Dan Drápal: Doba postpravdová a doba postfaktová

I v postmoderní době platí, že lež má dlouhý nos a krátké nohy. (Management Today)

I v postmoderní době platí, že lež má dlouhý nos a krátké nohy. | FOTO: Management Today

Domnívám se, že v roce 2016 se objevily dva nové výrazy: doba post-pravdová a doba post-faktová. Alespoň si nepamatuji, že bych je kdy dříve slyšel. Realita, kterou se tyto výrazy snaží vyjádřit, je ovšem s námi již delší dobu.

Co tato slova vyjadřují? A mají vůbec smysl?

Průzkumy naznačují dlouhodobý trend: Lidé stále více čerpají své informace z internetu a stále méně z „klasických“ médií, tedy z novin, časopisů, rozhlasu a televize. Tento trend v sobě skrývá velké nebezpečí, protože informace, které se šíří internetem a které mají obrovský vliv na politické chování občanů, bývají mnohdy neověřené.

Kvantita informací je tedy obrovská, jejich kvalita ovšem neustále klesá. Výsledkem nemůže být nic jiného než to, že lidé jsou stále dezinformovanější. Politické smýšlení a rozhodování mnoha lidí tedy není založeno na tom, co je pravdivé a ověřené, ale na dojmech, které vzbuzují různá kolující videa třeba z Youtube a různé články na nejroztodivnější témata.

()

V politice jsme pak svědky jakési podivné rozpolcenosti. V České republice a ve Spojených státech se zdá, že je to tak půl na půl. Ve Spojených státech se to projevilo v posledních prezidentských volbách a u nás vlastně také. Konec konců i brexit byl tak půl-na-půl, a předpokládám, že podobně dopadnou i opakované prezidentské volby v Rakousku.

Přitom akademický svět a svět žurnalistiky rozhodně stejnou rozpolceností netrpí. „Dlouhý pochod institucemi“, započatý po revoltách konce šedesátých let, byl velmi úspěšný, a proto je většina akademického světa levicově liberální. Právě úspěšnost levicového liberalismu zřejmě zaslepila oči některým z těch, kteří si velice přáli vítězství Hillary Clintonové, respektive porážku Donalda Trumpa. Tito lidé si nedokázali představit, že by jejich vítězný pochod neměl pokračovat.

Toto levicově liberální prostředí má určité výhody, kterých neváhá využít. Například už tím, že u pro ně nepřijatelných stran neopomene nikdy přidat adjektivum „populistická“, „xenofobní“, „rasistická“, „bigotní“ nebo nějaké podobné. Jenže na opačné straně je lidí, jak se ukazuje, docela hodně. Přinejmenším tolik, že mohl zvítězit Donald Trump.

Toto rozdělení západních společností je velmi nebezpečné. Přichází v době, kdy čelí globálním výzvám – vzestupu Číny, posledních velmocenských křečí Ruska (vojensky a politicky nebezpečného, ekonomicky však stále více zaostávajícího) a migrační záplavě, která bude narůstat.

Trumpovi, zastáncům brexitu a voličům prezidenta Zemana se vyčítá, že lžou a že svého vítězství dosáhli díky nepravdivým informacím. A je tomu skutečně tak – bohužel. Znamená to ale, že jejich voliči jsou všichni lháři, že je jim pravda lhostejná a že nezasluhují než odsudek, kterým je „pražská kavárna“, případně tradiční politické strany v západní Evropě, případně Hillary Clintonová, zahrnují celkem bohatě? Je třeba tyto lidi jen odhalit, znectít, porazit, udolat?

Pokusím se o jiný pohled. Představme si manžele, kteří jsou spolu už nějaký ten rok. Manželka se necítí šťastná a řekne: „Ty nikdy nejsi večer doma! Pořád jsem tu na všechno sama!“

„Jak to, vždyť jsem byl doma v úterý večer“ (manžel nedodá, že důvodem byl oblíbený seriál v televizi) „a vlastně i ve čtvrtek a v pátek!“

Manželku tato odpověď velice naštve. Přitom manžel mluví technicky pravdu. Skutečně byl tři večery doma. Je tedy manželka lhářka?

Problém je v tom, že manželka vyjadřovala své pocity. Manžel argumentoval fakty. Mnozí z vás si tuto situaci dovedou živě představit a dobře vědí, o čem mluvím. To, že máme fakta správně, nemusí na záchranu vztahu stačit. Problém je v tom, že manželka se cítí sama, nemilována, a logická argumentace jejího manžela její pocity neumenšuje, ale spíše potvrzuje.

Má-li být takové manželství zachráněno, je třeba vzít vážně pocity druhého člověka a snažit se mu porozumět. Pokud to manžel nepochopí, může se stát, že se manželka setká s někým jiným, kdo dá najevo, že jí rozumí (a možná jí bude dokonce opravdu rozumět), a kdo jí nabídne něco, co jí manžel nedává. Není to pěkné, a pokud manželka zvolí nový vztah, není to něco, co bych jí schvaloval, nicméně nekroutil bych nad jejím počínáním hlavou jako nad něčím nepochopitelným.

Co to znamená konkrétně, v politické rovině, v naší situaci? Je třeba vzít vážně pocity oné části společnosti, která nám připadá nevzdělaná či nepokroková, snažit se jí porozumět, a především mluvit její řečí. Což není totéž, jako sdílet její názory.

Vedeme určitou diskusi v rámci zahraniční komise KDU-ČSL. Jeden z členů nám ostatním přeposlal materiál, vzniklý v Bruselu. Chtěl jím podpořit své stanovisko. Snažil jsem se ten materiál přečíst, ale vzdal jsem to. Nejprve jsem trpěl trochu pocitem méněcennosti, protože jsem si připadal hloupý, že tomu nerozumím. Ale když jsem se to snažil číst, dospěl jsem nakonec k názoru, že možná tak hloupý nejsem. Že chyba bude možná opravdu v tom materiálu, který je psán takovým žargonem (v jedné Havlově absurdní hře se tomu říká ptydepe), kterému asi nebude rozumět víc lidí, nejen já.

Slyšel jsem o tom, že v Austrálii platí zákon či nařízení, že smlouvy, které banky nabízejí svým klientům, musí být srozumitelné. A nesmí tam být důležité věci drobným písmem.

Dodal bych ještě jednu myšlenku: Pokud něco nejde říci srozumitelně a jednoduše, je to vůbec pravda? Ne, netvrdím, že všechny problémy, který čelíme, jsou jednoduché. Nicméně jsem přesvědčen, že dobří myslitelé, dobří novináři a dobří politici (a především dobří učitelé) jsou dobří právě proto, že dokážou o složitém problému mluvit srozumitelně. Rozumějte mi dobře: Nepožaduji od nich, aby problém vyřešili. Někdy je velkým počinem už samo popsání daného problému.

Na pravdě, na faktech záleží. Příkladem z manželství, který jsem uvedl, jsem nechtěl říci, že fakta nejsou důležitá. Pokud někdo nedbá na fakta, pokud je mu pravda lhostejná, pomůže si vždy jen dočasně. I v postmoderní době platí, že lež má krátké nohy. Nicméně politika není exaktní věda – je to práce s lidmi.

Pokud volám po tom, abychom se snažili lidem rozumět, nechci tím říci, že se máme řídit jejich pocity. Neměli bychom ale nikoho předem odepisovat. A obávám se, že pocity, které mají mnozí v naší společnosti, nejsou dílem nějakých zlých pravicových nebo xenofobních politiků, kteří jim něco nakukali. Proto by se pocity oněch lidí nezměnily, ani kdybychom všechny ty „extremistické“ politiky pozavírali nebo umlčeli.

Naopak, pokud se nám podaří vstoupit do dialogu s co největším počtem těch, kteří se nám teď zdají nevzdělaní a nedostatečně poučení, možná dosáhneme společenského smíru a budeme schopni lépe čelit výzvám, které jsou před námi.

■ Autor je evangelikální teolog a publicista.

Komentář vyšel na autorově webu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner