Proč je ve společnosti tak silná potřeba silného, dominantního vůdce? A proč se tato potřeba aktualizuje vždy, když ve společnosti vypukne to, co Václav Havel kdysi nazval blbou náladou? Odpověď je právě tak banální, jako komplikovaná a překvapivě souvisí mimo jiné také s feminismem, s paranoidním viděním světa či s teoriemi o spiknutí.
Lidská psychika reaguje na krize relativně očekávatelnými scénáři. V prvé řadě je v nás stále většina společných znaků s našimi evolučními předky a proto je i naše chování podřízeno základním imperativům uteč, nebo bojuj. Kromě evolučního, je zde však i ontogenetický vzorec. Ontogeneze znamená vývoj jedince od jeho zrodu až do smrti. Každý z nás tímto procesem prošel a prochází. Pokud se tedy cítíme ohroženi, volíme ty vzorce chování, které se nám osvědčily v minulosti.
Žádný všemocný otec není
Kdysi dávno jsme všichni byli dětmi a svět byl pro nás černobílý. Dobrý a zlý, hezký a ošklivý, spravedlivý a nespravedlivý. Tento svět reprezentovali naši rodiče. Zjednodušeně řečeno lze říci, že zatímco maminka přinášela emoce, otec byl ten, od koho očekávali sílu, rozum a řešení. Jako malí jsme vkládali do našich rodičů prakticky neomezené možnosti. Tatínek musel všechno vědět a všechno opravit. My jsme tedy mohli být malí a bezmocní, neboť zde byli rodiče, v nichž se snoubily doslova božské atributy. Šlo-li vše tak jak mělo, tak jsme tento názor nejdéle v pubertě ztratili.
Dospívání není prakticky o ničem jiném, než o tom jak unést tíživou realitu toho, že jsme sami. Dospělými jsme se v pravém slova smyslu stali tehdy, když jsme pochopili, že žádný všemocný otec není. A pokud ano, například Bůh, pak nefunguje jako jukebox, do nějž můžeme vhodit modlitbu, a on nám vše zařídí a vyřeší. Jakkoli vypadá tento proces logicky, velmi často neproběhne zcela. Pak nám stále zůstává sklon měnit vlastní dospělost a s ní spojenou odpovědnost za vše, co nás v životě potká, za dětské, odborně infantilní vidění. Tehdy začneme z vlastních problémů obviňovat jiné, mocné až všemocné, zpravidla skryté za nicneříkajícími pojmy jako „oni“, „ti nahoře“, „vrazi z wallstreetu“ a podobně. Odtud pramení ono, nejen v naší společnosti časté paranoidní vidění světa, kde vše je řízeno kýmsi – židy, svobodnými zednáři, Bruselem, CIA – a tyto skryté organizace kují pikle a tahají za nitky.
My jsme nic a vůdce všechno
Pokud přijmeme za své, že sami nic nedokážeme a že jsme nic proti těm mocným, pak si logicky jako kompenzaci budeme hledat hodného a moudrého vůdce, který za nás problémy vyřeší. Za svou pasivitu a neochotu unést riziko vlastního rozhodování získáme něco velmi cenného. Nemusíme se již cítit odpovědní za svět kolem sebe.
Budeme-li mít v blízkosti diktátora – ať už na radnici, či ve státě, pozbudeme sice část své svobody, ale zato můžeme z plna hrdla nadávat, jaký v tom mají ti nahoře nepořádek a pokud náš život nevypadá tak, jak bychom si přáli, víme, koho z toho obvinit. Silní vůdci a diktátoři to vědí, a tak postupují dle vzoru náboženských textů – jednak vytvoří vnějšího nepřítele, kazisvěta, který za vše může a dále slíbí radost a štěstí až ve velmi daleké budoucnosti. Nikdo jim tedy nemůže vytknout, že nyní se nám žije zle, protože za to můžou ti druzí a pak naše dnešní utrpení bude jednou vykoupeno šťastnou budoucností. A o to vše se náš velký bratr prostě postará.
Feministické hnutí dopadlo stejně
Tedy člověk, který potřebuje vůdce, či nějakou vnější, nejlépe zákonem danou ochranu, vykazuje odpor k tomu, být dospělý, nebo se alespoň sám cítí bezmocný. To je patrné například právě u feministického hnutí, které jedním dechem poukazuje na sílu a emancipaci žen, aby vzápětí jako malé dítě žádalo další a další zaručení moci a vlivu od nějaké vnější silné autority, zejména od státu.
Náš národ stále nese znaky nedospělé společnosti, která doufá, že někde nahoře budou moudří a osvícení vládci, kterým můžeme dát plnou důvěru výměnou za naši odpovědnost. Snad je v nás stále zabudován onen primární pocit poddaného jeho C. a K. veličenstva. V každém případě dospělý nemůže být nikdy spokojen s rolí dítěte, jakkoli je to svůdné. To, co nám vůdce či vrchnost dopřeje, jsme si nezasloužili vlastním přičiněním, a tak budeme více a více frustrovaní. Budeme jako onen pohádkový Otesánek – čím více nám toho vůdce dá, tím více budeme chtít a přesto budeme stále hladoví a tedy nešťastní. To je ostatně stav lidí, kteří spojili své živobytí se sociálními dávkami.
Pořád si nedáváme pokoj
Zdálo by se, že naše česká zkušenost s vrchností a vůdci všeho druhu musela už dávno naši víru v ně podlomit, avšak jak vidno, podobně jako mýtus o blanických rytířích má v našem národě tuhý kořínek. Parafrázujeme-li Werichova Císařova pekaře, musíme nejspíše počkat až po těch minulých kvazimesiáších z Vídně, Berlína, Moskvy, Prahy či Bruselu přijdou další a další, kteří se kompletně historicky znemožní a lidé konečně pochopí, že, o co se nepostarají sami, nikdy mít nebudou. Člověka, který se nebojí být samostatný a odpovědný sám za sebe, nebudou starostliví všemocní vůdci s jednoduchými recepty zajímat. Dospělost je totiž o tom vědět, že věci jsou složité a řešení problémů mnohdy trvá dlouho. Avšak ta radost, když se nám to občas podaří a postaráme se sami o sebe, či dokonce o druhé, to nám žádné šťastné zítřky v nedohlednu nevynahradí.
Autor je psycholog
