Češi se bojí mluvit o tom, co si myslí, a novináři a politici se bojí mluvit o islámu, říká v našem rozhovoru novinářka a moderátorka Daniela Drtinová a vysvětluje, že v některých médiích funguje autocenzura a přemrštěná politická korektnost. I to byl důvod, proč se svými kolegy založila první publicistický videokanál, DVTV.

Je to už víc než rok, co jste po jednadvaceti letech odešla z České televize. Jak se na toto veřejnoprávní médium díváte nyní, s odstupem a zvenku?

Nedívám se na ně vůbec nijak. Vědomě jsem k tomu takto přistoupila, mám to stejně jako se vztahy. Pokud něco skončí, nedívám se zpátky, to mi ale nebrání třeba po čase navázat vztah s tím dotyčným znovu. O ČT nesbírám informace, nehodnotím ji ani nesoudím, nezabývám se jí. Ani se na ni nedívám, ale to programové není, nedívala jsem se ani dřív, dlouho jsem televizi vůbec neměla.

Platí tedy ještě, jak jste řekla v rozhovoru v únoru loňského roku, že tajně doufáte v návrat?

Myslela jsem to spíš tak, že Česká televize v mém srdci zůstane, přes všechny konflikty, které jsem tam občas s vedením měla. Vedení vždycky nakonec odejde, ČT zůstává. Ale mně se v privátu líbí.

Privátem myslíte DVTV, první publicistický videokanál, který jste loni založili s kolegou Martinem Veselovským. Co vás k tomu vedlo?

Po jednadvaceti náročných, ale i krásných letech v České televizi jsem zjistila, že můj pohled na to, co všechno je přípustné v televizní veřejné službě, se od pohledu stávajícího vedení liší, a to dost zásadně. Chvíli jsme se pokoušeli s pár lidmi z redakce některé věci změnit, a když jsme nepochodili, rozhodli jsme se s týmem Událostí, komentářů, že radši odejdeme a založíme si svůj videokanál. Byl to skok do neznáma, protože internetová televize, která nabízí „vážný“ obsah, tu dosud nebyla. Nevěděli jsme, kam ten skok vede ani jak je hluboký. Nakonec jsme zjistili, že přistání bylo celkem hladké. Samozřejmě že je za tím hodně práce, jen tak samo se to nestalo, ale máme skvělou odezvu a diváci na internetu nás velkoryse přijali.

Skok do neznáma není zrovna typický pro někoho, o kom se říká, že je konzervativní…

Jsem konzervativní, ale když na to přijde, překvapím i sama sebe. Konzervativní jsem v „době míru“, avšak v době změn a krizí se začne ozývat mé divočejší a revolučnější Já. Vlastně mám v sobě víc protikladů, jsou trochu jak tektonické desky. Ale zase z těch mých vnitřních zemětřesení rostu a posouvám se dál. Jsou to takové transformační otřesy.

Ten váš „transformační otřes“ oslavil nedávno rok fungování. Jak toto období hodnotíte? Co internetová televize přináší českým divákům?

Skok z veřejnoprávního prostoru do privátního bych přirovnala k Taxisově příkopu z Velké pardubické. Myslím, že náš projekt je unikátní hlavně v dramaturgii. Naučili jsme se hledat a vybírat témata a hosty, které jinde moc nenajdete, a témata umíme zpracovat do hloubky a přitom ne nudně. Jako kdyby se teď zúročovala všechna předchozí léta. Taky k tomu přispívá to, že jsme uvolnění a každý z nás, jak jsme jiní, do toho vnáší svoji vlastní osobitost a rozměr. Diváci to podle všeho vycítili a ocenili.

Vypadá to tak, i vzhledem k tomu, že vás v před pár dny ukončené crowdfundingové kampani podpořili částkou více než dva miliony.

Ano a za to patří našim fanouškům velký dík. Je to zvláštní pocit, když víte, že lidé venku jsou ochotni ocenit vaši práci i finančně. My samozřejmě za vybrané peníze nepojedeme na Maledivy, ale čeká nás horký podzim v Česku. Začneme plnit odměny, rozjedeme slíbené podcasty, vyjedeme do regionů a taky počítáme s přepisy rozhovorů. Jsem ráda, že některé naše fanoušky poznám i osobně, buď na večeř,i nebo při Drcení s Danielou.

A to je co?

Drcení s Danielou je odměna pro fanoušky, kteří si ji koupili v rámci Startovače, tedy v rámci crowdfundingové kampaně jako dárek za to, že přispěli na projekt DVTV.  Drcení je tedy „drsný“ zážitkový rozhovor , který s fanouškem,  respektive proti němu, povedu.

Na začátku jste byla proti Facebooku. Teď na něm má DVTV 50 tisíc fanoušků a na úvodní stránce moderní kolektivní selfie. Uznáváte, že je to přece jenom užitečná platfoma?

Já obecně mám problém s životem online. Mám věčně ztišený telefon, nepoužívám data v mobilu a jsem vůči internetu zdravě ostražitá, což souvisí s mým vnitřním nastavením, protože nechci, aby moji mysl trhala přemíra podnětů. Ale „náš“ Facebook kontroluji několikrát denně, hledám a nacházím tam zpětnou vazbu od fanoušků, protože se to týká mé profese. Beru to tedy jako pracovní nástroj, ale pracuji s ním vědomě, rozhodně nejedu na autopilota a nenechávám se tím strhnout k závislosti. Můj život na síti si kontroluji a řídím sama a nedopustím, aby síť řídila a ovládala mě.

Pojďme tedy od sítě. Nedávno jste se zúčastnila panelové diskuze o hodnotách v současné společnosti. Které hodnoty jsou pro vás osobně nejdůležitější?

Principiálně nejdůležitější, a to pro každého, by měla být svoboda. Od ní se odvíjí všechno ostatní. Dnes už ji vnímáme zase jako samozřejmost, ale podle mě je svoboda zároveň nejvíce křehkou hodnotou, rychle se může nepozorovaně vytratit, a zaslouží proto nejvyšší stupeň ochrany. Svoboda slova, pohybu, to, že vám nikdo nediktuje, co si máte myslet, co máte nosit, to, že každý respektuje váš osobní prostor a potřeby, svoboda zahrnuje i úctu k životu, ať jste muž, žena nebo dítě. A největším nepřítelem svobody je vedle násilí jakéhokoliv druhu taky strach. Skrz něj ubíjíme svobodu my sami.

Strach z čeho?

Třeba u svobody slova je to hodně vidět. Jedince může utlačovat systém a zakazovat mu, co má říkat nahlas. Ale dnes v takovém systému nežijeme a stejně se mnoho Čechů bojí mluvit o tom, co si myslí. Bojí se o práci, bojí se nadřízených, jakékoliv smysluplné konfrontace – dnes to není politický diktát, ale diktát ekonomický. Hypotéky jsou mor a doslova zotročily střední třídu. A všechno to souvisí se strachem. Takže nebát se! Šéfů, úředníků, politiků, domáhání se spravedlnosti…

Jak je to ve vaší profesi?

Úplně stejně. Funguje tady autocenzura, kdy se mnozí novináři bojí psát o některých věcech, aby měli i další měsíc z čeho zaplatit byt. Autocenzura se rodí z cenzury, kterou aplikují ve svých médiích mnozí vydavatelé a majitelé s ohledem na své obchodní, ale i politické zájmy – a netýká se to zdaleka jen manažerů soukromých médií. Novináři naprosto přesně vycítí, o čem nemají psát nebo točit. A pak je tady naprosto přemrštěná politická korektnost. V Česku se třeba vůbec nevede seriózní a informačně kvalitní diskuse o islámu, protože většina lidí, novináře nevyjímaje, vůbec neví, jak by se o tom měli bavit, aby nebyli nařčeni z toho, že jejich otázky či názory jsou „neslušné“. Je to chyba. Svoboda, a svoboda slova především, je hodnota, která zmizne lusknutím prstu, pokud ji nebudeme chránit a nekompromisně bránit.

Jak by se tedy podle vás mělo o islámu mluvit? A s kým?

V souvislosti s uprchlickou vlnou bychom se měli ptát politiků a vysokých úředníků, kteří o budoucnosti rozhodují, zda mají informace o tom, s jakým záměrem ti lidé na Západ přicházejí a zda se chtějí integrovat. Jak se dívají na západní hodnoty, zda jimi naopak neopovrhují jako příliš konzumními a rozvolněnými. Měli bychom se ptát, zda islám je či není politické náboženství, zda klade či neklade požadavky na státy, do kterých jeho nositelé nově přicházejí. Měli bychom se zajímat o to, zda právo šaría je právo po staletí neměnné a nezměnitelné, nebo zda se přizpůsobuje společenskému pokroku a mění například práva žen k lepšímu. A hlavně zda nově příchozí cítí respekt k západnímu konceptu práva a hodnot nebo zda lpí na svých právních pravidlech na základě svých tradic a kultur. Měli bychom se ptát, proč v Německu se integrace povedla a proč ve Francii už méně. Pomoct bližnímu v nouzi patří k hodnotám západního civilizačního okruhu, ale ptát se a moci se rozhodnout nesmí být považováno za neslušné. Těch otázek je hodně. Jen si nejsem jistá, zda je v Česku koho se ptát. A vlastně si tím nejsem jistá ani u evropských politických elit.

A co si myslíte vy osobně? Je kultura a náboženství uprchlíků, tedy převážně muslimů, slučitelná s kulturou a náboženstvím, či ateismem, naším?

Já si nedovedu představit, že bychom nepomohli rodinám, které potřebují pomoc a utíkají, aby zachránily sobě a svým dětem holý život. Před islamisty. Jen si myslím, že je třeba velmi dobře rozlišovat. To platí ve všem. Proto soudím, že je naprosto v pořádku, aby si jednotlivé národní státy měly možnost nově příchozí „prolustrovat“, v pozitivním slova smyslu. To je právo každého státu, koho na své území pustí a pustit chce. Zjistit, zda ti lidé nemají kriminální nebo teroristickou minulost. Nově příchozí by mohli třeba složit nějaký slib, že přijmou naše pravidla a hodnoty. A pak už je to člověk od člověka. Tím chci říct, že věřím, že s muslimy může být soužití klidné, ale s islamisty samozřejmě nikoliv.

Zdá se, že uprchlíci potřebují nás. Je z nějakého úhlu pohledu možné, že potřebujeme i my je?

Česká společnost je hodně xenofobní a homogenní – nejdříve kvůli holocaustu zemřela většina našich Židů, pak jsme vyhnali sudetské Němce. A dobře víme, jak se dokážeme „inspirovat“ kulturou a tradicemi našich Romů. Ale je to oboustranné, záleželo by to i na příchozích muslimech, do jaké míry oni by se chtěli integrovat a inspirovat našim stylem života, aby stejně tady nakonec nežili odděleně, v uzavřených enklávách. A nechci o tom uvažovat ve smyslu, že běžence potřebujeme jako nějakou pracovní sílu, to ponechám ekonomickým analytikům a demografům, mně to přijde nemístné. Obecně si myslím, že každá přehnaně uzavřená společnost se okrádá o možnost vidět život z různých perspektiv, zároveň ale souhlasím s těmi, kteří říkají, že multikulturalismus jako koncept nevyšel. Nicméně si nemyslím, že by nám pár set Syřanů obrátilo Česko vzhůru nohama.

Působíte jako silná žena. Z čeho tu sílu čerpáte?

Někdy mi naopak přijde, že jsem v mnoha ohledech křehčí a přecitlivělejší než mnozí jiní, ale pravda je, že sílu sbírám vědomě, aby mě nic nezválcovalo tak, že bych už nevstala. Sílu sbírám u Boha, cestou modliteb a soustředění. Třeba takové soustředění na dech dělá divy.

 

Daniela Drtinová je známá česká televizní moderátorka, novinářka a vystudovaná právnička. Od roku 1993 působila v České televizi v Redakci zpravodajství, kde moderovala a spoluvytvářela několik pořadů. Do srpna 2013 uváděla Interview ČT24 a také večerní zpravodajský pořad Události, komentáře, do března 2014 Interview DD. Po odchodu z ČT založila v květnu 2014 spolu s moderátorem Martinem Veselovským a editory Janem Rozkošným a Janem Ouředníkem projekt DVTV, který dodává videoobsah pro vydavatelství Economia.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Šárka Adámková
Šárka Adámková
Redaktorka Svobodného fóra
Další články autora