ROZHOVOR / Chrudimský hudební festival Zlatá Pecka, který o víkendu začíná v Chrudimi i jinde ve východních Čechách, se už pevně zapsal do každoročního kalendáře kulturních atrakcí konce léta. Jeho duše, operní zpěvačka a herečka Dagmar Pecková prozradila, na co se letos můžeme těšit, a prozradila nám jednu velice překvapivou informaci. Napsala knihu!

Jaké jste měla léto?

Možná vás to překvapí, ale napsala jsem přes prázdniny knížku. Jde o text původně psaný do  cyrilometodějského kalendáře na téma, co mě nejvíc ovlivnilo v životě. Objednali si dvanáct příběhů – jako dvanáct měsíců. Paní redaktorka Renata Holčáková mě pak podpořila v dalším psaní. Prý mám talent. A pak se přihlásil pan nakladatel Kazda, že sleduje na facebooku moje příspěvky a jestli nechci něco napsat. Tak jsem mu ty hotové věci poslala. Rozhodl se je vydat.

Co to znamenalo v praxi?

Dal mi deadline, sedmdesát pět zážitkových fejetonů do konce srpna. Na konci července jsem mu napsala, že jich mám sto a jeden, a jestli mám psát dál. Prý to zatím stačí. Na podzim by knížka měla vyjít.

Jak se bude jmenovat?

Ještě nevím, ale jednou mi jeden český manažer řekl: „Dášo, ty mlč, ty seš jenom zpěvačka.“ Tak možná budu uvažovat tímhle směrem.

Jak vás znám, servítky si brát nebudete …

Samozřejmě, předpokládám, že se v knížce někteří lidi poznají. Bulvár bude mít žně. Když začne člověk systematicky vzpomínat, budí ho to i v noci. A začíná to už v dětství.  Třeba mi na mysli vytanulo, jak jsem v mateřské školce poškrábala jednu kamarádku do krve.

O víkendu začíná v Chrudimi festival Zlatá Pecka, což je vaše dítě. Na co se můžeme těšit?

Začínáme 25. srpna v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Pokaždé při té příležitosti oslovím nějakou osobnost, letos přijede monseigneur Václav Malý a bude celebrovat slavnostní mši. Celý ročník je věnovaný české hudbě, i proto, že si připomínáme dvousté výročí Bedřicha Smetany. Zahajovací koncert bude složený ze sborů z českých oper, což by mohla být událost, neboť v Chrudimi se podobné velkooperní produkce moc nedělají. Nebudou chybět pěvecké mistrovské kurzy a koncerty pro mladé pěvce do 30, nebo instrumentalisty  do 16 let. Defilé minulých ročníků proběhne během závěrečného koncertu v Pardubicích. I to je změna oproti minulým letům – snažili jsme se festival rozprostřít na víc míst východních Čech, na své si přijdou příznivci hudby v Letohradu, Vysokém Mýtě, Holicích či České Třebové.  

Co vím, jste ambasadorka Vltavské filharmonie. Projeví se to v programu?

Ano, napadl mě hezký leitmotiv, totiž, že nynější talentovaní začátečníci budou jednou jako hvězdy stát na jejím pódiu. Sedmého září je v Pardubicích vernisáž „vltavských“ projektů a 3D modelů spojená s besedami na téma budoucího sídla filharmonie.

Myslíte, že se ho dožijeme?

Kdo ví, má být hotová za deset let, ale znáte to. Přesto jsem si jistá, že pokud se k staveništi nikdo nepřipoutá jako Václav Klaus ke Kaplického knihovně, že to jednou bude velkolepé. A Praha si to zaslouží.

Uvidíme vás v programu?

Moje role je hostitelská, řadu programů moderuju, ale je tradice, že s Bárou Hrzánovou předvedeme hru Honzy Jiráně Carmen y Carmen. Kromě toho si s Nosticovým kvartetem zazpívám cyklus Smetanových písní. Na hradě Pecka! Na to se moc těším.

Jak jste to vlastně měla se Smetanou během kariéry vy?

Bohužel, je to skladatel mimo můj hlasový obor. Já byla vždycky lehčí, koloraturní  mezzosoprán a Smetana vyžaduje wagnerovské hlasy, takže jsem si ho na jevišti nikdy nezazpívala. Občas koncertní árie, a vyloženě ráda mám jeho Večerní písně. Obecně byla moje cesta k němu složitější, jsem z generace, která jakkoli už nezažila Zdeňka Nejedlého, byla ve škole poznamenaná jeho rétorikou. Komunisti si Smetanu přivlastnili, zneužili ho, vtloukali nám ho do hlavy. Mělo to jediný efekt: že jsem k němu strašně těžce hledala cestu. Dlouho jsem ho nechtěla poslouchat, pak to ale najednou udělalo cvak. Pamatuju si, že jsem byla na představení Prodanky ve Stuttgartu, a když začala předehra, spustil se mi příval slz. Byla jsem konsternovaná krásou, kterou do té doby nebyla schopná vnímat jinak než školním pohledem.

Smetanův příběh je typicky český.

Ano. Chtěl Čechům nabídnout svět, ale oni o to nestáli. Chtěli český knedlík. Když přišel s Branibory v Čechách, inspirovanými evropskými hudebními trendy, odmítli ho a navíc ho obvinili z wagneriánství. Kdysi jsem pustila Branibory manželovi, německému muzikantovi, a ten řekl, že ta opera nemá s Wagnerem nic společného. Samozřejmě, že ne, ale oni mu tehdy potřebovali něco vyčíst, zvednout prst a pak mu dovolit napsat Prodanou nevěstu. I to ale zvládl mistrně.  Mimochodem,  když už jsme u toho češství, původní libreto Dalibora bylo německé, muselo se překládat.