V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, v čem jsou výhody a nevýhody případného ruského zapojení do dostavby jaderné elektrárny Dukovany. Technicky je podle ní ruský projekt v pořádku, je tu problém závislosti na ruském know-how.

Drábová říká: „Tím, že si vyberete dodavatele, vybíráte za partnera i zemi jeho původu. A to skoro na sto let. To není nic jednoduchého, takhle si vybrat. Stejně jako když si koupíte auto, jste závislý na servisu toho výrobce, protože sám si všechno neopravíte… Záleží hodně na tom, jak si nastavíte smlouvu, která by měla v ideálním případě obsahovat co nejvyšší míru transferu znalostí a technologií do Česka. Což je těžké. Stačí se podívat na analogii Temelína a Dukovan. Pořád musí lidé z ČEZ nebo z Energoprojektu občas hezky běžet do Moskvy, když jde o něco v primárním okruhu.“

Podle ní ani dnes nevíme třeba o projektu Dukovan všechno, ačkoliv jsme se na stavbě podíleli: „Tam je strašně důležité, že nestačí vědět jenom to, jak to udělat, ale proč to tak je. Proč to ten Rus tenkrát takhle navrhl. Oni jsou v tom opravdu vynikající, jenže stále více se ukazuje, že podstatná část toho byla v hlavách a notýscích na náčrtcích lidí, a dneska se to rekonstruuje velmi těžko… Podívejte se na aktuální stavbu Rosatomu v maďarském Paksu – vytvořit licenční dokumentaci podle toho, co se v Evropě nebo ve Spojených státech pokládá za standard, je pro Rusy velmi bolavá záležitost. A velmi namáhavá. Rusové navíc nemají dost lidí, kteří by byli schopní tu stavbu řídit kulturně podle západních standardů.“

K otázce strategické bezpečnosti se nechce Drábová vyjadřovat, protože to není předmětem činnosti jejího úřadu. Ten má na starosti jadernou bezpečnost. Také svůj názor na roli prezidenta Miloše Zemana, který zjevně vystupuje jako stoupenec ruské účasti, nechce podat tak, že by to byla jen jeho osobní aktivita. Je tady podle ní i tlak průmyslové lobby, která se kdysi účastnila stavby Temelína a Dukovan.

O Zemanovi samotném v závěru říká: „My jsme měli vždycky naprosto profesionální a profesní vztah. Ale osobně na nějaké neformální úrovni jsem se s ním skoro nepotkala. Víte co, mně se to těžko komentuje z jednoduchého důvodu, protože to ke státnímu úředníkovi prostě málo patří. Ale občas už se taky neudržím, to je pravda. Nevím, jestli to není příliš neprofesionální, ale když se mě někdo zeptá, co si myslím o panu prezidentovi, tak připomínám, co mi mockrát opakovala moje mamka, dej jí pánbůh nebe, která říkala: Holka, to stáří, to mě nebaví. Všecky dobré vlastnosti, které jsem měla, tak mizí, a všechny špatné se násobí.“