snažíme jakési poučení z vývoje v Evropě si vzít. My ale máme poněkud jinou historii. Nemáme koloniální dědictví jako Francie, Belgie, Holandsko či Anglie a vinou komunismu zde přetrvala poměrně národnostně homogenní společnost. Utečenci se sem nehrnou. To má na jednu stranu tu nevýhodu, že česká většina neumí s menšinami řádně vycházet (Romové), na druhé straně ale výhodu, že ji zatím problém imigrační adaptace tak nepálí.

Teoreticky nepálí, ale reálně tady ten strach je. Mnozí, kteří jej silně pociťují, argumentují tím, ačkoliv tady téměř žádní migranti nejsou, že přece nelze opomíjet požár, když „hoří u sousedů“. Co byste jim poradil, jak to zvládat?
Jednoduchý návod, jak se zbavit ohrožení a problémů, neexistuje a nikdy existovat nebude, to už by zde dějiny dávno nebyly. Důležité je za každou cenu respektovat fakta a snažit se, byť po milimetrech, opravovat svůj názor. To není „kam vítr, tam plášť“, to je zodpovědnost k pravdě, jejíž hledání je sice věčné, ale nesmí se vzdát. Všimněme si, že pod kdejakým blogem či názorem je převážně kritika ad personam (většinou v nezdvořilé formě tykání), nikoli ad rem. Jinými slovy, málokdy si někdo dává práci vyvracet fakta, se kterými nesouhlasí, a hledat pro svůj názor podporu v ověřených zdrojích; namísto toho nadává autorovi do hlupáků, xenofobů nebo naopak vlastizrádců či ještě hůř. Je docela mentálně hygienické toto zásadně nečíst a bavit se pouze s těmi kritiky, kteří se identifikují (podpis ještě nic neznamená, může být vymyšlený) a vyjadřují se s alespoň základní slušností. Tam lze dosáhnout určitého pokroku, a to na obou stranách. Jiným mentálně hygienickým opatřením je udržovat přátelský nebo alespoň společenský kontakt s lidmi, kteří mohou být v náročných situacích oporou, jejichž názory stojí za zvážení a s nimiž si rozumíme. K tomu slouží různé spolky, kluby, přednášky, setkání a také různě zaměřená media včetně tohoto.

Migrační krize překrývá jiná, také důležitá témata. Máme krátce po výročí sametové revoluce a zdá se, že téměř nikdo se nepozastavuje nad sílící relativizací nedávné minulosti a plíživým omezováním svobody médií. Není to škoda?
To je nejen škoda, ale i velké nebezpečí z ohrožení naší svobody.  Teprve ten, kdo svobodu ztrácí, dokáže docenit její hodnotu. Bohužel, většinou dlouho trvá, než to lidem dojde.