Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová hodnotí mimořádně úspěšný seriál Černobyl. V rozhovoru pro Revue FORUM popisuje, co na filmovém zpracování oceňuje a co naopak pro ni představovalo už příliš velký odklon od reality. Hovořili jsme o odhadu počtu obětí, o příčinách této tragédie, ale také o budoucnosti jaderné energetiky. A samozřejmě i o budoucnosti Dany Drábové.

Od letošního jara se jednoznačně nejdiskutovanějším seriálem stal Černobyl. Byla jste z něj překvapená?

Vlastně byla, ale příjemně, protože jsem čekala klasickou hollywoodskou produkci, tedy přehrávání katastrofických momentů, a to tam bylo v míře tak malé, že mě to příjemně překvapilo. Ona to sama o sobě byla katastrofa, ale dala se z toho udělat ještě mnohem větší, než tomu bylo doopravdy.

Recenze jsou spíš pozitivní, ale objevují se i kritické hlasy. Co je tam podle vás největší chybou, co byste udělala jinak?

Asi největší chyba a básnická licence, která už pro mě byla trochu za hranou, byla chvíle, kde se vyprávělo o třech hrdinech, kteří takzvaně zachránili Evropu. Ten potenciální možný výbuch páry, kdyby se jaderné palivo protavilo do nádrže betonovou deskou, by zdaleka neměl takový dopad a nemohl by znamenat neobyvatelnost Evropy. Nebylo by to srovnatelné s výbuchem několika megatun trinitrotoluenu. Můžeme na to usuzovat podle toho, že černobylský reaktor byl zničen parním výbuchem a výbuchem vodíku. Další parní výbuch by byl možná srovnatelný s tím, co už tam nastalo. A viděl někdo poškození těch tří dalších reaktorů? Šlo o to, že dalším parním výbuchem by se rozptýlilo více paliva z toho již poškozeného reaktoru. To by jistě nastalo a počítalo se s tím, že v takovém případě by velmi vysoké až smrtelné dávky byly v té třicetikilometrové oblasti, která byla evakuována a je dodnes.

Seriál hodně řeší i to, že v Sovětském svazu byly jaderné elektrárny s technickými problémy. Na Západě potíže stejného druhu nebyly?

Elektrárny na Západě se co nejdříve začaly stavět tak, aby jako moderátor nebyl používán grafit, protože ten je opravdu z hlediska stability reaktoru a řízení štěpné reakce dost nevýhodný. A ještě navíc je vznětlivý. K tomu měli ovšem v SSSR velmi dobrý důvod. Sovětský svaz používal grafit kvůli zkušenosti s vojenskými reaktory, kde je grafit výhodný. Poskládáte si reaktor jako stavebnici a umožňuje vám vyměňovat palivo za provozu přesně v té chvíli, kdy tam máte tak akorát plutonia pro zbrojní účely. Většina zemí, které měly vojenský jaderný program, reaktory moderované grafitem provozovaly, ale až na Velkou Británii nepřešli na jejich civilní použití. V elektrárnách v Británii jich ještě pár v provozu je. Tam se ovšem jako chladivo nepoužívá voda, ale plyn. Dokonce i v dobách komunistického režimu, kdy jsme patřili do sovětského bloku, tento typ reaktoru u nás nebyl licencovatelný už podle tehdejších předpisů.

Jak moc se podle vás na rozsahu katastrofy podílelo to, že vedení Sovětského svazu dlouho nechtělo přiznat, co se vlastně stalo?

To byl spíše vedlejší dopad a charakteristický rys režimu, který reputační újmu snášel velmi těžko. A dodnes, musím říci, Rusové něco takového snášejí velmi těžko. Pokud jde o tu katastrofu, nenajdete jeden hlavní důvod. Oni se to snažili a snaží velmi intenzivně hodit na operátory. Pravdou je, že ti operátoři to nakonec způsobili, ale je potřeba se ptát, za co skutečně mohli a co nevěděli. Na tom se podepsal sovětský režim a způsob řízení společnosti. Začátkem 70. let došlo k nepříjemné havárii na leningradské elektrárně, která ukázala chybnou konstrukci řídících a havarijních tyčí. Ty ostatní elektrárny s tím nebyly seznámeny a neudělalo se až do Černobylu nic, aby se ta chyba odstranila.

Málo se nejspíš obecně ví, že černobylská elektrárna pokračovala v provozu.

Ano, ty tři bloky v areálu byly postupně do podzimu 1986 uváděny do provozu, protože Ukrajina proud velmi potřebovala, takže to byla priorita.

Nebylo to pro pracovníky riziko, když je tam poslali?

V areálu a nejbližším okolí bylo možné pracovat. Byli přestěhováni pracovníci elektrárny z Pripjati a pracovali na zkrácenou dobu. Celá oblast byla vystěhována, ale oni tam jezdili do práce. Radiační situaci se do podzimu či konce roku 1986 povedlo zvládnout tak, že dostávali sice vyšší dávky radiace, ale ne takové, aby je to mohlo přímo ohrozit. Měli je rozložené, takže pracovali ve čtrnáctidenním turnusu a pak odjeli na delší dovolenou a znova se tam vraceli. Harmonogram byl udělán tak, aby skutečně nedošlo k žádnému přímému ohrožení a u pracovníků se žádná přímá nemoc z ozáření nikdy neobjevila.

V jakém intervalu se dá z dlouhodobého hlediska odhadnout počet obětí?

Počet obětí, které jsou jednoznačně přímo připsatelné Černobylu, je hodně nízký, to jsou ti, kteří zemřeli na nemoc z ozáření. Těch bylo 31. K nim ale patří i Valerij Choděmčuk, který zůstal pod sutinami a nikdy ho nenašli, a další umřel na trauma dříve, než se u něj stihla ta nemoc z ozáření projevit. Ze směny v té elektrárně a z hasičů v průběhu 25 let po Černobylu jednoznačně na nemoci z ozáření a popálenin umřelo dalších 19 lidí. K obětem se ještě řadí zhruba 20 tehdy dětí a mladých lidí z okolí, kteří zemřeli na pozdě identifikovanou rakovinu štítné žlázy, takže přímých obětí Černobylu je něco okolo 80. Jsou různé způsoby, jak na vás ozáření působí, jedním je poškození tkání. Tam už ale nepatří děti a mladí lidé s rakovinou štítné žlázy, protože rakovina je druhý typ účinku. Záření umí, stejně jako jiné faktory, měnit DNA a když buňka přežije „přeprogramovaní“, může to vést ke vzniku onkologického onemocnění. Ta ale mají více původců nebo iniciátorů. Onkologické onemocnění je nespecifické a nikdy nemůžete najisto vědět, že člověk má rakovinu, protože byl ozářen. Může to tak být, ale nemusí. 

Těch dalších obětí, kde se ještě dá uvažovat o Černobylu jako příčině, by tedy mohlo být kolik?

Odhady renomovaných radiačních biologů a onkologů se pohybují mezi čtyřmi až 15 tisíci v průběhu 70 let po havárii, ale můžeme se setkat s daleko vyššími odhady. Ty pocházejí z toho, že jakékoliv úmrtí nebo dětské onemocnění je přičítáno ozáření z Černobylu, což je nesmysl. Další zkratka je, že jakmile někdo z té skupiny, například likvidátorů havárie, zemřel na cokoliv, tak se Černobylu přičte. Tak to samozřejmě, není, protože je to skupina lidí poměrně velká a v ní se prostě umírá.

To by se asi muselo porovnávat s jinou skupinou, která zasažena nebyla?

Přesně tak. Když se toto aspoň rámcově udělá, tak nakonec dojdete k cynickému závěru, že ve skupině likvidátorů, protože ti lidé byli velmi dobře sledováni a byla jim poskytnuta lepší zdravotní péče než u zbytku obyvatel tehdejšího Sovětského svazu, byla úmrtí v jistých období statisticky méně častá, než se čekalo. 

Kolem jaderné energetiky je velký emoční náboj a spory mezi stoupenci a odpůrci. Vy vlastně z hlediska svého úřadu, jak jste řekla v jednom rozhovoru, nemáte moc co mluvit do toho, jak se u nás bude jaderná energetika vyvíjet. Staráte se tedy hlavně o to, aby ta věc nevybuchla?

Když se správci tohoto státu rozhodnou, že se tady bude stavět jaderná elektrárna, tento úřad je tu od toho, aby dohlédl, aby nikoho neohrožovala.

Takže strategické otázky jdou mimo vás a nikdo je s vámi nekonzultuje?

Konzultovat se mnou může, protože za ta léta, co se v oboru pohybuji, něco vím a máme s kolegy velké mezinárodní zkušenosti. Víme, jaká je situace v jiných zemích. Nějaké závazné vyjádření ode mě nelze chtít. My tady opravdu nejsme od toho, abychom říkali, jestli se má stavět jaderná elektrárna. Může se stavět, když bude bezpečná.

Když sledujete německý „energetický obrat“, k tomu došlo z psychologických důvodů po havárii ve Fukušimě? 

Podle mě to byl spíše poslední hřebíček do rakve jaderných elektráren v Německu. Je to spíše téma pro sociologa nebo psychologa obecně. Němci obecně se k jádru stavějí mnohem negativněji než Češi. Dlouhodobě tam průzkumy veřejného mínění za posledních 30 let ukazují, že asi že 65 procent Němců by bylo rádo, kdyby se jaderné energie zbavili. Začalo to bojem proti umísťování jaderných hlavic na území Německa a počátky zeleného hnutí směřovaly ke snaze o jaderné odzbrojení. Existuje jedna taková teorie, že ve chvíli, kdy došlo k dohodám o jaderných zbraních SALT 1 a SALT 2 a začalo se s těmi jadernými arzenály něco dělat, tak toto hnutí ztratilo téma a obrátilo se proti tomu, co znalo, ale bylo to jinde. Vždycky mě v Německu překvapí, jak mnoho Němců má rovnítko mezi jadernou bombou a jadernou elektrárnou. Těch 65 procent lidí je pro politiky velká společenská objednávka. Máte tu občany, kteří v tomto počtu říkají, že se jim to oškliví a nechtějí to a že si připlatí, když je toho politici zbaví. Ten první Atomausstieg neboli výstup z atomu byl ještě za Schröderovy vlády v roce 2002. Pak se řeklo, že to není rozumné a že se elektrárny nechají doběhnout do konce jejich provozní životnosti. Pak přišla Fukušima a paní kancléřka Merkelová z různých důvodů rozhodla, že teď je ta pravá chvíle ten výstup udělat doopravdy. Ona s tím určitě nezačala, ale byl to impuls, který ji přiměl k tomu, aby opravdu natvrdo rozhodla.

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM! Aktuální vydání v trafikách nebo ZDE