Herec, hudebník a včelař David Matásek (2025) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ROZHOVOR / Herec a hudebník David Matásek je rodilý Pražan a srdcem Žižkovan. Působil jako člen činohry Národního divadla v Praze, nyní je na volné noze, raduje se ze svých dětí a vnoučat a s manželkou chová včely. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje svou lásku k Žižkovu, ale také ke svobodě a divadlu. „Nechali jsme naše spoluobčany, zejména babičky a dědečky, ruským dezinformacím napospas. Začíná to sdílením fotek s koťátky a bramboříky a končí řetězovými e-maily,“ komentuje Matásek hybridní válku Ruska proti České republice.
Teď jsme slavili 17. listopad. Někde jste zmiňoval, že také srpen 1968 ve vás zůstal jako dětský zážitek. Jak jste prožíval komunismus a jeho konec?
Moje máma šla 21. srpna 1968 pěšky za svojí mámou ze Žižkova do Podolí, protože jsme jako původem maloburžoazní rodina neměli telefon, o ten jsme přišli už v roce 1950. Tenkrát jsem svého tátu viděl poprvé brečet. A v listopadu 1989 jsem chápal, proč stojí na rohu na náměstí Klementa Gottwalda v Hradci Králové a nechce jít s mámou pod tribunu hulákat hesla o svobodě, protože se strašně bál, že to skončí stejně jako v srpnu 1968.
Rok 1989, to už byla agónie komunistického režimu, bylo mi šestadvacet let a byl jsem na vrcholu sil, sto kilo a holá hlava, kapela Orlík. Samozřejmě jsme chodili provokovat na protikomunistické demonstrace a vysmívali jsme se bolševikovi, byl to adrenalin a vzdor. Ale to, co jsem prožil večer 17. listopadu 1989 na Národní třídě, pár metrů od vchodu do této kavárny, to byl pro mě šok, bylo to něco významně jiného i než Palachův týden. Tady na Národní třídě jsem se skutečně trošku pos*al.
Jak říkal Arnošt Lustig, jde o formativní zážitky, když vás někdo poníží, zažijete pocit strachu, tak to je šílené. Zároveň jsem ale, když ten šok vyprchal, věděl, že komunisti skončili, že je prostě konec, to byla chcípající kobyla, která ještě naposledy kopala. A kecy o tom, že to bylo celé vymyšlené a řízené KGB, což teď hlásá Institut Václava Klause čili Václava Sličného, to jsou pindy, ty jejich konspirační teorie.
Jinak si myslím, že 17. listopadu by měl mít možnost přijít na Národní třídu kdokoliv a nikdo by mu v tom neměl bránit. Aby někdo hlásal, že ten sem nepatří a onen tam nesmí chodit a pokládat něco, ani svíčku, tak to ku*va ne. Tenkrát to byl vlastně takový plebiscit, sice jsem s tím nesouhlasil, ale podlehl jsem také všeobecnému nadšení, že nebudeme nikomu nic připomínat. A že kdo včas spálil svůj registr svazků, tak má kliku a začínáme znovu, protože přece „nejsme jako oni“ a nebudeme kádrovat.
Sedíme v Café Louvre na Národní třídě. Máte rád kavárny? Když se řekne „pražská kavárna“, co to s vámi dělá?
Význam pojmů se mění, třeba „elita“ znamenala před pár lety něco jiného, tak to platí i o „pražské kavárně“. Nemám rád označení „dezoláti“, myslím, že slova jako ču*áci, debilové, kre*éni nebo lůza jsou přiléhavější. Takhle vlastně vznikli i „havloidi“. Původně to byla nadávka, ale připadalo mi pojmenovat naši motorkářskou partu jako Havloids Memorial Club docela dobré.
Kavárenskou kulturu jsem samozřejmě jako mladistvý intelektuál velice obliboval, hodně jsme měli rádi kavárnu v Paláci Savarin Na Příkopě v Praze, která už neexistuje. Za čtyři koruny tam byla konvička s hnusným pigi čajem a dalo se u toho sedět i dvě hodiny, aniž by vás číšník nějak obtěžoval svojí pozorností. To bylo do poloviny osmdesátek, pak už v mém životě začala kombinace piva a hostince.
Jste rodilý Pražan a váš život je výrazně spojený se Žižkovem…
Narodil jsem se v Podolí, od mých tří let jsme bydleli na Žižkově, ale táta, divadelník a scénograf, dostal lano v Hradci Králové v loutkovém Divadle Drak. To byl kulturní šok. Městu se říkalo Leningrad na Labi a pro mě to byla darda, když jsem přišel v září do školy a se spolužáky v šesté třídě jsem musel povstat, učitelka nás pozdravila: „Čest práci, děti!“ A my jsme jí museli odpovědět: „Čest práci, soudružko učitelko!“ To tady v Praze, nemluvě o Žižkově, vůbec nebylo možné. To se vyskytovalo jen v ultrabolševických městech.
Jsem z „horního“ Žižkova, konkrétně z takzvaného Vackova, a to byl náš rajón, lebedou zarostlé svahy, Židovské pece, první cigareta a první všecko. (smích) Tak úplně všecko ne, ale ty dětské iniciační obřady. Dodnes si pamatuji ten sound design naší ulice, kde takřka nejezdila auta. Teď jsem zpátky na Žižkově, ale tentokrát dole, pod Ohradou, tam, kde se tomu říká Brooklyn nebo Bronx.
Praha bývá ve zbytku republiku občas vnímána jako cosi démonického, město hodné nenávisti. Co pro vás znamená Praha? A Žižkov?
Je správné, že jste to oddělil, ostatně Žižkov byl dlouho jako bariérou oddělen od hlavního města železniční tratí. Než byl U Bulhara postaven první viadukt, tak se z Prahy nedalo na Žižkov dostat jednoduše. Proto si Žižkov dodnes zachoval určitou výjimečnost. Porevoluční developeři s touto čtvrtí hodně zamávali, třeba se zdejší romskou populací, stejně jako toluen, to je bohužel smutný fakt z devadesátých let.
Teď na Žižkově žijí mraky Rusů, Ukrajinců, Vietnamců, a také Jihokorejců, jsou tu i výborné korejské restaurace a korejské hotely. Jsem rád, že teď máme na Žižkově Hartigovu ulici, pojmenovanou podle prvního žižkovského starosty, a zmizel maršál Koněv, který Prahu tak úplně neosvobodil. Hartig si tu ulici zaslouží – i za ty pavlačové činžáky, v jednom takovém zrovna bydlím.
Ale to, co jsem prožil večer 17. listopadu 1989 na Národní třídě, pár metrů od vchodu do této kavárny, to byl pro mě šok. Tady na Národní třídě jsem se skutečně trošku pos*al.
Když přijedu na venkov a někdo řekne, že jsem „ten Pražák“, tak ho vždycky poopravím, protože se víc cítím být Žižkovákem. Mám pocit, že Praha je hrozně rozbitá – a samozřejmě si někteří Pražané o sobě myslí příliš, zejména ti moravského původu. Moje žena je totální vyděděnec. Prošla sice přijímacím řízením, zazpívala „Ktož sú Boží bojovníci“ na žižkovské radnici, tak jako každá přistěhovalá „Žižkovanda“ musí, já jsem se za ni zaručil a se sudlicí to taky umí. Ale když přijede domů na Hanou, tak už „nehóká“ a tady v Praze mluví spisovně, takže všichni hned vědí, že holka je z Moravy.
Myslím, že Pražáci jsou trošku nafoukaní, přitom Praha je maloměsto. Když správně vylezu na Vítkov a rozhlédnu se do dáli a kvete řepka, vidím žluto kolem celé Prahy. Je to malinké, když to srovnáte s Vídní nebo Berlínem.
Jako herec jste hrál i ve filmech a seriálech, které reflektovaly moderní české dějiny. Třeba v Českém století jste ztvárnil Pavla Kohouta. Lze podle vás, byť je to vždy ošidné, hovořit o národním charakteru?
Jako člověk od divadla rád navštěvuji národní divadla v jiných zemích, často jsou to velmi moderní budovy. Ten náš koncept s budovou jako od Versaceho, to bohužel hodně vypovídá o českém národním charakteru. Včetně té vnitřní výzdoby ve stylu „Hanka píše Lindě“, to je celé podivné. Navíc v Národním divadle hraju a často se s Werichem ptám: Národ sobě? Ale co? Co sobě?
Myslím, že náš pohled na nás samotné by se měl trochu demytizovat, abychom neustále nežili ve „starých pověstech českých“. I proto si nesmírně vážím vaší práce, také Jiřího Padevěta či Miloše Doležala. Vy jste prostě nepříjemní a poštívací, ale to je ohromně zdravé, co děláte pro tenhle národ. Lidi to nechtějí slyšet, budou vám nadávat, budou vás ostrakizovat, ale vy to dělejte a já to klidně budu reprodukovat.
Máme historickou zkušenost s ruským živlem, stačí si k tomu přečíst pár knížek. Jenže jsme nechali naše spoluobčany, zejména babičky a dědečky, ruským dezinformacím napospas. Začíná to sdílením fotek s koťátky a bramboříky a končí řetězovými e-maily.
Co pro vás znamená vlastenectví? Co je to být vlastenec?
Když jsme kdysi měli tu kapelu, tak nám prvotně nešlo o nějaký riot, ale chtěli jsme provokovat. Punk nám připadal anarchistický a bezbřehý. A tak jsme s Danielem Landou založili „vlastenecký“ Orlík. Danovi, který byl duchovním lídrem skupiny, dělám celoživotního pouličního advokáta, ačkoliv jsme se v řadě věcí rozešli.
Ale zpět k vlastenectví. Nesleduji zrovna sport, takže se mnou heslo „kdo neskáče, není Čech“ moc nedělá. Ale jsem třeba strašně hrdý na české sklo, to jsou naprosto zázračné věci, na český nábytek, na chlapy, co to umějí se dřevem. A pak muzikanti, máme přece výborné jazzmany i folklórní umělce. Když to potkám někde venku, tak jsem pyšný, to jsou věci, kterých bychom si měli vážit. Možná se to někomu bude zdát málo, ale pro mne je to zdroj vlastenectví. To bychom měli pěstovat a znát. Nesnáším ale jakoukoliv malost.
Vy jste hned v roce 2022, krátce po covidu, když začala velká válka Ruska proti Ukrajině, varoval před ruskými dezinformacemi a narativy. Jak si Česko dnes stojí?
Češi jsou schopní se radovat z Nagana dva dny a třetí den už nadáváme. Co se týče boje s dezinformacemi, tak na to jsme úplně leví. Tváříme se, že se nás ta válka netýká. Možná jsme měli více naslouchat našim emigrantům, abychom věděli, jak byli jinde přijímáni po roce 1948 a 1968. Máme přece historickou zkušenost s ruským živlem, stačí si k tomu přečíst pár knížek.
Jenže jsme nechali naše spoluobčany, zejména babičky a dědečky, ruským dezinformacím napospas. Začíná to sdílením fotek s koťátky a bramboříky a končí řetězovými e-maily. Nejde ani tak o to, že by hned podporovali Rusy, ale cílem dezinformací je rozviklat naši společnost. Přitom máme nejhustší síť knihoven v Evropě, tam by se lidé mohli více scházet a diskutovat. Sociální sítě jsou mor, byť je nelze úplně ignorovat.
Ve starověkém Řecku pomáhalo divadlo budovat „polis“ čili obec a občanskou společnost. Má divadlo stále takovou sílu?
Každá dobrá divadelní hra, ať už antická, nebo shakespearovská, v sobě obsahuje politikum. Je na nás, aby se z toho nestala agitka typu Majakovského, ale zůstala tomu hloubka. Za svou hereckou kariéru jsem už několikrát slyšel, že divadlo skončilo, už si to přiznejte a uvědomte si, že proti domácímu kinu, multiplexům, internetu a sociálním sítím nic nezmůžete. Jenže nic z toho se nestalo a lidé chodí do divadla pořád – a návštěvnost Národního divadla roste. Ten okamžik tady a teď, stanout si jako lidé tváří v tvář, to nic nenahradí. Lidi samozřejmě změnili kvůli covidu svoje návyky, přestali si například kupovat abonmá.
Divadlo je zkrátka zázrak, sdílený zážitek, společenská úmluva a rituál. Chtěl bych hodně poděkovat českým ženám. Jestli někdo drží české divadlo nad vodou, tak jsou to ženy. Když hrajeme pro babičky, tak je to, jako když se díváte na hladinu moře, ony mají ty veliké lesknoucí se brýle, je to nádhera.
Řada lidí svou vlastní frustraci a neúspěch svádí na někoho jiného. Prostě platí, že ani Václav Havel nemůže za vaše „pos*ané životy“. Sejmutí ukrajinské vlajky z poslanecké sněmovny považuji za ostudu.
Štve vás, když si lidé dělají z herců jakési „svědomí národa“?
V osmdesátých letech se samozřejmě chodilo do divadla číst mezi řádky. Všelijak se pomrkávalo, což mělo stmelovací účinek. Když se řeklo „je cosi shnilého ve státě…“ a dala se pauza, všichni věděli, o jakém státě se mluví. Pak přišla revoluce, „herci, děkujeme“, a později nastalo i okřikování, ať mlčím, hraju a nemluvím do politiky. Nechodím promlouvat na demonstrace, ale dávám najevo svůj občanský postoj a neberu si servítky. Máme náš Havloids Memorial Club. Když se nám něco nelíbí, tak tam jedeme a budeme dělat riot. Někdy je prostě nutné ochránit třeba nějaké holky z Ukrajiny.
Máte strach o svobodu v České republice?
Nemám, protože Daniel Vávra založil přece tu svou Společnost pro obranu svobody projevu. (smích) Zrovna nedávno Vidlákovi ze Stačilo! zrušili na jedné sociální síti účet a zrovna ta zmíněná společnost to označila za bezprecedentní. Jenže Facebook neřídí Fialova vláda nebo Rakušanovo ministerstvo vnitra. Pamatuji si, že když v osmdesátých letech člověk zakopl, tak naštvaně zařval „zkur*ení bolševici“, ale za to, že mi ujede tramvaj, opravdu nemůže „Fialova bída“, to je směšné. Řada lidí svou vlastní frustraci a neúspěch svádí na někoho jiného. Prostě platí, že ani Václav Havel nemůže za vaše „pos*ané životy“. Například sejmutí ukrajinské vlajky z poslanecké sněmovny považuji za ostudu.
Co vám v těchto časech dělá radost a co vám dává naději?
Jde vlastně o konstantní věci, ke kterým jsem se tak trochu dědečkovsky uchýlil. Jsou to samozřejmě moje děti a moje vnoučata, mám dvě vnučky, které žijí s rodiči v Berlíně. Příroda mi dělá radost. Spojil jsem se s Danielem Pitkem, který farmaří v Českém středohoří, on je teď takový můj guru. Takže se ženou včelaříme, je to super! Sledování koloběhu v přírodě mi dává naději, snažím se znovu pochopit věci, které jsme jako lidé věděli, ale zapomněli jsme je, odstrčili jsme je na okraj našeho zájmu. Tak si to znovu pro sebe objevuji.
Co byste závěrem vzkázal našim čtenářům a čtenářkám?
Čtěte FORUM 24! Ale čtěte i jiná dobrá média. Mám pocit, že se některé noviny uzavřely a staly se z nich hlásné trouby jediné pravdy. Musíme se jako lidé a občané více věnovat jeden druhému. Je třeba, abychom nazývali věci pravými jmény. Jestliže je někdo kolaborant s cizí mocí, tak se nemůžeme tvářit, že jde pouze o názor. Lhaní není věc názoru. Z názoru se stalo náboženství, jenže názor má i stará Blažková. Nechci nikoho umlčovat, ale lži a kolaborantství by tady neměly mít místo. Hotovo, dvacet.
