V dobách komunismu byli křesťané v Rusku pronásledováni nesrovnatelně krutěji než v Československu. Být křesťanem u nás znamenalo – zejména na venkově – zákaz studia na vysoké škole a pochopitelně i nemožnost zastávat nějaké odpovědnější zaměstnání. Nicméně i pokud byl člověk aktivním křesťanem a nijak se tím netajil, jen výjimečně mu hrozilo vězení nebo smrt.

Aktivní křesťané, kteří z pohledu státu dělali něco nepovoleného, např. šířili pašovanou křesťanskou literaturu, vydávali samizdaty nebo pořádali nepovolená shromáždění – zpravidla nějaké bytové semináře, dostali tzv. „mařenu“ (zákon postihující „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“) a šli na několik měsíců sedět. (Mluvím o situaci v době normalizace. V padesátých letech byla situace mnohem horší a ostřejší.)

Mnohdy se to odbylo podmíněným trestem. A jen výjimečně zakusili křesťané fyzické týrání. Naopak, ve vězení se s nimi někdy (omlouvám se těm, kteří byli takovému týrání vystaveni) zacházelo lépe než s obyčejnými zločinci – ne snad proto, že by bachaři měli křesťany v lásce, ale protože se zprávy o jejich trápení snáze dostaly do západních sdělovacích prostředků, což nebylo v zájmu strany a vlády.

V Sovětském svazu, v Bulharsku, Rumunsku a v Albánii byla situace nesrovnatelně drsnější. Jak to ale bývá, z krve mučedníků se rodí probuzení. Nepravoslavní křesťané byli v Rusku stíháni po celou historii s výjimkou několika měsíců za vlády Kerenského v roce 1917. Přesto zakusilo Rusko celou řadu lokálních probuzení (mimo jiné i mezi petrohradskou šlechtou na počátku vlády Alexandra I. nebo mezi donskými kozáky za Mikuláše I., ovšem těch probuzení bylo mnohem více). Jak se přesvědčili i bolševici na vrcholu své moci, křesťané se množí tím více, čím krutěji jsou pronásledováni. To platí pro všechny kultury všech dob – již přes třicet let například pokračuje mohutné probuzení v Číně.

S nástupem Gorbačova a zejména po rozpadu Sovětského svazu vzniklo v Rusku a ostatních postsovětských státech nespočet nových sborů nejrůznějších církví. A zatímco v ostatních slovanských zemích jen výjimečně dosáhly jednotlivé sbory velikosti tisíců členů (Slované jsou totiž zpravidla značně rozhádaní a nejednotní), v Rusku a na Ukrajině vzniklo mnoho sborů s několika tisíci členy. Řada sborů vznikla díky působení západních, ale i afrických nebo asijských (zejména jihokorejských) misionářů, vznikaly ale i sbory čistě domácí. Teologicky šlo o sbory velice pestré – podobně jako k nám, i do Ruska přicházeli zejména z Ameriky ti nejlepší i ti nejhorší.

Za komunismu byli pronásledováni všichni – pravoslavní, katolíci i evangelikálové (klasických protestantů v Sovětském svazu moc nebylo; těm se obecně v dobách pronásledování moc nedaří). Po pádu komunismu, ale zejména s nástupem Putina, se pravoslavná církev postupně měnila v církev státní, jakou byla třeba za Rakouska-Uherska církev římskokatolická. A zřejmě platí železné pravidlo, že jakmile se nějaká církev stane církví státní, začne pronásledovat jiné církve, nebo jí přinejmenším nevadí, že jiné církve jsou státem všelijak omezovány.

Co se týče této věci, měl u nás komunistický režim na ekumenické vztahy velmi blahodárný vliv. Vzpomínám na svého přítele, dnes již zesnulého faráře Františka Kohlíčka od sv. Antonína v Holešovicích, s nímž jsem se pravidelně scházel k modlitbám. Otec Kohlíček byl deset let vězněn a ve vězení navázal srdečné vztahy s několika evangelickými faráři. Sám mi říkal, že nebýt toho vězení, měl by k nekatolíkům mnohem negativnější vztah. Společné utrpení nesbližuje lidi vždy, nicméně u křesťanů k tomu docházelo poměrně často.

V Rusku se situace – bohužel – vyvíjí jinak. Zatímco naše římskokatolické představitele (a je jedno, zda jde o kardinála Duku nebo o pátera Halíka) by dnes nenapadlo prosazovat nějaká opatření, která by poškozovala nekatolíky, v Rusku se pravoslavná církev svého výsadního postavení domáhá a snaží se nepravoslavné „porazit“ nikoli duchovními, ale administrativními prostředky. Tím ovšem významným způsobem přichází o duchovní autoritu a z dlouhodobého hlediska škodí sama sobě. (Pro poctivost je ale třeba uvést, že zdaleka ne všichni pravoslavní tento přístup vítají. Jsou takoví, kteří se proti němu hlasitě ozývají a způsobují si tím potíže.)

Nyní byl v Rusku schválen nový protiteroristický zákon, tzv. „zákon (poslankyně) Jarovové“. Duma ho schválila 24. června, prezident Putin ho podepsal 7. července a platnosti nabyl 20. července. Zákon například zakazuje na ulicích rozdávat letáky s náboženskou tématikou, kázat na veřejnosti nebo získávat jiné pro vlastní víru (např. vést tradiční pravoslavné k přijetí Ježíše Krista a přestupu do jiné církve).

Podobně jako u nás a všude ve světě, existuje i v Rusku bezpočet „domácích církví“, v nichž se věřící scházejí k bohoslužbám i obecenství. Ty jsou nyní zakázány a křesťané se smějí scházet pouze v jimi vlastněných církevních budovách. Pokuty za nepovolená shromáždění jsou drakonické – v přepočtu kolem 20 000 Kč pro jednotlivce a téměř 400 000 Kč pro církev. Tyto pokuty jsou tedy likvidační. Ten, kdo zákon opakovaně poruší, může být deportován (nepodařilo se mi zjistit, kam a za jakých podmínek).

Trestné je třeba i pozvat přítele e-mailem na povolené shromáždění. Pochopitelně nejtvrději tento zákon dolehne na Mormony, Svědky Jehovovy a podobné aktivní denominace, které sice mnozí (včetně autora) považují za organizace za hranicemi pravověrného křesťanství, nicméně proti nimž nelze bojovat pomocí represe ze strany státních orgánů.

Co to udělá s křesťanstvem na Rusi, se uvidí v následujících letech. Ale troufnu si předpovědět, že ač nový „protiteroristický“ zákon způsobí křesťanům mnoho utrpení, evangelizace Ruska se tímto opatřením spíše urychlí. Nejrozumnější a nejférovější by bylo, aby se proti tomuto zákonu ozvala pravoslavná církev; obávám se ale, že k ničemu takovému nedojde.

Nikterak si neidealizuji situaci na mnohem chudší Ukrajině a nepřehlížím a nebagatelizuji tamní rozbujelou korupci. Nicméně míra svobody na Ukrajině a v Rusku se nedá srovnávat. A jelikož svoboda je nedělitelná, nejde zdaleka jen o svobodu náboženskou.

Dan Drápal

Autor je evangelikální teolog a publicista. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem. Působí například v Nadačním fondu Generace 21, který inicioval a zorganizoval přesídlení 153 iráckých křesťanů do České republiky.

Článek vyšel na autorově webu.