Dají Turci požehnání novému Otci vlasti?

Jak dopadlo referendum o rozšíření prezidentských pravomocí a o oslabení parlamentní demokracie, dosud nevíme. Hlasování probíhá a teprve kolem dnešní půlnoci (neděle 16. 4.) budeme mít první skutečné výsledky se skutečnou vypovídací hodnotou.

Jako obvykle informovaní znalci tvrdí, že výsledek je nejistý, protože to může dopadnout tak nebo naopak. Voliči v každém případě podlehnou tlaku médií, politické propagandy, nátlaku, strašení, slibům a svým vlastním představám. Následně buď učiní z dnešního prezidenta bytost nadanou mimořádnými pravomocemi (někdo řekne diktátora), nebo jeho touhy odmítnou. V druhém případě je stihne „spravedlivý trest“ v podobě politického chaosu, hledání viníků doma i v zahraničí a následně pak nové referendum. Erdoğan umí spoustu věcí, ale prohrávání mezi ně nepatří.

Pravděpodobnější se jeví možnost, že prezident dosáhne svého, a také s tím většina komentátorů počítá. Já také. Aby Erdoğan utrpěl „nevýhru“, musel by se stát zázrak. Ty se občas dějí, ale proto jsou to zázraky, že jsou krajně nepravděpodobné a velmi vzácné. Statisticky není možné politický zázrak v Turecku vyloučit, ale zdravý selský rozum, „ten starý brach“ (jak o něm posměšně mluvil Karel Marx), velí ke střízlivému pohledu na věc.

Ve volbách zatím poráží AKP (strana R. T. Erdoğana) všechny konkurenty o několik délek už patnáct let. Její potenciál zdaleka není vyčerpán, oddanost členů svému vůdci je neobyčejná (stejně jako jejich bigotnost a občasná hloupost) a lidová podpora rovněž neklesá. Legální opozice je chabá. Republikánská CHP (sekulární středopravicová strana s tendencí k sociáldemokratismu, založená Atatürkem) je nepřesvědčivá, nacionalisté (MHP) se přidali k prezidentovi a ti ostatní nestojí za řeč. Nelegální opozice je zahrnuta do rubriky „teroristé“ a nedávno do ní spadla i sice legální, ale prezidentem neoblíbená strana, podporovaná dominantně kurdskými voliči.

ČTK

Bude zajímavé porovnat výsledky referenda s výsledkem posledních parlamentních voleb. Ty totiž ukázaly takové změny ve skladbě obyvatelstva, že se projevují ve volebních výsledcích. Počátek byl ve vnitřní migraci z východu na západ a z venkova do měst. Tato migrace je podporovaná i řízená stranou AKP a jen těžko se proti ní dá nějak bránit nebo argumentovat. Lidé jdou prostě tam, kde se jim bude lépe dařit nebo kde si myslí, že jsou pro ně lepší podmínky. Ilustrativním příkladem je město Antalya, dobře známé českým turistům. Tato tradiční bašta CHP byla dobyta voliči AKP. Podobné, byť třeba ne v tak čisté podobě, byly výsledky v provinciích u Středozemního a Egejského moře se silně proevropským obyvatelstvem a s občanskou kulturou, která se viditelně odlišovala od způsobu života ve vnitřní Anatolii.

Oporou a voličskou základnou Erdoğana jsou nejen chudí lidé z venkova a oportunisté z velkých měst (ti se vesměs zmocnili politických funkcí), ale i ti, kdo uvěřili jeho konzervativně natřené a v islámském rouchu oblečené politice.

Svého času byl Erdoğan obviňován ze snahy o restauraci osmanské říše – když ne v jejích hranicích, tak alespoň co do způsobu řízení státu. Bývá označován za islamistu ve smyslu jakéhosi bojovníka za vítězství islámu nad všemi ostatními doktrínami. Když se začalo mluvit o „dekemalizaci Turecka“, považovalo to mnoho lidí za důkaz, že Atatürkovo Turecko je ohroženo. Nesdílím toto přesvědčení přinejmenším v té podobě, v jaké se nejčastěji vyskytuje – jako zjednodušený obraz zlovolného diktátora, který svou víru staví na první místo a všechno jí podřizuje.

Erdoğan kdysi založil stranu, která byla islámská, dostal se i do vězení a po návratu na politickou scénu založil novou stranu, Stranu spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP). Není vůbec náhoda, že se o ní mluví jako o Ak Parti – Čisté straně. Tou čistotou je míněno i přihlášení se k islámu, v atatürkovském Turecku neobvyklé, ale přitahující tzv. obyčejné lidi.

Strany u nás jsou založeny (většinou aspoň verbálně) na vágních „evropských hodnotách“, které vždy zahrnují i něco jako křesťanské dědictví. Přesto je nikdo nepodezírá z klerikalismu nebo z čistě náboženské agendy. Ty doby jsou dávno pryč. Jsou pryč i v Turecku. AKP není konfesní strana, je to praktický a účinný politický stroj, který dokázal na svou stranu postavit většinu obyvatel země.

R. T. Erdoğan to dokázal proto, že je dobře zná, že s nimi umí mluvit, že svou politickou obratností a bezohledností dokázal vybudovat politické impérium, které disponuje i značnými finančními prostředky. Je to jeho zásluha, že stranu podporují (rádi nebo neradi, to je ve výsledku jedno) velké firmy a jejich majitelé, že má podporu Diyanetu (Rady pro náboženské záležitosti, která dostala, co si dlouho přála, ale ani o centimetr víc), že vždycky zatím dokázal opozici znemožnit a oslabit.

Jaký je tedy jeho cíl? V první řadě chce vládnout, pokud možno bez toho, že by jej někdo omezoval „žvaněním“ v parlamentě nebo zdržováním několikastupňovým systémem kontroly a rozhodování. Je vlastenec, proto si přeje velké a silné Turecko, které nebude nikdo urážet (na urážky on je citlivý). Není blázen a ví, že aspoň zdání demokratické podpory je v dnešní době nezbytné, zvlášť v zemi, která prošla tak turbulentním vývojem jako Turecko. Není mu po chuti až neúměrně nadsazovaná adorace Mustafy Kemala, řečeného Atatürk. Současně nemůže a ani nechce odmítnout jeho dědictví v podobě republikánského státu. Státu, který je deklaratorně sekulární a který takovým zůstane. Erdoğanovým cílem není teokracie, ale samovláda a určité předefinování Turecka.

scoopnest.com

To zůstane sekulární republikou, ale nebude v ní ostrakizováno její islámské dědictví a identita. Obyvateli země jsou a budou Turci. Nikoli ve smyslu etnickém, ale občanském. Státem zavedená občanská identita obyvatel zatlačuje do pozadí každou jednotlivou etnickou nebo náboženskou identitu. Tak to je od časů Atatürkových a není důvod na tom něco měnit.

Člověk může být z etnického pohledu Turek, Kurd, Čerkes, Armén, Bulhar nebo Polák, Arab či Albánec, jako občan Turecka je prostě Turek. Může být muslim (bez ohledu na konkrétní příslušnost k dílčímu uskupení, třeba k alevitům nebo šíitům), křesťan, žid nebo ateista. Ne že by to bylo úplně jedno, to v žádném případě, ale následky si prostě každý musí přičíst sám.

Nad tím vším se jako duch nad vodami bude vznášet nový spravedlivý, moudrý, k nepřátelům tvrdý a k přátelům laskavý Otec vlasti, Recep Tayyip Erdoğan. Nejspíš až do roku 2029.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner