Daniel Štrobl: Opravdu neplatí, že co nás nezabije, to nás posílí. Stres přinese další oběti

archiv D. Štrobla

Daniel Štrobl | FOTO: archiv D. Štrobla

Psycholog Daniel Štrobl, který má z armády zkušenosti se stresem i skutečným krizovým managementem, hovoří pro FORUM 24 o tom, jakými fázemi společnost za této krize nejspíš projde. Také o tom, jaké dlouhodobé následky a oběti může tato doba mít a jak by bylo dobré ze všeho vyjít s pocitem, že jsme to jako národ zvládli, ač nás řídí nemehla.

Společnost není člověk, není to jedinec, ale dalo by se nějak popsat, jestli bude procházet podobnými fázemi jako někdo, kdo dostane zprávu o vážné diagnóze?

Když švýcarská psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross přišla se svými tzv. pěti fázemi smutku, nejspíše vůbec netušila, jak dalece univerzální model objevila. Během let se totiž ukázalo, že tento model nezahrnuje pouze reakci na informaci o závažné změně zdravotního stavu či samotné truchlení, ale je, s jistými variacemi, jakousi univerzální odpovědí naší psychiky na jakoukoli negativní událost. Jako společnost jsme v případě této krize byli nejspíše – až na výjimky – ušetřeni fáze šoku. Krize nepřišla náhle, jako tomu bylo třeba v případě 11. září 2001, ale postupně, takže jsme vstoupili rovnou do fáze popírání. To bylo patrné během celé zimy až zhruba do poloviny března. Pak bylo možné ve společnosti vidět převažující strategii zvanou smlouvání. „Ono se to přežene… Opatření snad nebudou trvat tak dlouho… Bude to náročné, ale ne tak jako v Itálii… Pojďme si na karanténě najít něco pozitivního…, krize je příležitost,“ atd. Paralelně s tím nastupoval hněv a ten trvá dodnes.

Jak se takový hněv projevuje? Na koho se lidé chtějí hněvat? A jak to bude pokračovat?

Jeho projevem je například udávání, vyhrožování a napadání nemocných s COVID-19 či drobné každodenní konflikty jak v domácnostech, tak třeba v supermarketech či na ulici. Zejména mezi odborníky – lékaři či ekonomy – pak vidím přibližně od minulého týdne další fázi, a sice akceptaci. Ta se projevuje připuštěním faktu, že nezachráníme všechny a populaci je nutné imunizovat. Současně je nutné připomenout, že toto, co říkám, vychází spíše z mého dojmu, jak sleduji společnost kolem sebe, a je jasné, že u konkrétních jedinců bude tempo psychického vyrovnávání se s krizí různě rychlé. Nepochybně však ještě dlouho budeme svědky hněvivých – racionálních i iracionálních – reakcí, snah o bagatelizaci či naopak hysterických projevů. Pokud se podržím modelu Elisabeth Kübler-Ross, pak to, co nás ještě čeká, je deprese a teprve potom adaptace na novou realitu. To, že si fází deprese jako společnost projdeme, je dost jisté. Bylo tomu tak v jisté míře po každé krizové situaci v minulosti, není tedy důvodu myslet si, že teď to bude jiné. Samozřejmě čím více bude mít současná krize dopad na konkrétního jedince, tím bude jeho reakce výraznější. Mám tím na mysli například to, že jinak bude situaci zvládat mladý singl ve státních službách a jinak majitel/ka restaurace živící rodinu a mající na něm/ní závislé zaměstnance.

Pavel Hofman

Už teď je jasné, ať se to vyvine jakkoli, že i v nejlepším případě svět utržil největší ránu za poslední desetiletí. Někdo zřejmě zchudne, značná část, někteří na tom vydělají. Vyvolá to další stres a napětí?

Jednou z typických reakcí populace po jakékoli katastrofě – lhostejno zda přírodní, či člověkem způsobené – je hledání viníků a pohánění je k odpovědnosti. To se projevuje již nyní. Spojené státy, ale třeba i Velká Británie, Itálie a další evropské státy viní, a nejspíše právem, Čínu ze zatajování informací, lhaní a nespolupráce. Podobný hněv se snáší i na hlavu WHO (Světové zdravotnické organizace – pozn. red.), která čínské tutlání dlouho kryla. Hledání viníků se však bude dít i uvnitř každé society. U nás se za viníky považují lyžaři, kteří nemoc získali v Itálii. Ve skutečnosti však jde pouze o maskovaný boj tzv. chudých proti tzv. bohatým. A to je jedno z velkých rizik, kterým budeme čelit. Tato krize z hlediska ekonomického nejvíce zasáhne střední třídu – lidi z továren, zaměstnance firem a služeb a OSVČ či majitele menších podniků. Ti všichni budou chtít po státu kompenzace, které však nikdy nebudou takové, aby se jejich životní úroveň ihned vrátila na předkrizový stav. Zde velmi hrozí, že tito postižení se začnou mezi sebou obrazně řečeno prát, ukazovat na druhé, že dostali víc. To je živná půda pro všechny demagogy a populisty, aby se přes noc stali jakýmisi mluvčími dané skupiny a onen hněv a frustraci začali používat pro získání moci. Pokud k tomu přidáme neustále rozdmýchávané dělení na chudé, a tedy a priori poctivé, a bohaté, a tedy zloděje, bude zle. Takovýto koktejl emocí potřebuje skutečně velmi osvícené politické vůdce – státníky, kteří dokáží společnost i přes rozdíly spojovat a připomínat jim společně sdílené hodnoty. Takovéto lidi však bohužel v čele naší země nevidím.

Jak vidíte to napětí mezi uvolňováním krizových opatření k záchraně ekonomiky a záchranou lidských životů?

Opravdu bych nechtěl být v kůži těch, kteří toto mají rozhodnout. Je to totiž jako počítat hrušky a jablka. Osobně se přikláním spíše k postupnému uvolňování, neboť na záchranu životů – ať už se jedná o nemocné s COVID-19, či stále ještě nepoměrně více pacientů trpících jinou nemocí – potřebujeme jako stát peníze. Je to podobné dilema jako na záchranných člunech po potopení Titaniku. Když se budeme snažit zachránit každého, utopíme se všichni. To je právě ono úskalí fáze akceptace, o níž jsem mluvil výše. Akceptovat znamená přijmout ztráty. Buď budeme všichni další rok či víc zavření doma a budeme čekat na vakcínu, nebo akceptujeme fakt, že mnoho z nás onemocní, ale jako společnost nezkolabujeme ekonomicky. K tomuto faktu je navíc nutné připočíst i to, že dlouhodobá karanténa si nepochybně vybírá svou daň na zdravotním a psychickém stavu každého z nás, a tak se může snadno stát, že kvůli tzv. ochranným opatřením a s tím souvisejícím stresem budeme mít celkově o tolik horší imunitu, že průběh nemoci bude těžší, a kromě toho onemocníme i jinými neduhy. Opravdu se mi zdá, že je lepší začít se připravovat na život s čínskou chřipkou kolem nás, než se před ní schovávat do krytů.

ČT

Nejspíš kvůli soustředění se na koronavirus mnoho lidí přichází o svou lékařskou péči. Mnoho nemocných zanedbá svůj zdravotní stav nebo na ně nebude čas. Takhle to ale nepůjde věčně, ani takzvaně dočasně, pokud bude dočasno trvat dlouho. Tuší někdo, co bude dál?

Obávám se, že toto není otázka na mě. Buď jak buď, každé „dočasno“ je pro lidskou psychiku zátěžové. Dovolím si to uvést na příkladu. Bude vás silně bolet hlava. V prvním případě lékař řekne: „Vím, že je ta bolest zlá, ale je to normální. Vydržte to den a zítra už ucítíte zlepšení.“ Anebo druhá možnost: „Dočasně vás bude bolet hlava, jak dlouho, nikdo neví, možná hodinu, možná den, možná týden, ale jednou určitě bolet přestane.“ Tak, a nyní mi povězte, která informace by vás více frustrovala? Obě jsou nepříjemné, ale ta druhá nenabízí hranice, a to je právě to, co nám nyní schází. Velmi často slyším od svých pacientů otázku: „Doktore, kdy už mi bude líp?“ Vědomí hranic je jedna ze základních lidských potřeb. Nikdo si neumí představit nekonečno. Všichni potřebujeme, aby kolem nás byly jisté mantinely. Časové, morální, legislativní, psané či nepsané. Ti neurotičtější potřebují mantinely těsné a dané tzv. shora, ti emočně vyzrálejší si vystačí s volnějšími. Ale potřebujeme je všichni. Dočasnost nám neumožňuje plánovat, což vede k apatii. Často čteme, že současná situace je dobou jakéhosi bezčasí. Ale to je pro psychiku špatné. Všichni potřebujeme mít alespoň matnou představu o tom, co budeme dělat příští týden, za měsíc, v létě. Dlouhodobý stav dočasnosti vede lidi do stavu pasivity, letargie, kdy vlastně nemá smysl se o nic snažit. A to je přímá cesta k úzkostným a depresivním symptomům.

Na svém blogu na Aktuálně.cz píšete: „Že by razantně přibývalo pacientů a lidí, kteří mají akutní psychické potíže s probíhající krizí kolem onemocnění COVID-19, se zatím říci nedá.“ Píšete tam „zatím“. Jak to bude, až zatím skončí?

V horizontu spíše měsíců, ale i let očekávám nárůst psychických a psychosomatických potíží nastartovaných obecně řečeno stresem, který většina z nás v té či oné míře prožívá. Stres je reakcí na ohrožení a projevuje se hněvem – tedy útočnou odezvou, nebo strachem – tedy snahou utéct. Těžko by se našel v naší zemi jedinec, který by současný stav nevnímal jako hrozbu, a pokud by takový jedinec opravdu byl, pak nejspíše jen proto, že své obavy vytěsňuje, racionalizuje, intelektualizuje, zkrátka používá na ně některý z mnoha neurotických obranných mechanismů. Naopak, jistá míra obav je v dnešní době zcela normální. Senior, obézní člověk, diabetik či jiný příslušník ohrožené skupiny se může bát o zdraví či o život, zaměstnanec o to, aby nepřišel o práci, živnostníka trápí, zda svůj podnik udrží, a všichni si více či méně děláme starosti o své blízké. Jak jsem řekl, tento strach je na jednu stranu normální, na stranu druhou má za následek produkci stresových hormonů, které, pokud je jimi náš organismus zaplavován dlouho, začnou poškozovat náš zdravotní stav. Je to podobné jako s imunitou. Sama o sobě nás chrání, ale pokud je jí příliš, může nás i zabít. Dlouhodobý stres si tedy vyžádá svou daň, a ačkoli bych se rád mýlil, obávám se, že může mít na svědomí nakonec více lidských životů než samotná epidemie COVID-19. Stres a jeho důsledky nás mohou zabít.

Protože se to projeví i skrze jiné nemoci?

Pokud se nemýlím, nejvíce lidí v naší zemi umírá na kardiovaskulární onemocnění. Přitom právě ta jsou jedněmi z nejtypičtějších důsledků dlouhodobého stresu. Připočtěme imunitní potíže – alergie na jedné straně nebo nižší odolnost čelit různým nemocem na straně druhé. Řada studií dává do souvislosti stres a rozvoj rakovinného bujení a takto bych mohl pokračovat. To byla psychosomatická onemocnění. Psychické symptomy odrážející dlouhodobý stres jsou nejčastěji jakési variace na onen strach a hněv, který stres provází. A tak můžeme čekat lidi s úzkostmi či panickými atakami a pak lidi s poruchou spánku nebo s depresemi, protože deprese je v jistém smyslu hněv obrácený dovnitř. Dekompenzace duševního stavu, ať už z vnitřních příčin – například deprese, či z vnějších – například ztráta zaměstnání, pak mohou vést i k suicidálním ideacím, tedy myšlenkám na sebevraždu, od nichž není daleko k jejímu uskutečnění. Opět bych mohl odkázat na studie, které dokládají korelaci mezi nezaměstnaností a sebevražedností. A jsme zpět u tématu, zda rozvolnit restrikce a zachránit ekonomiku i za cenu nárůstu nemocných COVID-19, nebo je držet. Ten, kdo najde odvahu uvažovat v širších souvislostech a docílí uvolnění nynější situace, může paradoxně zachránit více životů než ten, kdo by nás chtěl držet pro naše vlastní blaho v domácím vězení.

Také píšete, že jste se ptal kolegů, co registrují. Co jste zjistil? „Blázní“ lidí víc, nebo jinak?

Lidé zakoušejí různou míru obav. V současné situaci je to však spíše známka duševního zdraví, neboť určitá míra úzkosti je namístě. Člověk s naprostou absencí obav by v současné době byl buď psychopat, nebo hodně hloupý člověk. Eventuálně obojí. Zajímavé je, že já ani kolegové, s kterými jsem mluvil, zatím nezaznamenáváme případy naprosté dekompenzace, tedy jakési psychické zhroucení. I lidé s psychiatrickou diagnózou sice mají své potíže, kvůli kterým se léčí, ale nepozoruji, že by se zhoršovali. Do jisté míry to přisuzuji jak aktivizaci obranných mechanismů, tak i celonárodní ergoterapii zvané šití roušek. Opravdu nevím, jak moc a zda vůbec nás roušky chrání proti nákaze. Vlastně je  mi to docela jedno. Jako psycholog totiž vidím jejich nedocenitelný význam v podobě snížení úzkosti z nákazy, a už proto má jejich výroba i nošení význam.

Když vidíte naše představitele, jak se vám jeví (verbálně i neverbálně) z hlediska profese? Nemusíte třeba z etických ohledů jmenovat, ale asi se vám přece jenom nějaký dojem vnucuje…

Jestli mi na nás na Češích něco vadí, pak je to mezi mnoha lidmi prožívaná iluze, že lidé ve vedení státu tu jsou pro to, aby za nás řešili naše problémy, místo nás bojovali proti našim nepřátelům a aby nám říkali, co si máme myslet, dělat a čemu věřit. Snad je to už od dob Rakouska-Uherska, kdy jsme spoléhali na osvíceného mocnáře ve Vídni, jemu jsme se klaněli a na něj též nadávali. Tento nedospělý postoj, kdy si promítáme do lidí u moci jakési rodičovské autority, nás zbavuje odpovědnosti za sebe sama a současně nás chrání před pocity viny. „My to přeci nezvorali, to ti nahoře.“ Rubem je, že tento přístup nám brání být na sebe pyšní a radovat se z toho, co jsme sami dokázali.

Byl bych rád, aby konečné poučení z tohoto krizového vývoje bylo, že jako národ jsme to vše zvládli skvěle navzdory vládě. Ta totiž zejména v úvodních fázích dělala věci, které snad jednou skončí v učebnicích krizového managementu v kapitole „Jak to nedělat“. Podstatnou část svého působení v armádě jsem strávil na základně civilní obrany v Kutné Hoře. Musím říci, že jsem měl velké štěstí na lidi, které jsem tam potkal, a tak jsem mohl opravdu zblízka vidět, jak vypadá krizové řízení. Kdyby kterýkoli z důstojníků předvedl takový výkon jako ministr Vojtěch nebo pan premiér, tak by snad byl, s trochou nadsázky řečeno, zastřelen za úsvitu pro výstrahu ostatním.

Kromě toho jsme svědky případů „jánabráchismu“. A tak ministr vnitra působí spíše jako obchodní atašé čínské ambasády, ministr obchodu Havlíček podepisuje kontrakty na nákup strategického materiálu namísto s českými, se zahraničními firmami, ministr kultury Zaorálek tlačí finanční pomoc jen vybraným subjektům s dřívějšími vazbami na stát a pan premiér zkouší přes nouzový stav řešit svůj střet zájmů. Ministryně Maláčová teprve zjišťuje, že má v resortu kromě rodičovských dávek i zařízení poskytující sociální péči a paní Schillerová tak často mění to, co říká a chce, že ji nelze podezírat prakticky z ničeho. Blahoslavení chudí duchem… Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že současná důvěra ve vládu je relativně vysoká.

To je vzhledem k tomu, co jste řekl, dost paradox.

Co také lidem zbývá? Pokud by si připustili, že vláda nezvládá, zaplavila by mnohé úzkost. Jiná věc je, co by lidé odpověděli na otázku, zda mají důvěru v to, co říká ministr zdravotnictví, financí, průmyslu či jak spoléhají na slova premiéra. Nu a řešit Miloše Zemana je dnes už ztrátou času. Není možné se hněvat na někoho za něco, co neumí a nezná. Miloš Zeman nespojuje národ. Ne proto, že by nechtěl. Neumí to, a tak nemá smysl říkat, co by měl či neměl dělat. Kdybych byl věřící křesťan, věnoval bych každý den modlitbu za odborníky v krizových štábech, kteří věcem na rozdíl od politiků rozumějí a musí je o svých závěrech přesvědčovat. Pokud mám tedy hodnotit výkon nás běžných Čechů, kteří nezastávají vládní funkce, v porovnání s tím, co zatím předvádějí ministři, pak mi nezbývá než ocitovat volební slogan hnutí ANO, a sice že jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla.

Co nás čeká v příštích letech? Mám na mysli rizika pro duševní zdraví konkrétně a vlastně naše vnitřní rozpoložení obecně.

Všichni bychom se měli připravit na to, že nás důsledky této krize mohou dohnat. Ze studií a výzkumů víme, že psychické následky se objeví mnohdy i s velkým zpožděním. V řádu měsíců, či dokonce let. Tak jako jsou lidé, kterým hrozí COVID-19 více, a pak ti, kteří se tolik bát nemusí, platí to i v predikci důsledků stresu. Obezřetní by měli být lidé primárně úzkostní, přehnaně starostliví, lidé, kteří mají sklon brát si věci více než druzí. Další skupinou pak jsou tzv. celoživotní vítězové, tedy lidé, kteří byli zvyklí, že vše zvládnou, vše vyřeší, lidé přeceňující své možnosti a neschopní zvládat bezmoc. Konečně poslední skupinu tvoří ti, kteří již v minulosti nějakou náročnou stresovou situaci zažili.

Opravdu neplatí, že co nás nezabije, to nás posílí. Některé lidi předešlá utrpení sice nezabila, ale oslabila, a proto mohou hůře reagovat na to, co děje nyní. Avšak i ti, kteří nepatří do žádné z výše zmíněných skupin, mohou mít psychické potíže. Podstatné je psychické či psychosomatické problémy nebagatelizovat a říci si o pomoc. Tak jako u každé jiné nemoci i zde platí, že čím dříve se jedinec obrátí na odborníka – lékaře, psychiatra, psychologa –, tím lepší bude prognóza.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner