Justice selhala při vyšetřování srpnové vlastizrady. Za pomoc okupantům byl odsouzen jediný člověk

ČTK

Bývalý komunistický politik Karel Hoffmann přichází v doprovodu Marty Semelové (vpravo) z pražské organizace KSČM a dalších příznivců k pankrácké věznici v Praze, kde 9. srpna 2004 nastoupil k výkonu trestu. Jako jediný z funkcionářů KSČ byl potrestán čtyřmi roky vězení za to, že na počátku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nařídil vypnout rozhlasové vysílače. | FOTO: ČTK

Již 29. srpna 1968 předsednictvo československé vlády na své operativní poradě nařídilo ministrům vnitra, národní obrany a generálnímu prokurátorovi co nejrychleji soustředit dokumentaci o všech „incidentech“ vyvolaných v důsledku okupace Československé socialistické republiky (ČSSR), jejich řádné zaprotokolování příslušnými orgány Veřejné bezpečnosti a vyšetřování z pohledu porušování čs. zákonů.

Zpočátku se prošetřování zaměřilo na vlastizrádce, přesněji řečeno osoby označené v prvních okupačních hodinách a dnech za „vlastizrádce“ z řad státního aparátu, zejména ministerstva vnitra a výkonného aparátu Státní bezpečnosti. Zodpovědné politické činitele uvnitř vrcholové komunistické nomenklatury, nejvyšších orgánů Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), včetně signatářů zvacích dopisů a členů předsednictva ÚV KSČ z klíčové 93. schůze, ochránila síla agrese pěti armád Varšavské smlouvy, sovětské vojenské jednotky a bezpečnostní složky. Trvalo jen několik týdnů, než se vyšetřování otočilo v neprospěch odpůrců okupace. V důsledku vyšetřování různých stranických i inspekčních orgánů byly prováděny čistky a v některých případech realizován i trestněprávní postih vybraných stranických i státních funkcionářů.

Z pochopitelných důvodů se první vážné vyšetřování „vojenské intervence v srpnu 1968“ začalo šetřit až po pádu komunistického totalitního režimu na počátku 90. let, ovšem jako trestný čin spáchaný dle § 1 zákona č. 165/195 Sb., na ochranu míru. I přes soustředění velké řady dokumentů a protokolárního zachycení řady svědectví se k žádnému relevantnímu výsledku nedošlo, mj. i z důvodu rozpadu československé federace a odlišného přístupu k některým zodpovědným funkcionářům v obou nástupnických státech (Vasiľ Bilak).

Vyšetřování vlastizrady

Až po transformaci původního Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti do Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) na přelomu let 1994/1995 a nástupu Václava Bendy do jeho čela se pozornost vyšetřovatelů soustředila mj. i na vlastizradu ze srpna 1968.

V důsledku velkého časového odstupu, rozdělení federace, úmrtí některých „vlastizrádců“ známých ze srpna 1968 (úmrtí Bohumíra Molnára, sebevraždy Antonína Kapka, Viliama Šalgoviče atd.), byli vyšetřovatelé ÚDV schopni 15. srpna 1995 obvinit pouze dvě skupiny osob o celkem dvanácti osobách: politické představitele z někdejšího centra komunistické moci a funkcionáře mocenských složek, zejména z řad Státní bezpečnosti, podílejících se v této souvislosti spoluprací s okupační mocí na rozvracení tehdejší ČSSR.

V první skupině – vyšetřované ve spisu ČVS: UDV-44/Vt-95 – byli zařazeni člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění Jan Piller (1922–1995), člen sekretariátu ÚV KSČ a tajemník ÚV KSČ JUDr. Zdeněk Mlynář (1930–1997), předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Miloš Jakeš (nar. 1922), člen ÚV KSČ Jozef Lenárt (1923–2004) a vedoucí sekretariátu 1. tajemníka ÚV KSČ Zbyněk Soják (nar. 1924).

Slovníkem orgánů činných v trestním řízení se obvinění v srpnu 1968 ve spojení se sovětským velvyslancem v Praze měli podílet na vytváření tzv. dělnicko-rolnické vlády, vykonávat nátlak na ústavní činitele ČSSR, a to za součinnosti s jednotkami armády cizí moci, čímž se měli dopustit trestného činu vlastizrady spáchaného formou rozvracení republiky. 

Jaký byl další vývoj? Nejprve vyšetřovatelé zastavili trestní stíhání Pillera, který 20. října 1995 zemřel, o měsíc později 24. listopadu 1995 městské státní zastupitelství zrušilo sdělení obvinění Mlynáře, a konečně 29. dubna 1997 zastavilo i trestní stíhání Sojáka, protože vyšetřovaný skutek prý v jeho případě nebyl trestným činem. Vyšetřování první „politické“ skupiny se tak smrsklo pouze na Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta.

Ve druhé skupině – vyšetřované pod ČVS: UDV-52/Vt-95 – se nacházel člen ÚV KSČ a ředitel Ústřední správy spojů Ing. Karel Hoffmann (1924–2013) společně s bývalými náčelníky Hlavní správy Státní bezpečnosti plukovníkem Jaroslavem Klímou (1921–2003), Správy rozvědky (I. správa) plukovníkem Josefem Houskou (1924–1997) a Správy operativní techniky (VI. správa) plukovníkem Janem Bokrem (nar. 1926), zástupci náčelníka rozvědné správy plukovníkem Zdeňkem Žlábkem alias „Žemlou“ (nar. 1925), Správy kontrarozvědky (II. správa) podplukovníkem Štefanem Hubinou (nar. 1922) a náčelníkem VII. odboru kontrarozvědné správy podplukovníkem Albínem Kožuchem (nar. 1924).

Podle vyšetřovatele nařídil Hoffmann v noci z 20. na 21. srpna 1968 během nadcházející okupace ČSSR vojsky států Varšavské smlouvy zastavení provozu rozhlasových vysílačů a dopustil se tak trestného činu vlastizrady spáchané formou sabotáže. Obvinění vysocí funkcionáři Státní bezpečnosti měli v objektech ministerstva vnitra ve dnech od 20. až 22. srpna 1968 ztěžovat plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru v přímém spojení s činiteli cizí moci, tj. také se dopustit trestného činu vlastizrady, opět ve formě sabotáže. 

Trestní stíhání šesti obviněných příslušníků komunistické tajné policie bylo zastaveno 29. dubna 1997 usnesením městského státního zástupce v Praze se zdůvodněním, že spáchané skutky nebyly trestnými činy. Vyšetřovatel ÚDV následně podal ministryni spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl u třech obviněných označen za nedůvodný. U Klímy, Housky a Hubiny ministryně Vlasta Parkanová podala stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR, který ji ovšem 26. listopadu 1997 také zamítl. Z druhé skupiny vlastizrádců tak zůstal pouze designovaný člen tzv. dělnicko-rolnické vlády Karel Hoffmann.

V souvislosti se snahou o trestněprávní postih vlastizrádců ze srpna 1968 je nutné zmínit ještě samostatné trestní stíhání (ČVS: UDV-9/Vt-96) bývalého náčelníka generálního štábu Československé lidové armády (ČSLA) generálplukovníka Ing. Karla Rusova (1924–2013), kterému bylo sděleno obvinění 21. února 1996. Vyšetřovatel ÚDV ho obvinil, že ve funkci náčelníka generálního štábu v nočních hodinách z 20. na 21. srpna 1968 vydal rozkaz velitelům vojenských okruhů, v němž nařídil útvarům ČSLA spolupracovat s armádami cizí moci, přičemž vešel ve styk s jejich veliteli a zneužil tak svého postavení, mařil a ztěžoval plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru. 

Městské státní zastupitelství v Praze ovšem 30. září 1997 trestní stíhání Rusova zastavilo, neboť se neztotožnilo s názorem vyšetřovatele ÚDV, že se jednalo o trestný čin vlastizrady formou sabotáže. Ani ministryně Parkanová neshledala na základě podnětu z 13. října 1997 důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.

Obžaloba a soud

Dne 2. května 1997 městské státní zastupitelství obžalovalo Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta, nicméně Městský soud v Praze rozhodl o čtvrt roku později o vrácení věci, proti čemuž podal státní zástupce stížnost, kterou vrchní soud projednal 24. září 1997 a rozhodnutí soudu nižší instance zrušil. Zároveň ovšem stíhání obou protagonistů zastavil, protože stíhaný skutek prý nebyl trestným činem. O dva měsíce později ministryně spravedlnosti podala proti rozhodnutí vrchního soudu stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud ČR 21. ledna 1998 shledal jako důvodnou. Státní zástupce však koncem března 1998 vrátil věc k došetření vyšetřovateli. 

Vyšetřovatel ÚDV podal nový návrh na podání obžaloby městskému státní zastupitelství až 27. srpna 1999. Po dalším půl roce, dne 21. února 2000, státní zástupce opět vrátil věc k dalšímu došetření. Třetí návrh na podání obžaloby byl vypraven až 30. srpna 2001 a následně městské státní zastupitelství konečně 5. prosince 2001 podalo na Jakeše i Lenárta obžalobu. Za další dva měsíce městský soud postoupil věc Nejvyššímu soudu ČR k posouzení, zda se na obžalovaného Lenárta v srpnu 1968 nevztahovala poslanecká imunita. Dne 22. března 2002 nejvyšší soud rozhodl, že nikoliv. 

Hlavní líčení bylo zahájeno 16. září 2002 a o týden později byli jak Jakeš, tak i Lenárt zproštěni obžaloby, neboť ani v jejich případě podle městského soudu v Praze nešlo o trestný čin. Státní zástupce se odvolal, dne 3. ledna 2003 byla věc předána Vrchnímu soudu v Praze, který 26. června 2003 napadený rozsudek městského soudu opět zrušil a znovu rozhodl o tom, že se nepodařilo prokázat skutek, pro nějž byli stíháni. Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo důvody pro podání dovolání a tím rozsudek nabyl právní moci.

Soudní řízení Karla Hoffmanna prošlo ještě většími peripetiemi. Návrh na podání obžaloby byl vyšetřovatelem ÚDV neúspěšně předložen celkem třikrát – 5. ledna 1996, 16. října 1996 a 23. listopadu 1999. Městské státní zastupitelství podávalo obžalobu dvakrát: 29. dubna 1997 a 20. března 2000. Městský soud v Praze přesto 21. června 2000 kauzu vrátil státnímu zástupci k došetření. Po odvolání rozhodl vrchní soud o zamítnutí stížnosti, a tak ministr spravedlnosti Pavel Rychetský podal 19. ledna 2001 stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud 6. března 2001 stížnost pro porušení zákona zamítl a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Dne 10. dubna 2001 se spis vrátil na stůl vyšetřovatele ÚDV. 

Dne 30. září 2002 převzalo městské státní zastupitelství čtvrtý návrh na podání obžaloby a 6. listopadu 2002 podalo městskému soudu třetí verzi obžaloby. Hlavní líčení bylo nejprve stanoveno na 15. ledna 2003 a mělo pokračovat na počátku února. Dne 19. února 2003 zamítl vrchní soud námitku podjatosti a vrátil věc městskému soudu, hlavní líčení nařízené na 7. dubna a poté 19. května 2003 bylo odročeno na 2. června 2003. 

Dne 9. června 2003 byl Karel Hoffmann uznán vinným pouze ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, s ohledem na to, že se prý nepodařilo prokázat jeho spojení s cizí mocí. Díky tomu byl odsouzen k odnětí svobody v délce trvání čtyř let nepodmíněně. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal a 13. října 2003 odvolací soud potvrdil výrok o vině s tím, že jeho jednání v srpnu 1968 bylo kvalifikováno jako trestný čin sabotáže. Výrok o trestu se tudíž změnil: Hoffmann byl odsouzen k šestiletému trestu. S odvoláním na amnestii prezidenta Václava Havla z počátku roku 1990 však byla výše jeho trestu městským soudem opět snížena na čtyři roky odnětí svobody. 

Dne 10. února 2004 soudkyně městského soudu akceptovala návrh Ústřední zdravotní komise Vězeňské služby ČR a odložila Hoffmannův nástup do výkonu trestu o 6 měsíců. Jeho dovolání sice bylo nejvyšším soudem 27. května 2004 zamítnuto, nicméně usnesením obvodního soudu Praha 1 byl odsouzenému Hoffmannovi 3. září 2004 prominut zbytek trestu ze zdravotních důvodů.

Epilog vlastizrady

Na základě výše uvedených údajů můžeme udělat malou statistiku vyšetřování českých orgánů činných v trestním řízení: jeden odsouzený po 36 letech od okupace, po devíti letech od zahájení vyšetřování, navíc z pouhých tří osob, jejichž kauzy se dostaly k soudu (a ze třinácti, proti nimž bylo zahájeno vyšetřování). Trestní stíhání devíti zbývajících zastavili již státní zástupci.

Přitom archivní dokumentace je poměrně bohatá, doplněná vybranými materiály z ruských (sovětských) archivů. Zprvu se spíše zdálo, že justice vyviní představitele komunistické nomenklatury (Jakeš, Lenárt, Hoffmann) za jejich „politické rozhodování“, než funkcionáře Státní bezpečnosti a náčelníka generálního štábu, k jejichž vlastizrádné protizákonné činnosti existuje velké množství originálních písemností, vzpomínek a výslechů. Jinými slovy: Z pohledu justice se vlastizrada v resortech ministerstev vnitra a národní obrany nekonala? Nakonec se hromosvodem české justice stal nebohý Karel Hoffmann, jediný odsouzený za monstrózní okupaci stovek tisíců vojáků, 6300 tanků a 2000 děl…

Položme si klíčové otázky: Bála se česká justice rozhodovat, ať již na úrovni státních zástupců či soudců? Hrála přitom nějakou roli předchozí stranická příslušnost bývalých prokurátorů či soudců? Šlo opravdu o tak nekvalitní podklady vyšetřovatelů ÚDV? Z přehazování zodpovědnosti u tří případů, které se nakonec k soudu dostaly, a odsouvání finálního rozhodnutí, se zdá, že tomu tak nebylo. 

Situaci ve druhé polovině 90. let i po roce 2000 bezesporu ovlivňoval i obecný politický postoj představitelů justičního aparátu. K tomu pro úplnost dodejme, že nástupnická Komunistická strana Čech a Moravy se v 90. letech stala součástí postkomunistického politického systému České republiky, a její veřejné působení zcela jistě mělo vliv i na rozhodování justice. 

V každém případě se české – či československé – veřejnosti nedostalo potřebné míry spravedlnosti, a to v klíčové době transformace prokurátorského a soudního systému, v době obnovy právního státu. Justice – či orgány činné v trestním řízení obecně – nebyly schopny zodpovědět na otázky, související s okupací v srpnu 1968, a které se každému pamětníkovi zdály být jasné: 

Kdo z českých a slovenských vlastizrádců je spoluzodpovědný za operaci „Dunaj“, největší vojenskou akci od skončení II. světové války, okupaci, zhanobení a zneuctění naší vlasti vojáky 30 divizí států – účastníků Varšavského paktu, která vedla bezprostředně k 135 mrtvým do konce roku 1968 a minimálně 267 dalším civilním obětem zahynulým až do konce okupace v roce 1991? Nemluvě o stovkách raněných a dalších spáchaných protiprávních činech. 

V současné době se zdá, že jsme v rámci boje proti fake news nuceni obhajovat i samotný fakt, že šlo ze sovětské strany o akt mezinárodní agrese a násilnou okupaci (relativně) suverénního státu. To je také do určité důsledek nedávného účelového debaklu české justice.

Autor je zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, bývalý I. náměstek Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, poslanec ODS.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner